Roku 1911 Po 25 letech, kdy jsem opustil město Pernštejnův jako student, napsal jsem na ně knížku vzpomínek; dnes opět vzpomínám. Uplynuloť půl století od červnového líbezného dne roku 1886, kdy jsem vyšel z reálné školy pardubické jako abiturient. Vidím v duchu Pardubice těch let, nevelké město (mělo roku 1880 10.292, roku 1890 12.367 obyvatelů)) s jedinou školou střední; ani chlapecké školy občanské ještě nemělo, jen dívčí. Na nádraží jsme chodili z města přes pole. A přece byly Pardubice živé svým způsobem proti městům okolním. Hradec Králové, město vojáků a studentů, bylo opevněno. Chrudim byla městem starousedlých měšťanů, patriciů, s bohatými majetníky hospodářských dvorců, krajským úřednictvem a studentstvem Pardubice byly městem husarů a šlechty. Šlechtická společnost pořádala každoročně na podzim štvanice na jelena (parforsní hony v letech 1838–1913). Nejslavnější hon býval 3. listopadu (sv. Huberta), kdy přišlo na štvanici i přes 200 koní jezdeckých. Tolik nebývalo ani v Anglii, známé sportovní zemi. Vyhovovaloť pardubické rovinaté okolí této zábavě kavalírův, jako se dobře hodili i pro koňské dostihy, pořádané u města každoročně po tři podzimní neděle.
Ve vojenské husarské posádce sloužili důstojníci většinou ze šlechty, „modré
krve“, neboť by nákladnému a hýřivému jejich životu důstojníků obyčejné krve červené
nestačil penězi; bývaliť i páni kavalíři důstojníci hodně zadluženi. Za vojenskými
kamarády šlechtickými, za koňskými dostihy, štvanicemi a bujným veselím
se táhli další šlechticové, nevojáci, kteří v Pardubicích i bydlívali, a to většinou na
Zeleném předměstí (Wilsonova třída).
Zajímavo je, že v Pardubicích bylo několik občanů, kteří měli úředně povoleno
půjčovati na zastavené věci, kdežto na př. v Chrudimi nebylo takové zastavárny. Měl
jsem kdysi příležitost se podívati na zastavené věci: byly tam i rakouské a cizí řády,
na něž si důstojníci a kavalíři vypůjčili peníze, ba i „čestná“ šavle kteréhosi oficíra.
Stalo se ve společnosti, že důstojníku, nešlechtici, upadl stříbrný zlatník. Když se
shýbl a hledal jej pod stolem, druhý důstojník šlechtic vyňav papírovou bankovku
několikazlatovou, svinul ji, zapálil a posvítil mu. Byla možná jeho poslední, ale projevil,
že mu na zlatce nezáleží. Kavalír!
***
Na podzim 1865 se dostal jako učitel na pardubickou reálku, tehdy městskou, náš
slavný jazykozpytec Jan Gebauer. Jak působily tehdejší Pardubice na 27letého ušlechtilého,
jemného muže, dovídáme se z knihy jeho dcery (Marie Gebauerová, Rodinné
vzpomínky na Jana Gebauera).
Historky, které slýchal vypravovat o životě důstojníků pardubické posádky, byly
neuvěřitelné. Pitky, karban byly mezi nimi běžnou věcí. Husaři byli bujní jako jejich
koně. Byl-li lajtnantovi některý civilní občan nepohodlný, zjednal vojáky Maďary, aby
si na civilistu někde počíhali a krutě ho zbili.
Zábavy, které důstojníci pořádali a na něž měli přístup nejvznešenější rodiny
z města, končily se k ránu nejednou divokým, pustým uličnictvím, kdy dcerky vyznamenaných
pozvaných otců se dávaly nositi na zádech opilými důstojníky po sále
a smýkat sebou mezi prázdné láhve od šampaňského vína. O těch zábavách vědělo
celé město a matky se chlubily, že jejich dceři věnoval pozornost ten nebo onen kníže,
arcivévoda.
Matkám dívek se odměňovali důstojníci žertovnými pozornostmi. Např. důstojník
kavalír koupil měšťance lístek do divadla, ale zároveň po každé straně jejího sedadla
usadil husara Maďara v červených kalhotách a vysokých botách. Oba vojáci se po
přání svého veselého velitele chovali jako na strážnici na náměstí, kde se rozvalovali
chlapskými nezpůsoby na lavici. Paní nemohouce snésti sprostého chování husarův,
odešly z divadla. A celé město se pak tou příhodou bavilo.
Že po hýřivém životě bývaly častými sebevraždy důstojníků, nepřekvapovalo,
právě tak, jako souboje, jimiž se záplatovala pochroumaná čest.
Stíny tohoto vojáckého života, nedostatek sebevědomí lidské důstojnosti, jevily se
u části pardubického měšťanstva, lidu.
Vypravovalo se dlouho o knížeti Kantakuzenovi, o jeho divoké hýřivosti a výstředních
zábavách. Jednou přijel tryskem v loveckém vozíku na pardubické náměstí
a švihaje do poplašeného spřežení, jezdil zběsile kolem. Když zlákal dosti diváků,
zastavil a rozhazoval kolem sebe plnýma rukama drobné peníze. Někteří lidé se na
ně lačně vrhli. A jak sehnuti sbírali mince, urozený pán chytil karabáč a mrskal jim
ohnuté hřbety.
Němčina se rozlézala po městském obyvatelstvu z vojska, úřadů i velkostatku, nedávno
císařského. Jak se tam hospodařilo, viděti z toho, že jednoho roku byl výtěžek
z pardubického panství – čtyři krejcary!
***
Založením vyšší dívčí školy roku 1861, Sokola roku 1862, vyšší reálky roku 1863,
se projevilo národní uvědomění. Byla založena i Měšťanská beseda, kde se scházely
měšťanské rodiny, které se nestýkaly s vojenskými kruhy. Duší nového českého života
spolkového i společenského bylo učitelstvo národních škol a reálky, jejímž ředitelem
byl ušlechtilý vlastenec J. V. Jahn.
Za doby, kdy jsem pobýval v Pardubicích, bylo město až vlastenecky probudilé.
Jen nás, mládež, dráždívalo, že dcery advokáta, národního předáka, i některé jiné
dámy, procházejíce se po Zeleném předměstí, němčily s důstojníky. Také se nás nelibě
dotýkal na tomto předměstí jediný pouze německý nápis hostince „U zlatého
lva“, o čemž se zmiňuji v knížce „Vzpomínky na Pardubice“.
Život pardubických důstojníků a šlechticů nebyl tenkrát už tak bujný jako býval
kdysi. A dnes, v republice, byl by i ten dost křiklavý ve městě Pernštejnů, ba myslím,
že v lecčems i nemožný. Důstojníci a šlechtická společnost se scházeli v „rezursu“
(franc. Ressource – útulek) na Zeleném předměstí, spolkové místnosti, besedě, proti
čemuž pardubičtí hostinští dost reptali, že je to nepovolená hospoda. Správce rezurzu
byl baron ze schudlé rodiny.
Šlechtičtí účastníci podzimních štvanic na jelena byli oděni v červené kabáty, na
hlavě cylindry. Dámy v černých šatech s vlečkami, též s cylindry na hlavě. Jockeyové,
jezdečtí jejich sluhové, se lišili od panstva jen jockeyskými čepicemi a premovanými
kabáty. Všichni muži měli vysoké anglické boty, nahoře přehrnuté, že bylo viděti
šedivou podšívku holínek.
Po celý rok chovali v ohradě (v místech u pivovaru) jeleny, tam byl i psinec, v něm
smečka honicích anglických psů. Značný náklad na vydržování toho všeho hradil
spolek šlechticů, klub.
Z ohrady vypuštěný jelen se rozběhl; po nějaké době vyrazil houf jezdců za
smečkou psů, kteří běželi po jelení stopě. Někdy dostihli jelena až několik hodin
od Pardubic.
O štvanici se staly různé příhody. Jednou běžel jelen po cestě ke Svítkovu. Přišel
k železničním závorám, té chvíle spuštěných: díval se na vlak, jedoucí k Rosicům,
a lidé z vlaku zase na něj. Pak se jelen obrátil a kráčel zvolna k ohradě. Neměl chuti
dát se štvát. Jindy vběhl u samých Pardubic na Olšinkách do Chrudimky a nechtěl
z vody, což se honcům nelíbilo; chtěli štvanici, divokou jízdu přes pole, potoky, blátem
neblátem. V Lepějovicích vběhl štvaný jelen do chléva hajnému. Také jinde ve
vsi běžel se schovat do stavení. Jako chlapec jsem viděl u Choltic uštvaného jelena,
jak zaběhl do rybníčka, kde zůstal státi, třesa se na celém těle. Z Pardubic přijeli
po štvanici s vozem, jelena – byl-li schopen ještě další služby – naložili a odvezli do
ohrady.
Rozumí se, že mládež na Pardubicku napodobovala štvanice hrou na jelena: děti
měly příležitost se honit.
Kdysi se účastnili štvanice jako hosté dva Rusové, výborní jezdci. U vsi hrály si
děti. Vidouce blížící se řadu jezdců, rozutekly se kromě malého děcka, které jim nemohlo
stačit. Ruský jezdec rychle předjel, schýlil se s koně a na podiv účastníků dítě
uchopil, aby ho koně nezajeli.
Jednou chtěli členové parforsního klubu – „červenokabátníci“, jak se společnosti
říkalo – uspořádati štvanici na lišku po způsobu anglickém. Ale chytrý lišák se před
honbou prokousal plotem a zmizel. Správce ohrady – smluviv se asi s pořadateli
štvanice – sehnal liščí kůži a našil ji na velkého kocoura. Ale kocouří lišák neběžel
daleko. Vida psy, vylezl na strom a bylo po štvanici. Hlavního však tím bylo dosaženo
– společnost se pobavila.
Ti lidé vážných věcí málo nadělali. Také podnikli zábavné dostihy s koňmi, kterým
svázali přední nohy. Jindy tato družina v místech někdejších kasáren železničního
pluku pořádala dostihy na dřevěných chůdách – kdo nejdále dojde.
Ve šlechtické společnosti se ozývaly různé řeči: němčina, franština, angličtina,
nejméně ovšem čeština.
Té doby přišel do pardubické vojenské posádky důstojník Antonín Galgotzy. Zastupoval
inspektora jízdy, nějakého rakouského arcivévodu. Měl titul generálmajora.
Byl muž rázovitý, svůj, o němž se v rakouské armádě mnoho vypravovalo. Když měl
přijeti do Pardubic, čekal ho na nádraží plukovník – Galgotzy nepřijel. Velitel posádky
rozmrzen, zůstal v nádražní restauraci. Po delší době přispěchal tam husar,
že je pan inspektor zde; přijel z Dašic, kde vystoupil z vlaku a navštívil posádku.
Galgotzy byl rodem uherský Slovák a těšil se velké přízni rakouského císaře. Byl
znamenitým vojákem; jezditi dobře na koni cenil nade všecka umění.
Vojenská služba trvala tenkráte tři léta, jen absolventi středních škol měli právo
na službu jednoroční, ve které se mohli vzdělati na záložní důstojníky. Galgotzy ukazoval
na to, že mnozí jednoroční dobrovolníci, jak se jim říkalo, neumějí jezditi na
koni, ač vychodili střední školu. Nabídnul tedy ředitelství pardubické reálky, že se
dospělejší studenti mohou cvičiti zdarma v jízdě na koni ve vojenské jízdárně, přihlásí-
li se dobrovolně a uzná-li vojenský lékař, že jsou schopni. Někteří se přihlásili.
„Kdo jsou nejlepší jezdci na koni?“ tázal se kdysi Galgotzy trenéra, jenž cvičil
v Pardubicích šlechticům sportovní koně. Bydlil ve městě jako jockey soukromník,
prý Angličan.
„Angličané,“ odpověděl trenér.
„Chyba.“ Galgotzy na to. „Nejlépe jezdí ruští kozáci, po nich my, uherští husaři,
a potom teprve Angličané. – A co vy jste?“ otázal se trenéra. Z Angličana se vyklubal
skrytý Slovák.
Galgotzy, voják tělem i duší, byl ve službě přísný. Důstojníci pardubické, přeloučské,
bohdanečské i dašické posádky, zvyklí pohodlné službě plynoucí ze vzájemného
kamarádství šlechticů, měli se u Galgotzyho zle. Po zábavě v rezursu rádi dlouho
vyspávali, nechávajíce vojáky cvičit od poddůstojníků, ale inspektor žádal, aby konali
službu řádně.
Husaři, zvláště dobří jezdci, měli u Galgotzyho dobře. Jednou jim popřál husarské
pečeně – na rožni pečené husy, kterou si vojáci měli sami koupiti (dal jim peníze),
sami oškubat, připravit, upéci. Husy pekli venku na volném místě k Olšinkám za kasárnami,
které stály tenkráte nad bývalým příkopem hradebním, naplněným vodou,
před Zelenou branou po obou stranách. Nejlépe asi dovedli péci husy vojáci, kteří byli
uherskými cikány.
Galgotzy chodil mezi husary (maje v ústech, jak obyčejně, vyhaslý doutník, viržinku,
a slámku z ní za uchem) mluvil a jako taktovkou dodával jim své řeči důrazu.
Domluviv, dal zase nehořící doutník do úst.
Společnost parforsních honů, přijdouc do Pardubic na štvanice, mívala své koně
ve vojenských záložních stájích. Galgotzy zjistil, že šlechtický klub už delší dobu
dluhuje za toto ubytování a krmení koní v kasárnách. Před samou štvanicí prohlásil,
že vydá koně ze stájí, až bude dluh zaplacen.
Nad tím úžas. To se tu ještě nestalo!
Přišel vyjednávat hrabě Pallaviccini, vždy pečlivě nastrojený, v šedivém kabátě,
redingotu, v šedém cylindru, s kytičkou v knoflíkové dírce kabátu. Mimochodem:
tento šlechtic, bydlící v Pardubicích, rád se zabýval kuchařením. Jmenovitě připravoval
pro své hosty jako zvláštnost tenké velké lívance, jež trubičkovitě svinuté
(omelety) plnil rozsekaným masem. To jídlo začali po něm připravovati v pardubické
nádražní restauraci a jinde, ale neplnili svinuté lívance jen masem, také zavařeninou,
tvarohem a podobně. – A svinuté lívance, plněné se nazývají dosud – palačinky
(místo správnějšího palavičinky) po svém kuchaři původci.
Jednou naplnil Pallaviccini „palačinky“ uzenkami, místo sekaným masem, což si
šlechtičtí hosté jeho pochvalovali. „Za ně poděkujte mladému Vulkanu, který si zlámal
nohu“, řekl hostitel. Byloť známo, že pardubický „koňský“ řezník má lepší maso,
než mívají jinde, kde poráželi koně většinou staré. Pardubický řezník prodával maso
z mladých, zdravých koní, kteří často přišli k úrazu a museli je zabít. „Poláci“, koňské
uzenky, byla pardubická zvláštnost.
Pallaviccini tedy přišel za šlechtice vyjednávat ke Galgotzymu.. Ten pozval velmi
vlídně známého labužníka na snídani, mělť dobrou kuchařku, bavil ho, ale koní že
nevydá, dokud nebude dluh zaplacen. Účastníci štvanice marně dlouho čekali a už
toho dne nemohli vyjeti. Nezbylo než sehnat peníze a zaplatit.
Galgotzy měl za hospodyni Hanačku. Kdysi chtěl připravit svým přátelům večeři.
Přijde domů a vidí, že je plotna studená. Co to? Co se děje? Kuchařka prohlásila, vařit
nebude, poněvadž pan jenerál ve společnosti urazil ženy – tedy také ji – řka, že všecky
jsou za nic. Tady panu jenerálovi nezbylo, než aby se vzdal, kapituloval.
Galgotzy se později oženil. Když byl mladým důstojníkem, zamiloval si dívku, ale
její rodiče mu ji nedali, že prý by ji neuživil, maje malé služné. Šel si pro ni po letech,
když ovdověla, a jemu, vysokému důstojníkovi už na šedesát let. Svolila k sňatku.
„Ožením se,“ pravil Galgotzy vojenskému knězi, „ale nechci, aby se o tom povídalo.
Ohlášky musí být v kostele, ale nesmí to nikdo zvědět. Jak to uděláte?“
„Nevím,“ odpověděl kněz.
„Ohlášky budou německé,“ řekl Galgotzy. „A do kostela půjdou vojáci, Rusíni,
kteří německy neumějí.“
To byl už Galgotzy sborovým velitelem v haličské pevnosti Přemyšlu. Mnoho zajímavých
historek se o něm vypravovalo. Kdo jej znali, líčí ho jako ušlechtilého vojáka
i demokratického člověka.
„Jak se jmenuji?“ tázal se vojáka.
Ten odpověděl, jak ho naučili v kasárnách: „Vaše Excelence sborový velitel
Antonín Galgotzy.“
„Špatně“, řekl Galgotzy. Dotázal se druhého, i dostal tutéž odpověď. Taktéž
u třetího.
„Čím jseš v civilu?“ otázal se vojáka.
„Rolníkem.“
„Podívej se.“ Galgotzy na to, „můj otec byl také rolníkem, a já jsem co ty. – Zeptá-
-li se vás někdo, jak se jmenuji, odpovězte vždy jen: Antoním Galgotzy. – To druhé je
vedlejší.“
Nabídli mu z Vídně šlechtictví. Odpověděl krátce: „Děkuji. Jako Galgotzy jsem se
narodil, jako Galgotzy chci umřít.“
(pokračování)
