Východočeské muzeum v Pardubicích se připojuje k oslavám dvoustého výročí narození velikána české hudby Bedřicha Smetany. Jeho osobnost připomíná výstava na muzejní pokladně, jejíž návštěvníci shlédnou sbírkové předměty spojené s východočeským rodákem. Během přípravy výstavy jsme objasnili původ několika dosud neidentifikovaných plastik z podsbírky výtvarného umění. Ta obsahuje soubor návrhů Smetanova pomníku v Pardubicích.1 V následujícím stručném příspěvku ukážu, jak vznikaly. Jejich příprava je pěknou ukázkou příběhu vzniku uměleckých děl ve veřejném prostoru, což je téma stále živé. Modely vzešly z činnosti Spolku pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Pardubicích. Jeho kořeny leží v době stoletého výročí skladatelova narození, kdy se místní pěvecké sbory spojily v programu oslav jubilea. Na chvályhodnou aktivitu Sdružení pěveckých spolků pro oslavu 100. výročí narození a 40. výročí úmrtí B. Smetany navázala veřejná sbírka a transformace sdružení ve spolek (1931), který si do stanov vetkl postavení smetanovského pomníku u příležitosti blížících se 110. narozenin litomyšlského rodáka (1934). Hybatelem podniku byl zasloužilý sbormistr Pernštýna Antonín Vendl, který se stal spolkovým předsedou. Spolek pod jeho vedením zorganizoval řadu benefičních koncertů a úspěšně pro příspěvky lobboval u místních podnikatelů i dalších dobrodinců. Spolkové jmění brzy narostlo z počátečních 34 521 Kč (1931) na 57 371 Kč (listopad 1932).
Současně předáci spolku intenzivně promýšleli způsob nejvhodnějšího získání
odpovídajících návrhů. Diskusi vedli dvojím směrem: jednatel Vendl hodlal z časových
důvodů oslovit s přímou zakázkou hořickou kamenosochařskou školu nebo konkrétního
umělce. Proti němu stál pardubický malíř a grafik Josef Salavec, který myšlenku
zadání hořickým studentům odmítl a prosazoval uspořádání soutěže. Výsledkem byl
kompromis, vypsání užší soutěže, do níž měli připravit návrhy Vendlem prosazovaný
pražský sochař Karel Dvořák (známý v Pardubicích pro své civilistní sochy na průčelí
Machoňovy Pasáže), místní sochař Miloslav Baše a Jaroslav Horejc (ve městě dobře
zapsaný sochami zubrů z ředitelství pošt a telegrafů). Do poroty přizval pardubický
spolek Karla Štipla, profesora pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové (Salavcovy
alma mater), samotného Josefa Salavce, umělce Františka Zusku z místní vojenské
posádky, malíře Bohumila Lonka a Josefa Petra a architekty Bohumila Korbela, Karla
Kalvodu a Karla Řepu.
Poslední jmenovaný, jehož angažmá ve věci pomníku zprostředkoval Josef Salavec,
se stal klíčovou postavou příběhu pomníku. Spolku radil s organizací soutěže,
a především intenzivně ohledával možnosti umístění. Stejně jako Salavec dobře věděl,
že podmínkou získání dobrého návrhu je vyřešení místa sochy. Jednání o prostoru
pro pomník však bylo svízelné. Řepa prosazoval a naskicoval osazení památníku před
městské divadlo, na dnešní náměstí Republiky. S navrhovaným řešením souvisela
potřeba změny komunikačního rozvrhu náměstí, kvůli které se příprava umístění při
jednání s městem zastavila. Z následného jednání vzešel návrh na umístění pomníku
mezi hotelem Grand a Anglobankou, k níž měl být otočen. Dané místo bylo součástí
podmínek soutěže pro vyzvané umělce, kterou spolek soutěž nakonec vypsal, byť
s jinak obsazenou porotou. Není divu: Kalvoda i Řepa se jí zúčastnili, Josef Petr v mezičase
zemřel a místo předsedy poroty obsadil Ladislav Šaloun. Na zasedání jury
(27. září 1933) navázala výstava zaslaných prací v Průmyslovém muzeu.
Soutěž obeslali vyzvaní umělci, na prvním místě Karel Dvořák. Předložený soutěžní
návrh vytvořil ve spolupráci s místním architektem Josefem Grusem, který byl
jako člen silné sourozenecké trojice významnou postavou pardubického kulturního
života. Grus vytvořil lapidární sokl v podobě půleliptické nízké desky, na níž spočíval
okosený válcový sloup nesoucí sochu stojícího skladatele. Samotná socha zaujme veristickým
zachycením svého modelu, v této fázi svého díla se vracel k realistickému
zobrazení. Pozornost diváka kompozičně autor soustředí na velikánovu hlavu: právě
k ní směřuje do podoby písmene A rozevřený kabát i levice svírající knihu (pozice
levé ruky zároveň vhodně obohacuje siluetu). Statický postoj a jednoduchá, avšak promyšlená
kompozice přispívají k monumentální působivosti uvažovaného pomníku.
Je jen škoda, že se návrh nedočkal realizace, byl by zajímavým protikladem Dvořákových
civilistních soch z třídy Míru. V očích současníků se model s úspěchem nesetkal.
Soutěžní porota oceňovala oduševnělou podobu hlavy, ale kompozici vnímali
jako nucenou, teatrální a výbojnou. Kritice neušla ani architektura soklu, na které
porotcům vadila výška a splývání se sochou. Ani veřejnost nebyla nadšena. Podle dobového
glosátora Dvořákův Smetana „stojí z příma, jako generál-music-direktor. Jakoby
chtěl říci: to jsem vám to složil, že to za sto let nezahrajete, šmíráci, muzikanti, vrtáci,
jste chudáci.“
Další z návrhů pisatel kritizoval pro svěšenou hlavu, „možno že starostmi, jaké asi
dostane ubohé tantiemy, nebo asi starostmi, jak Vendl na ten jeho pomník asi sežene
peníze.“ Model, jemuž porotci i diváci vyčítali i nemístně uplatněnou píšťalu v ruce
(vhodnější by prý byl klavír), je opět součástí muzejní sbírky. Vznikl pílí tandemu
Karla Řepy a Jaroslava Horejce. Porotci oceňovali mistrné detaily sochy a Horejcovo
provedení hlavy, ale nelíbil se jim podstavec: přestože základní Řepův koncept kvádru
chválili, jeho konkrétní velikost a zejména použití reklamně působícího nápisu
odsoudili.
Třetí autorský kolektiv Miloslava Bašeho a Karla Kalvody stál za návrhem Smetanova
pomníku, který kritici odsuzovali (vcelku trefně) jako loutku, která by se po
zapíchnutí vodicí tyče do hlavy hodila loutkáři Matěji Kopeckému. Ani porotci si servítky
nebrali, podle Šalouna byl model jen „krůček od komického“.
Konkurs vyzněl do ztracena. Ani jeden z návrhů porota neposoudila jako připravený
k realizaci (přesto jejich autorům vyplatila, v souladu se soutěžními podmínkami,
po 1500 Kč). Ani po ukončení soutěže neměl spolek jasno v umístění pomníku:
přední porotci pražští profesoři Šaloun a Štipl pokládali sjednané místo za nevhodné
pro Smetanův pomník. Podle Šalouna se „Smetana, měkký člověk, nehodí do moderní
architektury“ a na rušné náměstí. Přesto měla svůj význam. Na Šalounův podnět se
napříště pozornost spolku obrátila na nové stanoviště na severní straně dnešního
náměstí Republiky, zhruba do míst, kde dnes stojí památník Osvobození. Další porotce
František Zuska navíc navrhoval pro pomník téma sedícího skladatele. Obě připomínky
nakonec spolek využil, přestože ani doporučované místo pod zámeckými
valy neušlo kritice. Obavy panovaly z narušení zámeckého panoramatu i z nákladů
vyvolaných potřebou realizace sochy v monumentálních rozměrech.
Smetanovské oslavy v březnu 1934 proběhly v okleštěné podobě. Místo zamýšleného
odhalení pomníku zorganizoval Spolek hudební pásmo a přednášku předního
znalce Smetanova života a díla Zdeňka Nejedlého (přijel bez nároku na cestovné
a honorář, jeho úspěšnou přednášku spolek ocenil – kromě písemného poděkování
– krabicí perníku).
Další kapitolu přípravy pomníku začal psát pardubický tiskař a člen spolku Josef
Otto, který v dubnu 1938 doporučil výboru oslovit sochaře Ladislava Beneše z Častolovic.
S autorem i jeho dílem se Otto seznámil na výstavě v Hradci Králové, kde mj.
viděl Benešovy návrhy na smetanovské pomníky pro jiná města. Spolek sochaře
napřímo oslovil (nemusel se ohlížet na náklady, neboť finanční situace spolku byla
velmi dobrá, v mezidobí pilně pokračoval ve sbírce a v prosinci 1938 disponoval
111 508 Kč). Předseda Vendl tak obhájil svůj názor, že „soutěž je drahá a často nepřinese
nic positivního.“ Beneš připravil hned několik modelů pomníku, který měl
– teď již definitivně – stát pod pardubickým zámkem na kraji Tyršových sadů naproti
divadlu. Architektonického řešení prostoru se ujal Karel Řepa, jenž byl – vedle
Otty – hlavní Benešovou spolkovou spojkou. Příprava pokračovala i po pohnutých
událostech podzimu 1938, možná dokonce s novým elánem: v okleštěné republice se
měl pomník podle spolkových představitelů stát dílem, „které bude nás i budoucí síliti
v sebevědomém národním uvědomění, kterým jedině uhájíme, co nám z naší krásné
země zbylo.“
Oproti svým předchůdcům soutěžícím v roce 1933 zvolil sochař téma sedícího
skladatele. Pracoval s různými tématy: skladatel rozjímající, s pravicí rozvážně složenou
pod bradou, skladatel vysvětlující, s rukou nataženou k divákovi (posluchačovi
hudebníkova díla) a konečně skladatel naslouchající (s pravicí přiloženou k uchu,
což nejspíš dosti otrocky odkazuje ke Smetanově hluchotě, případně k naslouchání
Múzám a hledání inspirace). Muzejní spolek k dopracování zvolil variantu skladatele
s napřaženou rukou a hudební partiturou složenou v klíně, kterou Beneš rozpracoval
jako finální návrh pomníku v třetinovém měřítku. Právě tato socha je součástí muzejních
sbírek. Její přípravě předcházely opakované intervence spolku, podle jehož
představitelů Beneš bezdůvodně práci zdržoval.
Pro ověření proporcí, pohledových vazeb i prostorových vztahů spolek ve spolupráci
s městem na jaře 1939 osadil na plánované místo kašírovaný model. Zkouška
prý prokázala, že pomník bude „krásným ukončením Smetanova náměstí, nebude nikterak
na závadu při pohledu na zámek.“ S návrhem na základě zaslaných fotografií
souhlasil i Státní památkový úřad, přestože byl ke kvalitám místa rezervovanější.
Pardubickému obecenstvu pak byl pokus k smíchu. Veřejnost napřaženou ruku skladatele
přirovnala k výzvě v krmení ptáčků a podle anonymního kritika šlo o ukázku
principu „je škoda dělat pěkné pomníky, když dokážeme dělat také špatné.“
S realizací město i spolek počítali, osazení pomníku mělo být důstojným vrcholem
oslav 600. výročí města (1940), ale spolek nakonec od svého záměru pro vážnost doby
upustil. Příprava však pokračovala. Třetinový model měl sochař hotov v roce 1942.
O dvě léta později jej spolek využil jako motiv pozvánky na tehdejší smetanovské
slavnosti (proběhla také výstava modelů, na které návštěvníci kromě finálního návrhu
shlédli i soutěžní práce z roku 1933).
Po válce se situace dramaticky změnila: sochaře Beneše odsoudil Mimořádný lidový
soud pro údajnou kolaboraci k vězení, Spolek s ním obratem přerušil veškeré
styky a dosavadní spolupráci prohlásil za zbytečnou. Náměstí se navíc přejmenovalo
ze Smetanova na presidenta Edvarda Beneše (od 1946), čímž ztratila vazba na Smetanův
pomník logický smysl.
Po patnácti letech tak byl spolek opět na začátku. Nešťastnou situaci zpříjemňoval
pohled na spolkové jmění, které díky velkorysému odkazu vdovy po Josefu Ottovi,
zesnulém v roce 1942, a dalším příspěvkům dosahovalo v lednu 1946 171 110 Kčs.
Zůstatek následně rozmnožil i dar 55 000 Kčs Karlem Horlivým. Veškeré shromažďování
i naděje na nové umístění pomníku, jež spolek projednával s autorem územního
plánu města Aloisem Mikuškovicem, přišly po komunistickém puči vniveč. Spolek
skomíral. V říjnu 1952 prošel likvidací, veškeré jeho jmění vešlo do majetku Krajského
střediska čs. výtvarných umělců.
Připomínku smetanovského výročí ve vztahu k plastikám ze sbírky Východočeského
muzea v Pardubicích lze uzavřít konstatováním, že do opatrování Musejního
spolku se dostaly již v roce 1938. Úmysl uctít připomínku Bedřicha Smetany došel
naplnění až v éře Svazu československých výtvarných umělců, který v roce 1979
pomník vyřešil jako bustu (od Štěpána Kotrby). To už je ale jiný příběh.
