Od roku 1993 je ulice v Pardubičkách (MO IV.) nazvána Bokova. Učitel a vlastivědný
pracovník Karel Bok, jehož pamětní deska je umístěna na ZŠ v Pardubičkách
v Kyjevské ulici, byl dědečkem disidenta Johna Boka, jenž mě nasměroval na Jiřího
a Ivana Bokovy, kteří mi velmi ochotně a laskavě poskytli množství zcela zásadních
údajů z genealogie rodiny Boků včetně zajímavých fotografií. Patří jim za to velký dík.
Karel Bok se narodil 8. října 1876 v Čáslavi jako prvorozený v rodině profesora
gymnázia Josefa Viktora Boka (1849–1911) a jeho manželky Johany, rozené Žaludové
(1854–1940). Rod Boků pocházel z Nechanic, čáslavské bydliště rodiny se nacházelo
v Palackého ulici čp. 204. Otec byl také sbormistrem místního pěveckého sboru. Syn
Karel vzbuzoval svým prospěchem na obecné škole a pak i na gymnáziu velké naděje.
Začal studovat na učitelském ústavu v Kutné Hoře, ale do jeho života vstoupila láska
– mocná vládkyně – k Alžbětě (Elišce) Postlové (nar. 4. únor 1876), dceři Karla Postla
(nar. 1. 9. 1853), ředitele ochotnické divadelní společnosti v Bezně u Chlumce n. C. (bytem Šmerhovská ul. 93). Matkou Elišky byla Terezie Kastnerová (1856–1924)
z Jičína. Eliška také hrávala v otcově ochotnickém souboru, byla to dívka vzdělaná
se smyslem pro rodinný život. Svatba se konala v Bezně 15. února 1898. Narodilo se
jim 17 dětí, přežilo jich však do dospělosti jen 10. Eliška byla velikou podporou svému
muži a přes veškeré starosti o domácnost si našla vždy čas na četbu a sebevzdělávání.
Za druhé světové války na ni přešla licence na provozování Podorlického ochotnického
divadla, v němž pracovali 4 její synové.
Karel Bok začal svou učitelskou dráhu jako zatímní podučitel na obecných školách
na Čáslavsku (1895–97) a Habrech na Čáslavsku (1897–98), jako definitivní učitel
třídy ve Skuhrově (1898–1902) a Horušicích na Čáslavsku (1902–1909), pak jako
zatímní řídící učitel v Horušicích (1909–10). Potom přešel již na Pardubicko do Srchu
(čp. 71) jako definitivní učitel (1924–26). Odtud přešel do Nemošic jako řídící a působil
tu v letech 1926–32. 22. června 1932 nastoupil jako řídící učitel v Pardubičkách
(Kyjevská ul. 181), kde působil až do výslužby (1937).
Věnujme se nyní jeho vlastivědné činnosti v časopisu „Krajem Pernštýnův“ počínaje
jeho 6. ročníkem (1925–26), kdy byl výkonným redaktorem a členem redakční
rady, v níž přijímal literární příspěvky. Do ročníku přispěl portrétem J. K. Tyla (s. 147–149), v němž zveřejnil m.j. Tylův dopis z Domažlic z 19. března 1853
nakladateli I. L. Kobrovi ve věci Tylových Sebraných spisů. Na s. 27 téhož ročníku
se Bok vyslovil k toponomastice názvu „Petrova šlápota“ v Horušicích, na s. 180 se
zabýval jarními hrami mládeže (špaček, káča, kuličky, fazole, obruče), na s. 111 má
náčrt tří druhů špačku. Na s. 42 a 58 má články „Na podzim k rybníku“, t. j. k rybníku
Jezero u Pohránova. Stať je pojata jako školní exkurze s dětmi podzimní krajinou.
V 7. ročníku (1926–27) na s. 63 řeší srovnání nářečí na Čáslavsku, odkud pocházel,
s pardubickým. Malíř Josef Bok nakreslil do téhož čísla hlavní vchod do kostela
v Řečanech nad Labem. V 8. ročníku (1927–28) začal na s. 104 otiskovat paměti
Viktora Mandyse z Nemošic na rok 1866 (prusko-rakouskou válku) pod názvem
„Zvláštní návrat přípřeže z bitvy“. Dokončil je na s. 130–131 téhož ročníku zajímavým
vyprávěním, jak u Mandysova otce – starosty Nemošic – ukryl tehdejší okresní
hejtman I. Baukal plechovou skríňku, až pak spočinula na řetězech v řece. Po návratu
z Vysokého Mýta si ji pak Baukal znovu vyzvedl. Prusové marně hledali v nemošickém
hřebčinci koně, kteří byli včas odvezeni do Štýrského Hradce (Grazu). V ročníku
(1928–29) zůstával K. Bok v redakčním kruhu, ale jeho vlastní příspěvek tu již
nenajdeme. Od 10. ročníku (1929–30) mizí Bokovo jméno z redakční rady „Krajem
Pernštýnův“ úplně. To již byl řídícím v Pardubičkách a redigoval jako člen Spolku
dobrovolných hasičů jeho věstník a časopis Na stráž. Byl také starostou Dělnické
tělovýchovné jednoty (DTJ) a Okresní hospodářské jednoty. Roku 1929 jako divadelní
ochotník napsal pro děti hru „Poklad“, roku 1933 „Zvířátka a loupežníky“ a povídku
„Farářovy brejle“ (nedatováno). Po nacistické okupaci se stal prvním místopředsedou
MNV v Pardubičkách. Funkci nezastával dlouho, zemřel již 12. června 1945 v Pardubicích.
To, jak váženou osobností byl, ukazuje pěkně dobová fotografie z jeho kremace,
na níž promluvil jeho přítel bývalý ruský legionář Rudolf Robl (část jeho projevu se
zachovala v rodinném archivu I. Boka). Manželka K. Boka Eliška zemřela roku 1962.
Poslední adresou K. Boka v Pardubičkách byla ulice Národních hrdinů čp. 181.
K nejstarším předkům K. Boka patřil zřejmě František Bok, krupař a purkmistr
z Nechanic. Z dětí K. Boka je možno upozornit na Jana (nar. 1906), pozdějšího ředitele
střední železniční školy v Letohradě, Josefa (nar. 1903), akademického malíře, restaurátora
a průmyslového výtvarníka, Bohumila (nar. 1900), režiséra a divadelního kritika,
Karla (nar. 1899), poválečného správce terezínského pevnostního komplexu,
Tomáše (nar. 1919), činoherního herce, režiséra a ředitele divadel. Tomáš prý přijel
roku 1945 na ruském tanku do Prahy, odkud se vrátil domů s ukořistěným samopalem.
Za války se také angažoval Bedřich Bok (zvaný Ríša) z Horušic, byl radistou
RAF a střelcem Liberatoru.
Karlova činnost byla jistě obdivuhodná a bylo mi ctí ji v přehledu shrnout. Závěrem
chci poděkovat za pomoc v heuristice p. Jiřímu Bokovi z Prosetína u Děčína a p. Ivanu
Bokovi, který mi ukázal mnoho zajímavých dokumentů a fotografií z rodinného
archivu a pozorně přečetl můj text.
