Pamětníků společenského života v Pardubicích z 30. let rychle ubývá. Divadelní ochotníci, pěvecké i tělocvičné spolky umožňovali srdečné a přátelské využití, které nerušila televize ani rádio, jež bylo v té době početně slabě zastoupeno i ve většině průměrných rodin.
Po otevření sokolovny na Olšinkách (1926) rozrůstal se i zájem o rytmický tanec, který uvolňoval tělo modernímu výrazu a objevoval nový smysl tanečního pohybu, jenž poprvé uvedla Isadora Duncanová na přelomu 19. a 20. století. V té době (před r. 1912) uspořádal v Praze přednášku Émile Jacques-Delcroze na téma „Hudba a rytmus“, již doplnil praktickým provedením rytmické gymnastiky a plastické improvizace. Tato škola existovala v Německu po první světové válce a společnost pardubických dam umožnila zaměstnanci prosperující továrny Prokopovy továrny na mlýnské stroje Jožkovi Hamelemu absolvovat kurs této taneční školy.
Podle dochovaného alba „Ústav rytmického tělocviku 1. rokem 1929- 1930“ Hamele vedl tuto školu v sokolovně. První veřejné vystoupení se konalo podle dochovaného plakátu 3. a 4. května 1930 také v sokolovně. Na pořadu byly hry a tance K. Matějovce, dále polka B. Smetany, F. Schuberta a valčík A. Dvořáka. Uvedeny byly i ukázky moderního tance I. Duncanové.
V té době byla uvedena na Kunětické hoře pěveckými spolky „Prodaná nevěsta“ a zde již tanečnice J. Hameleho našly své uplatnění. Jeho škola rytmického tělocviku měla již tehdy 200 členek. Jejich taneční vystoupení doplňovala plesy a koncerty, tehdy provozované ve městě. Příchod druhé světové války činnost omezil, ale podařilo se, když sokolovna byla zabrána německou armádou, pokračovat v tělocvičně v přízemí chlapecké školy v Klášterní ulici. Pak i zde byla v posledním roce války škola rytmického tělocviku uzavřena.
Po mém návratu z vojenské prezenční služby roku 1949 začalo docházet ke změnám. Dobrovolné spolky přestaly existovat a mohly být provozovány jen pod hlavičkou závodních výborů (ZV). Tak vznikla sloučením pěveckých spolků Lidová opera, která byla součástí poštovního ZV. Tak i později přešla škola rytmického tělocviku J. Hameleho pod Osvětovou besedu 3. Já jsem tehdy musel opustit Sokol a jelikož jsem si bez pohybu neuměl svůj volný život představit, ujal se mne J. Hamele. Cvičil jsem v první řadě, abych neokukoval děvčata. Zjistil jsem ke svému překvapení, že tanec podřízený hudbě vyžaduje velké tělesné úsilí, které na mě doslova nenechalo nit suchou. Škola J. Hameleho pořádala vždy na konci školního roku celovečerní vystoupení v divadle, kdy děvčata předvedla např. Slovanské tance A. Dvořáka za doprovodu symfonického orchestru pod taktovkou JUC. Lautnera. Výborné tanečnice J. Hameleho účinkovaly v divadle i při představení V+W „Nebe na zemi“. S touto hrou se zúčastnily i zájezdu do západních Čech (Karlových Varů, Lokte atd.). Furianta v „Prodané nevěstě“ nastudované Lidovou operou tančil Jirka Hoščálek, syn známého pardubického lékaře, jenž studoval v Praze prvním rokem na taneční konzervatoři. Ve třetím jednání „Prodanky“ se mihla salta i cviky komediantů od dorostenců pardubického Sokola. Účinkovali pohostinsky Marie Podvalová a Ivo Žídek jako Mařenka a Jeník. Byly to nezapomenutelné chvíle, kdy tito Marie Podvalová (Mařenka) a Hanuš Thein (Kecal) v Prodané nevěstě v roce 1953 v Pardubicích velikáni české opery se s námi dokázali velmi srdečně bavit. Jejich odměna za celovečerní představení tehdy činila rovných tisíc Kč. S „Prodanou nevěstou“ jsme účinkovali v Třebechovicích, v Dobrušce, v Nových Hradech, v přírodním amfiteátru za labským mostem v Pardubicích i na tehdy ještě nezastřešeném zimním stadionu. Na Slovensku hrála Mařenku paní R. Minářová-Nouzová, která byla sólistkou opery ND v Ostravě. Tanečníci a komedianti měli za vystoupení pouhých 20,- Kč. Na Slovensku výnos zájezdu nekryl vydání a tak po návratu jsme rychle nacvičili pod vedením Petra Skály z VČD operetu Mamzelle Nitouche. Výnos z tohoto představení rychle nedoplatek uhradil. Všech těchto představení se zúčastnil J. Hamele (v prvním zájezdu na Slovensko účinkoval v průvodu komediantů). Jako Nituška s námi účinkovala subreta z pražského Karlína. Jedno představení v pardubickém divadle s námi hostoval i Oldřich Nový. Divadlo bylo samozřejmě přeplněné. Na vedlejších štacích zpívala Nitušku Helena Smlsalová, jež byla později členkou ostravské operety. Její otec byl profesorem na reálce (tělocvikář) a jeho zásluhou se od roku 1935 hrála utkání v košíkové reálka proti gymnáziu. Hráči z gymnázia si vždy stěžovali, že profesor Lojza nadržuje reálce. Ještě za nejkrásnějších dnů pardubického divadla, kdy zde účinkovaly paní Blanka Bohdanová v Manon Lescaut a paní Anna Ferencová v Lady Windermerové, nacvičovala děvčata se slavnou Manon taneční improvizaci inspirovanou dějem tohoto nádherného představení. Když Jožka dosáhl důchodového věku, nemohl už podle tehdejších zákonů vést školu pod Osvětovou besedou 3 a brát za tuto činnost úhradu. Školu vedla dále Zdena Cihelková, já jsem vybíral školné a k tanci jsem doprovázel hrou na piano. Léta života nemilosrdně ubíhala. Měli jsme štěstí, že po dostavbě rodinného domku jsme u nás uvítali při častých návštěvách milého Jožku a prožili s ním nezapomenutelné chvíle, když jsme naslouchali jeho vyprávění o jeho tanečním životě. Pak přišla náhle smutná zpráva, že Jožkovi nebylo dobře a tak odešel z Jiráskovy ulice u sokolovny do nemocnice, kde při lékařské prohlídce tiše skonal. Věřím, že děvčata, která prošla jeho taneční školou, zavzpomínala ráda na krásné taneční chvíle, doprovázené nejlepšími nahrávkami nesmrtelných světových melodií. Škoda, že i těch pamětníků stále neúprosně ubývá. Pro mne je vždy milým překvapením, když mne občas zastaví starší paní a ptá se mne, zda jsem to já, který kdysi měl to štěstí doprovázet při tanci na piano její mládí. Taková setkání mne utvrzují v myšlence, že hudba a tanec prožitý ve škole Jožky Hameleho jsou stále krásnou a živou vzpomínkou.
Fotografie: archiv Vladimíra Housky
Autor: Vladimír Houska
