Kasárny T. G. Masaryka na Zborovském náměstí jsou známé a navštěvované nejen
při akci Retroměstečko, ale v areálu je ohlašovaná, dle záměru magistrátu, i výstavba
nové školy. To je první krok v rozpačitém přešlapování města a váháním, jak využít
tento rozsáhlý areál s budovami, z nichž některé, málo nebo vůbec neudržované, propadají
zkáze. V této souvislosti se chystá demolice několika objektů, takže kasárna už
nebudou vypadat jako kdysi.
Kdysi? Kdy to bylo?
Ano, je to k neuvěření, ale
zanedlouho budou kasárna
slavit 100 let od svého vzniku,
který je neodmyslitelně spojen
s pardubickým prvním železničním
plukem. Tento pluk v mladé
Československé republice byl
ustaven Ministerstvem národní
obrany dne 10. 3. 1919 a umístěn
v Pardubicích, kde využil baráky
uvolňované válečné nemocnice
zvané Karanténa, vystavěné na
začátku 1. světové války na dnešním
sídlišti Dukla.
Ovšem už po několika letech se ukázalo, že staré, více méně provizorní baráky se
pomalu rozpadají, jsou na štíru s hygienou a pro vojáky čím dál, tím méně vyhovující.
Proto se začala hledat možnost vhodnějšího ubytování. 27. 2. 1925 psal ministr MNO František Udržal (původem z nedaleké Dolní Rovně)
purkmistrovskému úřadu Pardubice dopis, zda by město bylo ochotno vystavět železničnímu
pluku kasárny (jinak by vojenská správa musela přemístit pluk jinam, což
by pro město nebylo výhodné).
Protože města byla povinna zajistit vojsku ubytování, městské zastupitelstvo se 29. dubna 1925 usneslo, že obec Pardubice se zaváže k výstavbě kasáren pro železniční
pluk za podmínek stanovených vládním nařízením.
Následně město Pardubice podle říšského zákona z roku 1879 o ubytování vojska
a vládního nařízení č. 164 z r. 1922 poskytlo vlastní vhodné pozemky a další vykoupilo 1. 10. 1926 od vlastníků.
MNO poskytlo podklady, architekt Kerhart nakreslil projekt a potom už místní
pardubické stavební firmy Hořeňovský, Kratochvíl a Veselý se pustili do díla.
Kasárny byly projektovány z dvou budov velitelství, budov pro mužstvo, kuchyně
a dalších staveb, které se dostavěly později. Obec Pardubice provedla stavbu svým
nákladem, dozor měla vojenská správa, která pak provedla i kolaudaci 3. 10. 1927.
Stavby rychle pokračovaly, takže již v listopadu 1927 mohlo dojít k slavnostnímu
předání hlavních budov díla. Dobový tisk nadšeně líčil moderní vybavení:
„Veškeré pokoje jsou opatřeny parketovými podlahami a jsou vkusně vymalovány.
Celek činí dojem spíše krásného učiliště, než ponurých kasáren. Ubikace pro mužstvo
odpovídá co nejvíce zdravotním předpisům, každá místnost je obsazena pouze 14 muži,
zatímco za Rakouska v jedné cimře spávalo až 30 mužů. Každá místnost působí milým
dojmem, má elektrické světlo nad stolem a dobrá železná kamna. v další dvouposchoďové
budově vyhrazené jednotlivým praporům je umístěna i ohromná kuchyně se třemi garniturami
kotlů, přilehlé umývárny, jídelny a velké učebny.“
Ještě 28. října ráno se konala slavnostní přísaha nováčků. Přísaha byla provedena
za účasti velitele plk. Štěpánka a projevy byly nejen česky, ale i německy a maďarsky,
protože část vojáků česky neuměla.
Po přísaze a přehlídce posádky na Wilsonově třídě (dnešní Třída Míru) došlo
v 10 hodin na nádvoří kasáren k zahájení slavnosti zpěváckými spolky Pernštýn
a Ludmila pod taktovkou sbormistra Vendla. Následovaly slavnostní projevy za účasti
městské rady v čele se starostou – vrchním účetním radou Znojemským, velitelství
žel. pluku, zástupců ministerstva národní obrany a dalších hostí ke slavnostnímu
předání kasáren starostou Znojemským veliteli železničnímu pluku plk. Štěpánkovi.
Úplné oficiální převzetí kasáren do svého používání provedla vojenská správa 12. 3. 1929.
Městské zastupitelstvo na svém zasedání 11. 6. 1929 schválilo definitivní smlouvu
o výstavbě kasáren městem, o finančních náhradách, úrocích a splátkách
Jaké byly náklady na ubytování vojáků? Do roku 1921 platila vojenská správa za
ubytování jednoho muže v (nejlepších) kasárnách I. kategorie 18 haléřů denně (přístřeší
10 h, zařízení 1 h, otop a světlo 4 h, lůžko 3 h), od r. 1922 se úhrady zvýšily
o 40 %.
Výstavbě a slavnostnímu předání kasáren musela ovšem předcházet fáze shánění
kapitálu, neboť pro stavbu tak velkých objektů (hlavní budovy v ceně 7,7 milionu Kč,
nádvoří a silnice 620 tisíc, oplocení 180 tisíc atd.) navíc výkup potřebných pozemků,
město nemělo prostředky.
Započitatelný stavební náklad na vlastní kasárny se tak vyšplhal až na cenu 10 186 607,70 Kč, náklad včetně výkupu pozemků na cenu 12 792 912,61 Kč. Tento
náklad města měl být státem – vojenskou správou umořen max. za 25 let při úroku 6,5 %.
Protože město nemělo dostatek prostředků, bylo nutné si vypůjčovat peníze
u bank a peněžních ústavů v celé republice:
2 miliony – u pojišťovny Praha v Praze 1
2 miliony – u spořitelny Přibyslav
1 milion – u záložny ve Volyni a dalších bankách v Lounech, Náchodě, Kouřimi,
a pod.
Další náklady si poté vyžádala výstavba železničních skladů a kolejišť východně
od kasáren mezi cvičištěm a dnešní ulicí S. K. Neumanna, jejichž plocha byla ještě
větší než plocha kasáren TGM. Jednání s vlastníky o výkupu pozemků bylo obtížné,
stanovily se i náhrady za nemožnost užívání pozemků a polí od 1. října 1926.
V té době (1933–1934) bohužel také vrcholila hospodářská a finanční krize, takže
shánět finance bylo v té době značně obtížné.
Protože byl také překročena původně navržená cena 10 milionů za všechny objekty
kasáren a skladišť a stále neustávaly problémy s výkupem pozemků pro sklady, nastalo
dlouhé handrkování mezi městem a zemskou vojenskou správou. Nakonec se
dospělo k dohodě, stanovení úroků a harmonogramu splátek.
Poslední splátka a umoření dluhu připadlo na 1. července 1952:
Jistě by v té době nikoho nenapadlo, že za necelých 100 let poté se budou kasárny,
vystavěné s takovým úsilím, nenávratně bourat, a tak zmizí jedna význačná tvář
architektury města na Zborovském náměstí.