V okolí reálky*) také je hojně změněno. Po můstku přes Chrudimku – právě ji regulují – vcházím do městských sadů. Za našich časů byly sady mladé, nedávno (roku 1880) vysázené. Za léta ovšem stromoví zmohutnělo. Příjemno je tu dnes jako tenkráte, kdy nad to s mladým stromovím kvetla i naše mladá léta i první lásky. Děvčata se tu na nás smála. Ráda se zastavila, pohovořila. Teď procházím se tady, sestárlý o řadu let, bohatší zkušenostmi života, ale chudší o to, že žádné děvče už tady na mne se nezasměje. Říkával prof. Lavička, když někoho z nás uviděl baviti se s děvčetem: „Onehdy jsem toho člověka viděl s nějakou dívkou. Mluvil, jako by vykládal mathematiku nebo deskriptivnou geometrii. Rád bych věděl, co jí může tak horlivě povídat. A vůbec se divím, že s tebou holka mluví.“ Milý pane professore, myslím, že jste se tuze nedivil, jako nedivím se teď já, co si mladí lidé mohou stále povídat. Příjemno bývalo tady na březích Chrudimky i dále proti vodě za drahou na Vinici, od těch dob, jak vidím, značně zvelebené. Pěkně bývalo i na druhé straně města v zelených Polabinách, kam jsme chodívali se koupat v Labi a na břeh jeho studovat před koncem roku školního, v červnu, kdy schnoucí seno tu vonělo…
Kde jsou soudruzi a přátelé ze studentských těch dob? Rozvál je osud do širého
světa. Jen několik jich přilnulo k domovině, učitelují, úřadují, léčí tu i pomáhají tvořit
další historii Pardubic. Ostatní ve vlasti a za hranicemi působí v různých úřadech,
továrnách, při dolech, učitelují. Sloužíme skoro všichni.
*) Bude prý v budově umístěno gymnázium.
***
Z parku jdu zpět k reálce a dále podél příkopu bývalých hradeb městských. Právě
jej zavážejí. „Jahnova třída“ čtu na jednom z několika domů tady stojících.
V těchto místech stávala jízdecká kasárna. Zdobila nepěkně s obou stran příchod
k Zelené bráně. Vojáci, ne vždy „malované děti“, přecházeli sem a tam ulicí před branou
v umouněných plátěnkách a košilích, bez kabátů.
U kasáren, která sahala od Zelené brány až blízko k reálce, vojáci také někdy
cvičívali, jmenovitě na podzim nováčkové. My studenti, jdouce ze školy, někdy jsme
se tu zastavili a dívali se na ně. Jednou husarský kadet, chlapec ještě, zle se obořoval
na mladé Slováky, kteří nemohli hned zapamatovati si německé povely a dělali proto
chybné obraty. Když voják chybně se obrátil, kadet poručil jeho sousedu, aby mu dal
políček nebo plivnul do očí. Nelidské jednání kadetovo nás uráželo, že jsme hlasitě
protestovali.
Důstojníci posádky na Zeleném předměstí bavívali se německy s některými pardubickými
dámami, což nám studentům v čamarách bylo silně proti srsti.
Český ráz Pardubic na venek nesměl býti rušen ani němčinou mluvenou, ani psanou.
Proto také urážel vlastenecký cit obyvatelstva, zvláště mládeže, i jediný německý
nápis ze starší doby na Zeleném, kde hostinec „U zlatého lva“ označen byl pouze
německy. Nápis pomazán byl několikráte neznámými pachateli, až konečně majitel
hostince věc rozřešil: před německý nápis dal český a za něj francouzský.
Cítění vlastenecké síleno bylo národními slavnostmi těch let. Roku 1883 byla
veliká slavnost i v Pardubicích, kde odhalen byl pomník vynálezcům ruchadla bratrancům
Veverkům. K oslavě sešlo se české rolnictvo z dalekých končin Čech a Moravy
vzdáti poctu vynálezcům světového významu.
***
Před Zelenou branou stojí pěkná budova městského divadla z roku 1909.
Za mé doby měla Thalie svůj stánek v sále na Veselce. Tam chodívali jsme, nadšenci
divadelní, když do Pardubic zavítala divadelní společnost, nejvíce Zöllnerova,
Pokorného a Pištěkova.
Na tehdejší venkovské společnosti divadelní dívali jsme se jinak, než obecenstvo
hledí na nynější. Mezi herci bývali ještě vrstevníci J. K. Tyla, kteří jako členové prvních
divadelních společností českých v letech padesátých a šedesátých pomáhali
budit národní vědomí po Čechách a Moravě. Dívali jsme se na staré herce jako na
buditele národní. Svit červánků našeho národního obrození ozařoval nám mladým
jejich hlavy.
Já přinesl jsem si lásku k divadlu již z domova, kde ochotníci divadelní hrávali.
Také kočující herce („aktéři“ se říkalo) poznal jsem doma, když přijeli občas z Přelouče
nebo Heřmanova Městce k nám zahrát.
V Pardubicích v letech osmdesátých divadelní společnosti hrávaly tragédie, činohry,
obrazy ze života, veselohry, frašky, operetty. Asi dvakráte, co pamatuji, zavítal
sem pohostinsky F. Šamberk od pražského divadla a hrál ve svých fraškách. Humor
jeho divadelních kusů, tehdy kvetoucích, zdál se mi výborný. Teď ovšem shovívavě
usmíváme se slovním hříčkám a situacím hry.
I nezapomenutelného umělce Mošnu viděl jsem hráti jako hosta. Na starého ředitele
Pokorného pamatuji se v úloze Narcise, ve které vynikal.
O pražském divadle Národním (roku 1881 a po ohni roku 1883 otevřeném) vypravovaly
se divy, i bylo touhou naší do něho se podívat. Povídalo se o jeho velkém
jevišti, na které např. o hře „Lipany“ vejdou se husitské vozy se řadami bojovníků.
Divadlo bylo jednou ze zábav, jimiž osvěžovali jsme se po práci.
Ovšem vytýkalo se tehdy Pardubičanům, že nad divadlo jsou jim koňské dostihy
a štvanice na jelena, každoročně na podzim tu pořádané, a z nich plynoucí prý záliba
pro hrubší kumšty a požitky, jako cirkusy apod. Pokud byla oprávněna výtka tato
Pardubicům u porovnání s městy okolními, na něž vytýkající ukazovali, o kolik se
změnila do dnes, nemohu, vzdálen, dobře posouditi.
Koňské dostihy trvají tady dosud i štvanice jelenů, když ubohé zvíře prchá v divokém
útěku, za ním smečka psů a zástup kavalírských jezdců. Hrubá je to zábava
aristokratů týrati zvířata.
Vedle divadla byly taneční hodiny slečny Feigertových, kam jsme docházeli na hodiny
„prodloužené“ my, kteří odrostli už rukám slečen vyučujících umění tanečnímu.
Tančívala se s chutí „beseda“, tehdy ještě ne stará. Jednoho času přišel z Hradce
Králové maličký pán, mistr tance, Čtvrtečka se jmenoval, a počal učiti v Pardubicích
národní čtverylce, jako protějšku besedy. Naučili jsme se jí, ale tanec se neujal.
V adventě pořádány bývaly „literární dýchánky“ v Besedě Měšťanské: pěvecké,
deklamatorní a hudební, pěkné zábavy. Zahajovány byly obyčejně přednáškou. Na
konci dýchánku bylo pravidelné slosování knih. Majitelé taženého losu (tuším los
byl za 5 kr.) mohl si vybrati kteroukoli z knih na stole vyložených. Kdo dřív přišel
na řadu, měl ovšem větší výběr. Mnoho cenných knih rozšířilo se tak v dýcháncích.
Studenti směli jsme o dýchánku na galerii, která bývala námi hustě obsazena.
Do sálu sešli jsme jen pro knihu, vyhrál-li náš los.
Jedenkráte naše galerie projevila také nesouhlas kterési zpěvačce. Čím se provinila,
nevím už. Hrozeno nám pak zavřením galerie. „Můžeš být povděčen, že tě
tam trpí“, krátce usoudil náš třídní prof. Lavička. „Je to smělost!“
Na literární dýchánky chodil jsem rád. Mnohé jsem tu získal poučení a pobavil
se uměním.
Přešly vánoce, nastal masopust, jejž zahajoval studentský náš ples. Nelze jej přejíti
jen pouhým konstatováním. Ještě teď vzpomínkami na ty rušné, milé výborské
starosti s plesem, jakoby mně mládla šedivějící hlava.
Již na podzim bylo voleno dvanáct členů „výboru plesového“: dva z páté, čtyři
ze šesté a ostatní ze sedmé třídy; který výbor zvolil za sebe předsedu, plesového to
předtanečníka, i druhé činovníky. Pak následovaly porady, starosti se zvaním a ples
sám. Vidím v duchu ozářený sál Veselky, výbory v čamarách na stráži čekající, aby
uvedli dámy. Hudba vesele hraje, pardubický dívčí svět oněch let v plesových šatech
jen kvete, kolem mladých hochů plno…
Hoj, mládenče, dál
v ozářený sál.
jen dále, mládenče, dál –
Ty, krásná děvice,
buď má společnice,
se mnou se toč –
Jak blažená doba nám kyne,
když v náručí dívka se vine –
Mimoděk vybavila se mi ta slova písně, kterou jsme zpívali v hodinách zpěvu
u katechety Militkého. Mimochodem: některé písně, zpívané u něho, neslyšel jsem
už jinde.
Dopoledne po plesu bylo prázdno. Když jsme se prospali, chodívali jsme na kyselé
okurky, rybičky rusinky a podobné lahůdky, které kamarádi velmi doporučovali v ten
den.
Konec masopustu oslavován býval veselou maškarní družinou. Omladina městská
projela na voze ulicemi ku potěše četných diváků.
Byly zas dýchánky postní, kdy jako už počalo dýchati do ulic městských a pak
ujalo se vlády nad krajem.
Ožily sady městské, Polabiny a cesta na Kunětice výletníky.
Jednoho dne také reálka uspořádala svůj výlet do dubiny Zelenobranské, jehož
pořádání měla na bedrách vždy třída šestá, poněvadž septimáni připravovali se na
maturitu. Ovšem že na výletě nescházeli. Přišla i hojnost obecenstva městského, děvčata
s ním, což rozumí se samo, neboť o výletě se vždy tančilo. Živo a veselo bylo
v lese po celé odpoledne, až večer přinutil výletníky k návratu do města.
Když naše sexta pořádala výlet, byl vypraven jakýsi historický průvod, na který
vypůjčili jsme si kroje z Prahy. Zástup rytířů na koních i opěšalých se žoldnéři šel od
reálky přes starobylé náměstí pardubické, prošel šerem staré Zelené brány a bral se
po předměstí do Dubiny.
Za průvodem sokolská hudba holická, tehdy zvučného jména, a řady študentů
kráčely z města ven. Byl krásný den na konci měsíce máje.
Vše se nám vydařilo. Jen konec selhal. Byl připraven na večer ohňostroj a měly
být pouštěny rakety, jež vyrobil náš kolega, nejlepší chemik ve třídě. Proto přijali
jsme jeho nabídku. Světelné efekty však zklamaly. Prý přišly, chemikálie v lese do
vlhka a nechtěly pak chytit, vysvětloval výrobce.
Před prázdninami pořádávala také reálka veřejné cvičení tělocvičné žáků na letním
svém cvičišti na Olšinkách.
Jdu po Zeleném k Veselce.
Hotel je dnes výstavnější než před lety. Tenkráte byla jen to prostá budova s největším
sálem v městě. Hned přes silnici byl hřbitov, na který se vcházelo se Zeleného
předměstí branou s velkým latinským nápisem církve římské: Mors janua vitae*).
Z galerie tanečního sálu na Veselce bylo viděti na hřbitov plný křížů a pomníků.
Vzpomínám, jak jednou o zábavě (byla měsíčná noc), zadíval jsem se oknem z galerie
na tichou osadu mrtvých, pak zas na tančící veselí dole v sále, a jak ten kontrast na
mne působil, že odešel jsem ze zábavy domů.
Na místě zrušeného hřbitova (pohřbívalo se tu do roku 1883) je teď sad. V něm
stojí starý kostelík gotický, jehož zdi zdobí náhrobní kameny rytířské.
*) Smrt branou do života.
Na Veselce loučili jsme se s Pardubicemi o abiturientském věnečku dne 1. července
1886. Po věnečku doprovodili jsme své dívky domů a vrátivše se, zapěli jsme
v prázdném sále „Loučení…“ Pak s hudbou šli jsme k reálce, kde pod okny bytu ředitele
Jahna hudebníci zahráli.
Bylo v tom pochodu spícím městem, za časného jitra letního dne, hodně starosvětské
sousedskosti.
Za Veselkou, v budově kdysi novoměstské školy, jsou teď kasárna.
Zastavuji se naproti nim u pomníku Veverků. Tane mi na mysli letní večer před
jeho odhalením. V těchto místech zářily obloukové lampy elektrické jako vzácná novinky
tehdy na ukázku pouze pro slavnost.
Tady příštího dne staročech dr. L. Rieger, slavnostní řečník, mluvil o nových
proudech v českém životě (přirovnal je k lososu plovoucímu proti proudu) a obával se
jich. Tehdy jsem ještě nevěděl, nač naráží. Vedle mne stojící občan hlasitě Riegerovi
přitakoval: „Boží pravda!“
A život český těmi proudy demokratickými se jen obrodil na svůj prospěch.
Jsem to já, týž člověk, který tudy šel před čtvrt stoletím? Zdá se mi, že jen část
bytosti tehdejší žije ve mně dnes, ostatní vše je jiné, změněné. Čas vše mění i časy.
Když jsem před lety navštívil Pardubice a šel Kostelní ulicí, spatřil jsem v bývalém
své studentském pokojíku – sklad rakví.
Napadlo mi v tu chvíli, že světnička sama je rakví mladých mých snů, touhy, nadšení.
Mládí linkuje, ale život přes čáry po své píše.
Vzpomínky na minulost, na mládí, vyzlacují teď některé chvíle toho všedního
života. Zašlá doba měla zajisté také své bolesti a trudy. Vzpomínka je však vyhlazuje
a minulost vůbec zkrášluje.
Vcházím do nádražní budovy pardubické, valně změněné, prostornější, než byla
před lety.
Krytý peron tu jak býval. Stojím na něm čekaje na vlak.
Pojednou vybavuje se mi, jak stáli jsme tu studenti v řadě a sbor professorů v květnu
1884, očekávajíce zvláštní vlak, který odvážel z Prahy do Vídně mrtvou choť císaře
a krále Ferdinanda Dobrotivého Marii Annu, abychom poslední korunované královně
české vzdali poctu. Vlak přijel, stanul na chvilku, a za vážného ticha zas odjel.
Tenkráte i dlouho potom žila v mé představě, nevím proč, tato královna Marie
Anna jako taková česká stařenka, ač byla původem Italka, vlašsky cítící, která Prahy
nemilovala, a jíž česká věc byla docela lhostejná.
Rušněji bylo tu na peroně jindy toho roku, kdy vítali jsme Slováka Samuela Tomášika,
skladatele písně Hej, Slované! Návštěva Čech „autora naší marseillaisy“, jak jej
nazývaly naše noviny, sedmdesátiletého starce krátce před jeho smrtí (1887), proměnila
se v cestu triumfální. Na stanicích moravských i českých až do Prahy slavnostně
byl vítán. Slyším ve vzpomínce na nadšenou tu chvíli Tomášikovu lahodnou
slovenštinou, kterou mluvil k našemu zástupu ze železničního vozu na pardubickém
nádraží. Nadšení šumělo ze všeobecného ruchu národního těch let.
Verše Tomášikovy od roku 1838, kdy zazněly poprvé, nesené nápěvem polského
mazuru, zdvíhaly hruď tisícům. Píseň byla však dlouho na rakouském indexu. Vždyť
i prosté národní písně české nehrála každá vojenský kapela. Když nám je některá
zahrála, byla to zvláštnost, nadšeně přijatá obecenstvem.
Vlak, kterým odjíždím, se hnul. Dívám se z okna. Projíždíme viaduktem nedávno
sestátněné Severozápadní dráhy. Hned za ním stojí skupina budov petrolejové rafinerie.
V těch místech, tehdy bez továrny, na pokraji lesa rozloučil jsem se s našimi, když
mne do Pardubic přistěhovali a pak vraceli domů. Až sem vyprovodil jsem je z města.
Živě vybavuje se mi ta chvíle i s jejím steskem…
Pardubice se vzdalují za vlakem.
Město mých vzpomínek, buď sbohem! Jsi mi milé proto, že kus mladosti mé spojeno
je s tebou, tvými ulicemi a krajem. Tvůj obraz s otevřeným, zeleným Polabím a stříbrným
pasem Labe provází mne životem. K tobě vracím se rád ve vzpomínkách,
neboť se vracím k svému mládí.
Buď sbohem!…
Editor: J. Kotyk
