I.
Dne 15. ledna 1942 se podařilo Jiřímu Potůčkovi-Tolarovi po značném úsilí navázat oboustranné spojení mezi paravýsadkem Silver A a Vojenskou radiovou ústřednou (VRÚ) v Londýně. K vzájemnému spojení sloužila agenturní spojovací souprava Libuše, umístěná ve strojovně lomu Hluboká v Dachově. V této připomínce výročí nechce autor opakovat všeobecně známé informace, ale spíše se zaměřit na technickou a faktografickou stránku věci, která je v detailech méně známa.
K termínu „Libuše“ jsou často publikována neúplná, mnohdy i zavádějící vyjádření, která vyplývají z neznalosti technických detailů. Věc je dále komplikována i zprávami o dalších, v publikacích mnohdy uváděných vysílačkách (zde je termín vysílačka použit správně, protože odbojáři stavěli vždy pouze vysílací stanice) v Pardubicích a v Bohdašíně (uváděn je někdy MUDr. Josef Bartoň, ing. Bořivoj Cigánek, MUDr. Jiří Holda, Vlastimil Filler, ing. Alvín Palouš, Josef Schejbal jako osoby podílející se různými způsoby na „jiných“ vysílačkách). Tyto zprávy (viz níže) jsou až na jediný případ uskutečněného spojení z 18. 6. 1942 a potvrzený VRÚ v Londýně jen nevysvětlenou a pravděpodobně provždy nevysvětlitelnou záležitostí, související pravděpodobně i s dosud nenalezeným archivem MUDr. Bartoně.
Je jisté a potvrzeno, že po kritickém dni ústupu Jiřího Potůčka z Ležáků dne 17. 6. 1942 proběhla téže noci na 18. 6. dlouhá relace mezi Potůčkem a VRÚ v Londýně. V tomto jediném případě byla k zahájení relace krátce použita jiná vysílačka než Mark III. V průběhu této relace přešel radista Potůček po chvíli zpět na původní Mark III. Vysvětlení není jednoduché, ale nejpravděpodobněji tkví v tom, že Mark III byl k tomuto datu stále ještě porouchán (potvrzeno pozdější depeší Silveru A s vysvětlením typu závady – vadná elektronka). Potůček, kterému se za dobu více než týdenní nucené odmlky nahromadily depeše k odeslání, použil neidentifikovanou jinou vysílačku a přešel asi po 40 minutách na původní Mark III zpět, protože – a to je samozřejmě jen autorova domněnka – byla během relace u Mark III doručena a vyměněna dlouho sháněná náhradní elektronka.
V Bohdašíně je prokázána fyzická přítomnost amatérské vysílačky (S21B), protože tato byla provozně zkoušena Potůčkem (neúspěšně) v dubnu a možná začátkem května 1942. Negativním následkem této zkoušky bylo registrované přibližné zaměření vysílače, a z toho vyplývající následný radiový dozor odposlechové služby ochranné policie v Praze nad danou oblastí. Tato malá vysílačka byla přemístěna v okamžiku ohrožení ze školy v Bohdašíně 27. nebo 28. 6. do chalupy u Klikarů 11letým Věnkem Baudyšem a o 3 dny později pak nalezeny její zbytky gestapem, jak vyplývá z příslušného protokolu. Také obě cílené „zneklidňující“ razie německých represivních jednotek v oblasti Jestřebích hor těsně před zatýkáním na Červenokostelecku je možno přičíst bdělosti odposlechové zaměřovací služby Ordnungspolizei v Praze (Funkmesstelle Südost Prag), která oblast na všech standardních pásmech sledovala již od citovaného konce dubna 1942.
II.
Vítězslav Hanák ve své knize „Muži a radiostanice tajné války“ uvádí: „Za dobu provozu (míněno oboustranného, neboť Potůčkovo vysílání bylo zachyceno na VRÚ již 9. ledna 1942, pozn. autora) od 15. ledna do 26. června měl Silver A prokazatelně k dispozici kromě spojovací soupravy (Libuše) dopravené z Anglie:
– jeden vysílač neznámého původu, který byl Potůčkem jedenkrát použit za provozu (pozn. autora – pravděpodobně vysílač přisuzovaný dr. Bartoňovi nebo dr.Holdovi, o kterém je v tomto textu zmínka v části o noci na 18. 6.) – jeden vysílač zhotovený skupinou S21B, s nímž byla patrně uskutečněna nezdařená zkouška (pozn. autora – Bohdašín, Josef Schejbal) – jeden vysílač ve výstavbě.“ (pozn. autora – nikdy nedokončený vysílač, na který ale Potůček vyplatil zálohu 1 000,- Kč).
III.
Chtěl bych v tomto příspěvku předložit k diskusi některé svoje závěry k této problematice, neboť se domnívám, že od řešení této zdánlivě „technické“ věci se odvíjejí i další, detailnější závěry k ostatní činnosti Silveru A.
Za největší kapacitu v oboru radiospojení a radiostanice 2. světové války považuji především Vítězslava Hanáka, z jehož několika mimořádně významných publikací jsem čerpal, abych mohl upřesnit terminologii a typy stanic, které používal Silver A. Především je nutno revidovat používání termínu „vysílačka“, neboť tento termín je specifickým označením jednoho vysílacího přístroje. Libuše je pak název celé spojovací soupravy, která je složena z více přístrojů. Silver A byl vybaven přístrojem Mark III, což byl standardní britský výrobek (vyráběný SIS), který byl v jedné verzi vyráběn jako kufříkový, ovšem velmi těžký a pro transportní manipulaci, a tedy jako agenturní stanice nepříliš vhodný. V Mark III byl integrován jak vysílač, tak přijímač. Protože však Britové od počátku věděli, že přijímač v tomto přístroji je poruchový a nespolehlivý (na rozdíl od vysílací části Mark III, která prokázala naprostou spolehlivost) byl Silver A vybaven dalším samostatným přístrojem, a to americkým přijímačem firmy Hallicrafters, typ Skyrider (někdy uváděn jako Sky Rider). Hallicrafters byla americká firma, která od 20. let vyráběla rádiové přístroje v obrovském počtu modelů a kusů, a to jak pro civilní, tak pro armádní potřebu a m.j. dodala přístroje i pro Československou prvorepublikovou armádu, ale i pro civilní použití. (Příjímače z 30. let dodnes vzorně fungují a amatéři je stále používají!) Složitou otázkou, kterou nemohl vyřešit a kterou tak trochu „obešel“ i sám expert V. Hanák, je určení typu Skyrideru, jež doopravdy Silver A měl. Je znám soupis vybavení Silveru A, ovšem nikoli s přesným pojmenováním tohoto přístroje. A nenašel ho ani Hanák a tak se uchýlil k výroku „pravděpodobně“ a jako typ Skyrideru určil S 17 nebo SX 17, zřejmě v závislosti na tehdy produkované a užívané typy přijímačů .
