O služebně pardubického gestapa, které mělo od r. 1939-1945 sídlo u divadla v místě ONV, vyšlo mnoho publikací a článků (také ve Zprávách KPP- 2018/3-4 PhDr J.Kotyk – J.Trnka – poslední oběť pardubického gestapa). Především o době z doby heydrichiády, vypálení obce Ležáky a poprav od 3.6.-9.7.1942 -194 českých lidí na Zámečku, kdy se naplno projevila jejich krutost. Proto mne zajímalo, zda tito lidé byli potrestáni a jak na ně dopadla světská spravedlnost. Na tuto otázku mi částečně odpověděl historik Ph.Dr. Vojtěch Kyncl, který se pardubickými gestapáky a jejich pomocníky podrobně zabývá v knize Ležáky – obyčejná vesnice.
Pochopitelně nebylo možné dohledat poválečné osudy všech, ale 11 gestapáků z pardubické služebny (včetně Banacha) zaplatilo do r.1946 svými životy. Ten dvanáctý, Walter Lehne, toho v r. 1950 dohnala spravedlnost Boží. Ostatní „nedopadení (včetně vykonavatelů exekucí) s touto zátěží museli žít až do konce svých životů.
Rok 1945 -1. květen – Rudá armáda dobývá Berlín, ten je v rozvalinách. Rádio Hamburk hlásí, že Vůdce hrdinně padl a Goebbels také. Tyto zprávy o konci Říše pardubičtí vojáci wehrmachtu i gestapáci poslouchali. Po 5.květnu se z kasáren přemisťovali postupně na pardubické letiště, kde se řadili, gestapáci se převlékali do řadových uniforem wehrmachtu a vojáci doplňovali nádrže aut a všichni urychleně odjížděli směr Americká zóna. Dne 8.5. kapitulace Německa, poslední Němci opouštějí Pardubice, dne 9.5.byla od 19hod. uzávěra demarkační zóny Američany. Oni to ještě stihnou za Písek. Při tomto útěku cestou však za sebou zanechávali další zbytečné české oběti.
Příběh šestého gestapáka (dle data úmrtí), který se ale odsoudil sám, Fr.Banacha, mi vyprávěl můj tchán Ant. Fučík. Fučíkovi si po svatbě v r.1939 v srpnu pronajali byt 1+1 v přízemí třípatrového domu čp. 1923 v Macanově ulici, která leží naproti pivovaru. Majitelem domu (tehdy novostavby) byl pan stavitel Alexa. V tomto domě v 1.poschodí nad a na levé straně od vchodu, dostal již na jaře 1939 byt i gest. Franz Banach, který zde bydlel s manželkou a dvěma dětmi. Byli to jediní Němci, kteří v tomto domě s českými podnájemníky žili. Většina příslušníků pardubického gestapa bydlela tehdy naproti Jiřinkovým sadům v bloku domů (dnes Sukova ) mezi Sladkovského ul. a ulicí na Hrádku .
Osmý květen byl posledním dnem rodiny Fr.Banacha i jeho, protože v bytě, který obýval, zbavil života manželku, své 2 děti (otrava) a sám se v obývacím pokoji zastřelil.
V tom obýváku měl i klavír (křídlo). Také měl rád hudbu jako Heydrich nebo jeho nadřízený W.Lehne, který hudbu v mládí studoval – ale neměli rádi lidi…
Do Pardubic 10. května přijela Rudá armáda. Její velitel si určitě nechal od našeho nového vedení města zjistit adresy bytů gestapáků, Němců a jejich konfidentů, kteří již před Rusy z města odešli nebo byli zadrženi, proto, aby mohli jejich movitý majetek co nejdříve zabavovat.
Dle očitého svědectví mého tchána Ant. Fučíka přijeli sovětští vojáci i do Macanovy ulice č.1923 a na nákladní auto nakládali zabavené věci z Banachova bytu. Pro klavír (křídlo) se vrátili zvlášť, protože jeho velikost zabrala většinu plochy náklaďáku. Jak ho ale co nejlépe z 1.patra odstěhovat? Snášet těžký klavír úzkým schodištěm dolů a pak jej opět zvedat na korbu? Ne – chlapci to udělali jednodušeji. Autem zacouvali z ulice přesně pod veliké okno obýváku, uvázali klavír lanem, prostrčili jej „naštorc“ oknem a spouštěli dolů. Podcenili ovšem výšku od parapetu k plošině auta a váhu nástroje (v ten moment ještě hudebního) a „křídlo“ se jim nekontrolovaně zvrtlo z polohy „štorc“ plochou ke zdi domu, oni jej neudrželi, tak „slétlo“ na plochu náklaďáku, že si zahrálo – asi naposledy- všemi klapkami najednou. Naštěstí jej na korbě žádní vojáčci nechytali, všichni čtyři byli v okně obýváku.
Hudba je všemocná, prý spojuje lidi i národy – milovali ji tehdy poražení ale, také i vítězové.
Po válce v r.1946 si byt po Banachovi po dohodě s majitelem stavitelem Alexou pronajali manželé Fučíkovi, kteří bydleli od r.1939 v bytě v přízemí, a protože čekali druhý přírůstek do rodiny, potřebovali větší byt. Anna Fučíková, učitelka, si tam přestěhovala také své pianino, a v bytě po gestapákovi opět zazněla hudba v onom obývacím pokoji, kde měl „křídlo“ a kde se zastřelil. Ta hudba v té místnosti z pianina zněla dalších 73 let od r.1946 do r. 2019, protože po svých rodičích tam dále bydlel s rodinou Miloš Fučík (*1944), syn, který aktivně hrál a učil hru na piano nejen své dcery Danu a Hanu. Když Miloš renovoval podlahu obýváku, dalo mu hodně práce (skoro) vydrátkovat z parket skvrnu z místa, kde Banach ukončil svůj život.
A tomto bytě se Milošovi narodila v r.1947 sestra Irena, moje budoucí manželka.
***
Podle knihy PhDr Vojtěcha Kyncla -Ležáky obyčejná vesnice
PROFIL Franze Banacha
Scharführer Franz Banach se narodil 18. dubna 1908 v Berlíně-Eichwalde, kde navštěvoval chlapeckou školu a posléze měšťanku. Vyučil se u říšských drah. Členem NSDAP se stal už v roce 1931 a v témže roce byl mezi červencem a říjnem členem SA, ihned poté byl přijat do SS. 27. září 1934 byl přijat jako zaměstnanec gestapa v Liegnitz ve Slezsku. Mezi lety 1935-1939 byl u tajné státní policie v Berlíně. Do května 1935 vedl venkovskou úřadovnu v Lichtenbergu. V dubnu 1937 složil po dvouměsíční stáži policejní zkoušky v úřadovně v Charlottenburgu. Od 1. června 1938 do 31. ledna 1939 byl Banach přeřazen do Pirny a do Pardubic přišel po vyhlášení protektorátu na jaře roku 1939 jako zkušený policista.
Zajímavou postavou pardubické služebny byl gestapák Franz Banach. Úžasně výkonný surovec, který nastoupil s oběma vedoucími již v roce 1939. Když náhodou Lehne zapomněl udeřit, Banach svoji práci udělal poctivě. Prý pracoval více rukama než hlavou. Kolegové z něho měli obavy a ustávali v rozhovoru, když se objevil nablízku. Rád totiž donášel Lehnemu. Byla-li příležitost toho či onoho udat, byl Banach spolehlivý. Byl velmi popuzen, pokud se u někoho projevil soucit se zadrženými. Hodně často a sugestivně nabádal, aby ostatní „neměkli“ a neměli slitování. A šel příkladem. Banach si rád přihnul koňaku a byl též vášnivým kuřákem. Údajně se ostatním chlubil osobním pozváním na svačinu ke Göringovým.
V průběhu válečného konfliktu zemřeli:
Clages Gerhard – zastřelen 15. října 1944 v Budapešti
Köck Rudolf – zastřelen v květnu 1945 u Jihlavy
Körber Emanuel – zastřelen při přestřelce poblíž Přelouče (bez datace), pravd. květen 1945 Körber Hans – v květnu 1945 spáchal sebevraždu zastřelením
Weiss Ludwig – zastřelen 8. května 1945 v budově gestapa v Pardubicích
V této době byli odsouzeni k trestu smrti:
Aschenbrenner Alois – 19. prosince 1946 popraven
Gehle Otto – 24. dubna 1947 popraven (lidický proces)
Hanauske Hubert – 10. prosince 1946 popraven
Köck Karl – 11. prosince 1946 popraven
Schulz Ludwig – 21. prosince 1946 popraven
K dlouholetému vězení byli odsouzeni (datum propuštění na svobodu):
Bockmann Joseph – 13. července 1955 vysídlen do SRN
Holfeuer Karel – 13. května 1955, propuštěn z čsl. vězení
Massinger Jan – zadržen v Pardubicích (bližší není známo) 1/
Kautzová Irma H. – 30. června 1955 vysídlena do SRN
Schmeckthal Gerhard – 17. prosince 1955 vysídlen do SRN
Woller Jan – 23. prosince 1955 propuštěn z čsl. vězení
Ziak Vilém – 31. ledna 1955 propuštěn z čsl. vězení
V roce 1950 se před československé vyšetřovatele podařilo dostat pouze Waltera Lehneho. Ten byl po procesu v NDR přivezen již v preterminálním stavu a musel být mezi 25. listopadem až 2. prosincem 1950 hospitalizován (kvůli pokročilé tuberkulóze) v Nechanicích u Hradce Králové, kde v průběhu léčby zemřel.
