Češtině učil nás ve čtvrté třídě professor, jemuž jsme obecně „Hattala“ říkali, protože se tohoto univerzitního professora stále dovolával. Mimo to nadužíval v řeči slova „tahle“. „Tahle, hoši“, často říkával, „spisovatelů je dnes, že by jimi Labe u Pardubic zastavil, ale nad Martina Hattalu není“. Náš „Hattala“ byl suchý patron tělem i duchem. Učivo rád shrnoval v krátký obsah, jejž pak žádal znáti doslova. Sedě za katedrou, ukazoval, stahuje prsty ve špetku, že přeje si, abychom znali „tahle jen to jadérečko, obsah, sukus, šťávu, extrakt“. Pak ten suchý obsah zkoušel. Neuměl-li student, mohl příště známku si opravit, i dvakrát, až to „jadérečko“ podal na uspokojení professora. Až na suchopárné vyučování – hodiny češtiny byly u něho nudné – nemohu říci, že „Hattala“ někoho byl pronásledoval, nebo ničil.
Jedna episoda mi vytanula. V čítance pro IV. třídu byla báseň veršovce Vlad. Šťastného
„V Thermopylách“, která se professoru velmi líbila. Začínala apostrofou „Grécie,
ty máti zdárných synů…“ I ptal se, kdo troufá si báseň pěkně, ale pěkně přečíst.
Hlásil se jeden ze žáků.
„Tahle, Berane, nevím, jestli ji pěkně přečtete. Netroufáte-li si, raději se ani do
básně nepouštějte,“ radil „Hattala“.
Beran tvrdil, že ji přečte pěkně.
„Rozmyslete si to ještě, professor na to, „Tahle, aby byla s citem čtena krásná ta
báseň“.
Beran sliboval zas, že krásně ji přečte. Smlouvali se ještě chvilku.
„Tahle tedy začněte. Ale, jak povídám…“ svolil konečně professor.
Beran spustil s ohromným pathosem: „Grácie, ty máti…“
Nedořekl. „Hattala!“ Vyskočil všecek rozezlen: „Tahle vy, tatrmane, několikrát
jsem vám radil, abyste toho nechal. Tušil jsem, jak to dopadne.“
A Beran měl po slávě. Musel usednout.
V V. a VI. třídě měli jsme na češtinu katechetu, professora Josefa Militkého. Byl to
urostlý, hezký muž. Na hodinu jeho jsem se vždy těšil a čas mi v ní plynul jako voda.
Dovedl předmět oživit.
Kdysi rozhovořil se o české žurnalistice a zmínil se také o Karlu Havlíčkovi, ne
přímo, ale otázkou žádal na nás to jméno.
KAREL HOVORKA (1867–1952)
Vyslovil jsme je. Mnozí ze spolužáků udiveně na mne se podívali, když vyřkl
jsem: Karel Havlíček. Tehdy jméno to ve škole ještě se nevyslovovalo. Vodili nás sadem
české literatury mimo ně mlčky, jako mimo květ kdesi v koutě toho sadu divoce
vykvetlý a otravné vůně. Ovšem v té době o Havlíčkovi mluvilo se ještě skoro výhradně
jen jako o novináři a bojovníku národním. Význam jeho jako básníka oceněn byl
mnohem později. Ale ani to, co mohlo říci se o něm již tenkráte, neřeklo se. Vyslovované
jméno Havlíčkovo na českých školách bylo by patrně dráždilo vídeňské pány
a snad i pražské, část ještě vídeňštější.
V VI. třídě učili jsme se staročeské mluvnici. Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský
– tehdy ještě platily za pravé – byly probírány a vysvětlovány pečlivě. Částem
Rukopisů učili jsme se nazpaměť. Militký však na některé věci v nich poukazoval
jako na velmi divné a nevysvětlitelné.
O literatuře husitské a bratrské málo pověděno.
I nedělní exhorty katechetovy bylo radost poslouchat pro pěkné obrazy a sloh.
Když Militký někdy – pouze příležitostně – kázal v kostele, kázání jeho vynikala
a mluvilo se o nich. Asi dvě pohřební řeči jeho jsme s profesorem Iblem v děkanském
kostele na kruchtě stenografovali.
V VII. třídě jsme Militkého již na češtinu neměli. Byl předtím o prázdninách onemocněl
a v novém roce školním vyučoval zase jen náboženství v nižší reálce. Na vyšší
tehdy náboženství se nevyučovalo.
Byli jsme zvědaví, koho dostaneme. A hle, objevil se zas „Hattala“. Hned v září
vypočítal nám, kolik hodin češtiny odpadne mezi rokem, že v květnu bude mnoho
svátků, pak že bude maturita písemná, i že je třeba, aby látka byla v čas probrána.
Proto si pospíší, nebude látku probírati rozvláčně, podá nám „tahle jen to jadérečko“,
abychom byli brzy hotovi.
A podal nám suché životopisy spisovatelů doby nové, hůře ještě než Jirečkova
„Anthologie literatury české“, vyzkoušel to a byl hotov. Pak nosil do školy jen jakési
knihy, četl v nich hlasitě celé hodiny a nikoho se na nic neptal. My zatím psali jsme
přípravy na příští hodiny, učili se jiným věcem nebo se bavili.
Někdy „Hattala“ ve čtení se zastavil, zahleděl se do stropu a soukaje dlouhou svou
bradu prsty, ke čtenému cosi z paměti dokládal, sypaje letopočty, citoval spisy a p.
Měli jsme ho v podezření, že si to před tím přečetl v poznámkách, kterých měl plno
na zvláštních listech, vlepených do učebnice, jež ležela před ním.
Toho roku – 1886 – vypukl spor o Rukopisy. „Hattala“ nám žaloval: „Tahle, hoši,
Gebauer a Masaryk odvážili se sáhnout na ty naše skvosty, že prý jsou to padělky.
– Ale až tahle Martin Hattala vydá svou Obranu Rukopisů, umlknou všichni pochybovači.
On jim ukáže!“
Hattala žil do roku 1903 a neukázal nic. Teprve roku 1911 vyšla obsáhlá jeho Obrana
jako opožděná rána z děla, když boj už je rozhodnut v neprospěch Rukopisů. –
Navštíviv kdysi vyšehradský hřbitov, našel jsem nedaleko kostela náhrobek prof.
J. Kostěnce. Byl to náš učitel kreslení na pardubické reálce. Jeho veliký obraz ukřižovaného
Krista visel na schodišti budovy školní. Klidný ten muž, opravuje výkresy,
rád zapřádal s námi rozličné hovory ze života. Kreslili jsme té doby jen dle předloh
a modelů dřevěných a sádrových.
Nesympatickým učitelem byl professor dějepisu a zeměpisu. Mořil nás letopočty
a různými dějepisnými zvláštnostmi, které v učebnici nebyly: co si který diplomat
myslil, jaké plány měl ten či onen vojevůdce a p. Kulturního dějepisu, duše dějin si
nevšímal.
***
Francouzštině a těsnopisu učil nás mladý professor Čeněk Ibl, nevelký, černých
vlasů i vousů, nadšená duše pro českou literaturu i oba uvedené předměty. S Herzerem
zanechal po sobě Slovník francouzsko-český a on sám učebnici těsnopisu.
Překládal i francouzskou belletrii do češtiny.
Po letech přišel jsem náhodou na Král. Vinohradech, kde Ibl posledně působil,
na jeho pohřeb. O Velikonocích byl roku 1902. Když jsem hleděl v kapli vinohradské
reálky na rakev nebožtíkovu a pak šel v průvodu za ní, zjevil si mi živě v mysli mladý
professor, jak v Pardubicích býval, horlivý učitel a přítel literatury. Myslím, že pro
mou lásku k literatuře a dějinám písemnictví byl mi nakloněn.
Rád viděl, když jsme francouzské verše, jež jsme ve škole četli, pokoušeli se převést
do českých. Což překlady! Měli jsme zajisté už i původní tvorbu na svědomí. Několik
nás založilo si psaný list, kam jsme ukládali své prvotiny poesie a prosy.
Ve s n a jmenoval se náš časopis. A třebaže žádný z autorů, kteří se tu objevili,
není znám v literatuře, přece zmiňuji se o jejich díle jako dokumentu doby.
Záhlaví Vesny kresleno bylo patrně dle obálky Matice Lidu: kniha ve věnci lipovém,
pod ní křížem dvě plápolající pochodně a nápis „osvětou k svobodě“; nad knihou
zářící hvězda.
„Ode dne, kdy na Bílé Hoře dokrvácela česká sláva, uplynulo přes dvě stě let“,
začíná „Slovo úvodní“. Lid český zubožen, ale zachoval nám naši řeč. A byli to čeští
studenti, kteří opovržený jazyk jali se opět vzdělávat. I my milujeme svou mateřštinu
krásnou, vzdělávejme se v ní, abychom stali se platnými členy národa. Snaha
naše je užitečná i ušlechtilá. – Takový je asi obsah úvodu, který napsal jsem jako
redaktor Vesny. Pseudonymové: J. Waldechovski má tu stať Osud Vršovců po verších
Jar. Litětinského na uvítanou naší Vesně, Jan Pardubský vlasteneckou črtu Na barikádě
z bouřlivého roku 1848, Jindř. Pobělohorský nadšenou báseň Hus, já verše na
Žižkovu smrt, psané v pamětní den 11. října 1884. Poesie milostné je málo. Historická
romantika převládá.
Vesna nedožila jara 1885. Zašla v necelém ročníku. Patrně výzva redakce:
„Žádáme snažně, aby příspěvků dodáváno bylo co možná hojně“, vyzněla marně.
Vesně urodilo se málo květů.
***
Frant. Vrat. Sova učil nás ve IV. třídě mathematice. Pojednou narazilo se při vyučování
suchým cifrám na cosi ze života. Sova nechal číslic a rozhovořil se. Vážná
poučení, životní pravdy podával nám v improvisovaných přednáškách, které trvaly
i celou hodinu.
Teď prý už takové odchylky od předmětu se netrpí. Snad proto, že někde toho
bylo zneužíváno. Professor některý, nechav vyučování, počal se projížděti na svém
koníčku: ten vodil žáky po cestách, které vykonal, vypravuje malichernosti, onen dal
se chytiti na pověry, jež sbíral (studenti, aby professor nezkoušel, vypravovali mu
smyšlenky), rozhovořil se o nich celou hodinu a p. Zuniformováno je prý vyučování
na střeních školách a musí jíti předepsanou cestou.
Myslím však, že taková pravda, jak jsem ji slýchal u prof. Sovy, zasedá v pravou
chvíli do duše mladých lidí, nepadla na skálu, ale ujala se.
Sova uváděl nás do říše hvězd a dával nám nahlédnout do tajemství vesmíru,
ze kterého tajemna právě těží klerikalismus. U Sovy slyšel jsem poprvé ukazovati
na rozdíl mezi planým vlastenčením a vlastenectvím práce.
Na vyšší reálce jsme prof. Sovy na mathematiku již neměli. Tu nebylo rozhovorů,
nýbrž slýchali jsme sáhodlouhé důkazy divných předpokladů při mathematice a fysice.
Bývaly plny dvě tabule cifer jediného důkazu a ještě nestačily. Bůh ví, kde professor
bral ty počty. V učebnici nebylo o nich potuchy. Zapomínal jako mnozí učitelé,
kteří vnucují mathematiku mladým lidem, že nemá pro ni každý člověk utvořený
mozek.
Jednou tahle mathematika došla kritiky. Přišel na inspekci školní rada Václav
Jandečka (byl ze řady výborných mathematiků: žák Janderův, kterého zas učil starý
buditel národní Stanislav Vydra na pražské filosofii), sedl si do lavice k žákům a poslouchal
mathematické výklady našeho professora. Když jich měl dost, zabručel pro
sebe: „Takováhle mathematika patří za pec“, a odešel ze třídy.
Vzpomínám tu i návštěv zemského inspektora školního J. E. Kosiny, jehož zajímavá
líceň životopisná „Život starého kantora“ dostala se mi do rukou po letech a zaujala
mne zvláště statěmi z Pardubicka.
***
Professor Sova byl knihovníkem v ústavě. Od něho vypůjčovali jsme si knihy.
Těch pěkných chvil, kdy sedával jsem v zahrádce našeho domu při zdi zámeckých
valů a četl a četl! Už nevrací se rozkoš z četby těch mladých let, kdy málo ještě kritizujeme.
První lásky ke knihám i dívkám mají stejný půvab.
V. B. Třebízský tehdy kvetl. V měkké jeho duši obrazí se život český let osmdesátých:
romantické nadšení nad listy naší historie. Již jsem pověděl, co touhy po idylle
a romantice bylo v českém životě tenkráte. Sladké povídky a básně, nepravdivě idealisované
obrazy venkova, romantika historie byly duševní stravou naší. Sbírky jadrné
četby moderní (Palcl, Laichter) začaly se objevovati teprve později. Tenkráte by se
snad byly ani neudržely. Silné myšlenkové hnutí mezi studentstvem českým spadá
do let 90. toho století devatenáctého.
Tehdy v letech osmdesátých vyrazil na keři romantismu v literatuře naší výhonek:
vojenské povídky Pavla Albieriho. Celkem mělké tyto novelly vzbudily velký
rozruch. Za pseudonymem Albieri hledán byl důstojník. Rakouský oficír, spisovatel,
jaká zvláštnost! Tuším, že redaktor Jan Mucek (Albieri) asi vojákem nebyl.
Vojenské povídky byly od studentů dost hledány. Prof. Sova velmi žehrával na ty
„krváky“, jak říkal povídkám Albieriho, když o ně studenti žádali v knihovně.
Roku 1883 v létě před prázdninami četl jsem dojat ve Světozoru, že A. V. Šmilovský
zemřel v Litomyšli. Byl to spisovatel, jehož jsem rád čítal již jako chlapec. Povídky
od něho přinášel Pečírkův Národní kalendář. Líbily se mi pro jadrnou řeč, plnou přísloví
a pořekadel lidových.
Po prázdninách toho bydlil jsem se dvěma studenty, přešlými z litomyšlské reálky
na pardubickou. Od nich slyšel jsem vypravovat o Al. Jiráskovi, tehdy professoru
v Litomyšli, jaký to učitel a jak pěkně přednáší. Četl jsem od něho první povídky
(Z bouřlivých dob) a pak, co do rukou mohl jsem dostati. Velmi líbil se mi (roku 1884)
jeho kus české anabase V cizích službách, vypravující o panici z Uherska a starém
Vilému z Pernštejna, pánu na Pardubicích, znamenitém hospodáři českého východu,
který moudře varoval pány a vladyky na Vysokém Mýtě, aby nechodili do Němec
bojovat za cizí zájmy.
Jirásek zajímal mne rok od roku víc a více. Byl mužnější, jadrnější než Třebízský,
pro něhož jsem byl hořel. Pak Jirásek byl mi bližším jevištěm svých historických
obrazů. Nacházel jsem u něho jména osad i osob českého východu a severovýchodu,
známější mi než Třebízského český severozápad. Přes to, když V. B. Třebízský roku
1884 zemřel, želel jsem upřímně jeho ztráty jako ohromné pro národ.
Četl jsem Hálkova Goara a Čechovy některé práce básnické, ale nedočetl. Utápěl
jsem se ve spoustě slov. Ani Hálkovy Večerní písně, knížka velebená tehdy milenci
obojího pohlaví, nezaujaly mne zvláště pro přílišnou sladkost. Za to průhledný a jadrný
byl mi K. J. Erben. Vrchlického básně chytily mne svou formou (Pohřeb Alarichův).
Nerudu, pokud se mi tehdy dostal do rukou (nejčastěji ve feuilletonu Národních
Listů), měl jsem rád pro jeho prostotu a svižný vtip. Karla Havlíčka miloval jsem
ovšem v celé postavě. Slýchal jsem jako chlapec jeho jméno (Havlíčkova choť pocházela
z naší krajiny) vyslovovati s úctou jako mučedníka pro národ. Jeho píseň „Zdvihni
se, zdvihni, starý český lve!“ zpíval nadšeně můj strýc. Co dostalo se mi z vydaných
dosud básnických prací Havlíčkových do ruky, opsal jsem si. Politickými popěvky
jeho byl jsem nadšen, byť jsem jich tehdy ještě plně nechápal. Tyrolské elegie,
jež Alšem ilustrované koupil jsem si o prázdninách roku 1883 na Horách Kutných při
odhalení pomníku Havlíčkova, uměl jsem brzy zpaměti, ač jsem se jim neučil.
V Lumíru roku 1882 Julius Zeyer zaujal mne, mladého studenta, svou fantastickou
povídkou „Blaho v zahradě kvetoucích broskví“. Velmi se mi líbila, že po léta vzpomínal
jsem na její jemnou poesii. Jiné věci Zeyerovy méně se mi už líbily, i chladl jsem
vůbec pro toho autora víc a více, dospívaje věkem. Než milou vzpomínku na „Blaho“
mám dosud. Domluvili jsme se s malířem Ant. Slavíčkem, že se Zeyerem totéž bylo
u něho. I on prý později několikráte chtěl si přečíst ještě jednou „Blaho“, ale bál se
vždy o ztrátu pěkné iluse, jako já.
Z časopisů odebíralo se na reálce dosti Světozora, jemuž roku 1884 začala soutěžit
Zlatá Praha. V neděli před kostelem chodívali jsme si pro ně k prof. Machoňovi,
který nám je objednával. Bylo dost chuti na oba časopisy i na zakoupení si jiné četby,
však ministr financí nás mnohých toho nepřipouštěl. Musel pečovati nevyhnutelně
též o všednější věci vezdejší, jmenovitě proviant, když žili jsme „na půl stravy“ (ráno
káva beze všeho a v poledne oběd) za 10 zlatých r. č. měsíčně, a příjmů plynulo do
pokladny téhož ministra málo.
(pokračování)
