V historii psychiatrie je zapotřebí zmínit se o tom, že vykonávat své povolání
psychiatra mohly tehdejší generace lékařů většinou jenom v tak zvaných Zemských
ústavech pro choromyslné. Bylo tomu tak i ve východních Čechách, kde první takový
ústav byl vybudován v tehdy ještě Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě v letech 1929 až 1933. Byl to ústav s kapacitou 1.200 lůžek.
O několik roků později v roce 1936 téměř současně byly v Pardubicích i v Hradci Králové založeny neuropsychiatrické
ambulance. V Pardubicích se tak stalo zásluhou Dr. Prokůpka. Na založení této
neuropsychiatrické ambulance vzpomínal Dr. Prokůpek takto: (cituji z referátu Dra.
Horažďovského, který měl u příležitosti 30. výročí našeho oddělení). „Ještě v době
svého působení na pražské psychiatrické klinice jsem se při jedné společné práci
poznal s doc. Dr. Aloisem Gutwirthem, který byl v Pardubicích ředitelem Okresního
ústavu pro zdravotní sociální péči. Obrátil jsem se proto o radu na něho. Doc. Gutwirth
byl podnikavý, energický, neúnavný a přímý. Schválil můj úmysl a doporučil
mně promluvit s primářem interního oddělení nemocnice Drem. Janem Řehořem,
který byl současně ředitelem nemocnice a měl specializaci v interně a neurologii.
Přijal mě vlídně a z jeho noblesního vystupování vyplynulo, že se neobává, že bych
mu mohl zmenšit jeho soukromou klientelu. Mou nabídku, že budu dělat bezplatně
konzilia u jeho hospitalizovaných nemocných, jak uzná sám za vhodné, přijal. Stejný
návrh akceptoval i primář chirurgického oddělení Dr. Jaroslav Snopek. S oběma rázovitými
Jihočechy jsem pak v budoucnosti skutečně dobře spolupracoval. Po zvolení
města bylo třeba najít místnosti pro ordinaci i byt. V té době byla naštěstí právě dokončována
výstavba pojišťovny Securitas na hlavní třídě, v níž bylo možné najmout
třípokojový byt. Dva pokoje byly určeny pro provoz ordinace. Čekárna s čalouněnými
sedadly první rok bývala použita denně dvěma až 10 nemocnými, na něž jsem v ordinaci
vybavené bytovým zařízením a jednou kovovou bílou skříní za zástěnou dychtivě
čekával. Z prvních dvou až 10 pacientů denně se počet pacientů rozrůstal, takže dle
údajů Dra. Prokůpka dosahoval počtu až 50 pacientů denně. Počet pacientů neurologických
s psychiatrickými se poměrně brzy vyrovnávaly stejným dílem.
Za připomínku stojí rozhodně i ta okolnost, že Dr. Prokůpek používal moderní
léčebné metody: horečnatou léčbu Pyriferem, především ale léčbu elektrošokovou
přibližně od roku 1942. Elektrošokovací přístroj byl vyroben na koleně v místní Telegrafii,
továrně naproti nemocnici. Ta okolnost byla pozoruhodná také tím, že podával
elektrošoky v ambulantních podmínkách, takže – jak sám uváděl – několik pacientů
dojíždělo na EŠ dvakrát týdně na kole i ze vzdálených míst Vysočiny. Slibný rozvoj
byl s příchodem válečných událostí značně zpomalen, přesto ale v prvních letech
po válce se Dr. Prokůpkovi podařilo v roce 1946 otevřít oddělení, které od založení
vedl, které ale bylo vedeno jako oddělení neurologické, i když zde samozřejmě byli
léčeni i pacienti s psychopatologickou symptomatologií. Později odešel Dr. Prokůpek
do Prahy, habilitoval se a v roce 1955, kdy byl založen Ústav pro doškolování lékařů
a farmaceutů, stal se vedoucím psychiatrické katedry. (Později byl tento ústav přejmenován
na Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů.)
Doc. Dr. Prokůpek byl obávaným examinátorem u psychiatrických atestací. Jeho
dobrý vztah a trvalá přízeň ke všemu, co pocházelo z Pardubic, mně velice prospěla
u mé atestace, když paní docentka přísedící mně položila otázku, nad jejíž formulací
mně zůstal rozum stát; požádal jsem ji, jestli by ji nezformulovala poněkud jinak, že
jsem jí nerozuměl. Paní docentka se velice rozčílila, do toho ale vstoupil Doc. Prokůpek
a povídá: „No, madam, já Vám taky nerozuměl“. Atestujících bylo víc, ale jenom
já jsem pociťoval z jeho strany „vlídné zacházení“, což nepochybně souviselo s jeho
trvale vřelým vztahem k Pardubicím.
Teprve v roce 1953 došlo k rozdělení na dvě samostatná lůžková oddělení, oddělení
neurologické, jehož vedením byl pověřen Dr. Masák, žák profesora Hennera
a oddělení psychiatrické, jehož vedením byl pověřen primář Dr. Svatopluk Stuchlík,
žák prof. Dr. Krákory, přednosty psychiatrické kliniky nově zřízené psychiatrické
kliniky v Hradci Králové, kde po promoci zprvu jako sekundář (později jako asistent)
působil.
Prim. Dr. Stuchlík založil a vybudoval psychiatrické oddělení, jehož byl dlouholetým
přednostou. Odešel do důchodu po určitých peripetiích, které byly podmíněny
jeho nesmlouvavým postojem k okupaci země v roce 1968.
Z bývalého pracoviště přivedl si sebou vrchní sestru paní Náprstkovou, která
tuto funkci s nebývalou energií, ale i noblesou, vykonávala po dobu celých 15 let
a patrně by ji vykonávala ještě déle, kdyby nebyla přinucena odejít pod tlakem KSČ.
Byla nahrazena věrnou stranickou příslušnicí. S paní vrchní Náprstkovou přišla také
Anička Vašátková, sociální pracovnice, obeznámená především s dětskou psychiatrickou
problematikou. Od Aničky Vašátkové jsem se mnohému přiučil a vděčně na
ni vzpomínám. Právě ona, Dr. Mrkvička a já, tvořili jsme po léta tým dětského ordinariátu.
Nemohu také nevzpomenout, že v té ještě „dřevní“ době oddělení společně s paní
vrchní Náprstkovou se často na oddělení zprvu jako pacient pana primáře vracel pan
Zajfrt, později už legendární zřízenec, bez něhož se oddělení nemohlo obejít, expert
na insulinové šoky, který po celou dobu sdílel proslulý „čumpajs“, známý kamrlík
u schodů.
A ještě jednu vzpomínku mi dovolte zasadit do tehdejšího toku událostí. Za panem
primářem přijížděla se léčit řada jeho bývalých pacientů z kliniky. Dlouho – až do
své smrti – u nás pobýval pacient s diagnózou dnes téměř neznámou, s diagnózou
paralysis progressiva, zvanou též dementia paralytica. Pokud si pamatuji, byl
z Hradce Králové a byl revizorem ČSD. Chorobné změny osobnosti u něho velmi
rychle postupovaly a nabývaly stále více rázovitého charakteru, jeho estetické city
velice rychle otupovaly, stával se neslušným, nevybíravým, nicméně někdy obzvlášť
trefným ve vyjadřování. Každý den při ranní visitě jsem se těšil, co mi řekne, co mi
odpoví na obligátní otázku, jak se vyspal a jak se cítí. Vždy to bylo… „Heleď se, máš
už po visitě, nemáš, tak tady nekecej a di dál!“ Takže jsem pokračoval. Někdy jsme si
nevěděli rady s jeho všetečností spojenou s motorickým neklidem, a tak jsme ho posadili
v jídelně u širokého okna s výhledem na Kunětickou horu a řekli mu, ať pečlivě
hlídá Kuňku, že Hradečáci nám ji chtěj ukradnout. Ač byl původem Hradečák, přiklonil
se na naši stranu, a skutečně ji celý den poctivě hlídal. Jeho zásluhou zůstala patrně
pardubickou, jinak by nám ji Hradečáci v době, kdy kraji vládli, určitě odnesli…
Dovolte mi teď chvilkové odbočení spojené s konstatováním, že doba se v posledních
letech překotně mění, lékařská práce a zdravotní péče o pacienty díky obrovskému
rozmachu se stává stále méně pro veřejnost průhlednou a chápanou, je prací
týmovou, do pozadí se vytrácejí jedinci, kteří dříve byli veřejností chápáni a oceňováni
a stáli v popředí jejího zájmu díky své jedinečnosti. Nyní bych se chtěl vrátit
krátkou vzpomínkou na pana primáře Dr. Stuchlíka, kterého bych v tomto smyslu
nazval „Posledním Mohykánem“, pomalu už legendou, jedinečnou osobností, alespoň
pro ty, kteří s ním po řadu let měli to štěstí pracovat.
Narodil se 1. února 1921 v Chlumci nad Cidlinou. Ještě před válkou se rodina
přestěhovala na Slovensko do Dubnice nad Váhom, kde jeho otec – inženýr – zaváděl
novou zbrojní výrobu. Medicínu začal studovat v Brně, kde ale studia byla přerušena
válkou. Po uzavření vysokých škol byl zatčen a internován v koncentračním táboře
v Oranienburgu. Po propuštění začal pracovat jako sanitář, později se aktivně zúčastnil
povstání. Studia medicíny dokončil po válce v Hradci Králové, kde v roce 1947
promoval. Pracoval jako jeden z prvních asistentů u prof. Krákory.
Hlavním jeho odborným zájmem byla soudní psychiatrie. Byl jedním z iniciátorů
a organizátorů soudně psychiatrických konferencí, později byl řadu let předsedou
soudně psychiatrické sekce Purkyňovy společnosti. Z oblasti soudně psychiatrické
je také většina jeho prací. K zájmu o soudní psychiatrii ho přivedla problematika
psychopatií, z toho pak obrátil svoji pozornost k sebepoškozování a k jejich krajnímu
pólu, k sebevraždám. V šedesátých letech byl na našem oddělení proveden rozsáhlý
průzkum sebevražednosti v našem kraji, výsledky však nesměly být publikovány,
protože by pošramotily kvetoucí obraz šťastné, socialistické společnosti.
V zájmu o soudní psychiatrii jsme ho mnozí pak následovali. V jistém slova
smyslu byl primář Stuchlík renezanční osobou, byl všeobecně vzdělaný, se širokým
kulturním rozhledem, hercem i režisérem ochotnických divadelních představení,
výtečným kreslířem. Jak ve své vzpomínce na pana primáře v časopise Fakultní nemocnice
v HK SCAN píše docent Hanuš: „Dobře si vzpomínám, jak si pečlivě činil
poznámky při schůzích a konferencích, výsledkem ala byly místo poznámek skvělé
karikatury řečníků…“. Pan primář měl celou řadu mimoprofesních zájmů. Měl slabost
pro motorismus, pro letadla, zkrátka rozsah jeho zájmů byl značný. Měl smysl
pro anglický humor, pravdou ovšem také je, že díky jeho nepochopenému žertování
a humoru u některých narazil. Miloval svoji rodinu, manželku paní Evu i své dvě děti.
Zemřel v pátek 12. září 1997 ve věku 76 let.
Prvním sekundářem na oddělení byl MUDr. Ivan Nosek, pozdější primář psychiatrického
oddělení v Nové Pace a MUDr. Hledíková, na kterou pamětníci vzpomínají, že
do ordinace přicházela s bandaskou kávy, ze které po celý den upíjela. Později přišel
MUDr. Herbert Hanuš, pak přednosta hradecké psychiatrické kliniky. Robustní
postava s neodmyslitelnou dýmkou. Po mém příchodu na oddělení v roce 1960 jsem
byl častým hostem v jeho nemocničním pokoji, který sdílel se svojí manželkou
Maruškou, která mimo to, že byla velice zdatnou chirurgickou sestrou, dělala skvělé
v pravdě francouzské pikantní paštičky, kterými se nesmazatelně vryla do mé paměti.
V té době působil na oddělení také už MUDr. Vladimír Jahoda, který záhy přešel
do nově vytvořené psychiatrické ambulance pod nemocnicí. V popředí jeho zájmu
stála problematika lidské sexuality. Dlouholetou jeho spolupracovnicí byla sestra
Zdenka Růžičková.
V šedesátých letech na oddělení pak přišla MUDr. Iva Škodová, která se později
po mém odchodu do důchodu stala primářkou oddělení. Po několika měsících své
činnosti náhle onemocněla a plně indikovaný chirurgický výkon pro Grawitzův tumor
bohužel nepřežila. Vedle práce lékařky na oddělení uplatňovala své organizační
schopnosti jako blízká spolupracovnice primáře Stuchlíka v soudně psychiatrické
sekci Purkyňovy společnosti, byla tajemnicí a organizátorkou seminářů a soudně
psychiatrických konferencí. S vděčností budu na ni vzpomínat, na její humor, na její
ženský šarm, který dokázala uplatnit vždy na pravém místě a v pravou chvíli, na její
rozhodné a energické chování. Byla spravedlivou a uznávanou šéfkou.
Po doktorce Škodové přišli Dr. Zdražil, později řadu let pracoval v psychiatrické
ambulanci. Dále pobývala na oddělení Dr. Pižlová, na roční stáži pak i MUDr. Křepela,
který měl soukromou psychiatrickou praxi v Chrudimi. Později ještě zakotvila na oddělení
MUDr. Alena Rýznarová, která přešla do psychiatrické ambulance, stejně jako
MUDr. Sainer, který přes psychiatrickou specializaci, kterou atestací nabyl, nabyl
i specializaci interní, a ještě o něm později svůj nevšední talent uplatnil v softwarové
firmě. Dále se tu vystřídala řada neurologů v předatestační přípravě. Koncem 70. let
přišel MUDr. Vít Horažďovský, na nějaký čas přesídlil do Banské Bystrice a poté pracoval
v soukromé ordinaci na Kladně. Místo oslavné tirády (nějaká taková slova by se
jistě našla) nemohu se nezmínit o jeho pověstné roztržitosti, která byla příčinou naléhavého
volání o pomoc nájemníků, bydlících v bytě pod ním, které opakovaně vyplavil,
usnuv ve vaně.
Přibližně ve stejných letech přišla na oddělení i Dr. Hudečková (později provdaná
Špryňarová), kterou jsem vlastnoručně přetáhl z Havlíčkova Brodu. Nikdy jsem toho
nelitoval. Irena byla neuvěřitelný pracant, psychiatr – profesionál, jak by se dnes řeklo.
Byla neúnavně pracovitá, vynikající diagnostik, zalezlá ve své vyšetřovně s hrnkem
kávy a neodmyslitelnými cigaretami. Svými cílenými dotazy při vyšetřování většinou
rychle přicházela – jak se později ukázalo – k neomylným diagnostickým závěrům.
Společensky ale byla spíše uzavřená, plachá. Její stud a neochota svěřovat se přispěla
i k velmi nešťastnému průběhu jejího onemocnění, když příliš pozdě se svěřila
se svými obtížemi, vedoucími nakonec k tragickému konci.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 7-8/2025
