Květy podzimu

Po přečtení těchto slov bude mít každý asi jinou představu. Někdo bude asi mít před očima krásné keře vytrvalých aster, jiný krásně lila zbarvené květy ocúnů neboli naháčů. Všichni se však shodnou v jednom, že nelze si představit podzim bez jiřinek. V jednom z předchozích příspěvků jsem psal o tom, že díky panu faráři Turkovi z Dašic má náš region primát a odsud se rozšířilo jejich pěstování v I. polovině 19. století do Čech a Moravy. Sám měl údajně na zahradě víc než 700 odrůd. S různými výkyvy se jejich pěstování udrželo zde až do 20. let 20. století a v Pardubicích vznikla Československá národní společnost pěstitelů a milovníků jiřin. Díky prozíravosti městské rady a členům jiřinkářské společnosti, kterými byli známí i zahradník Oskar Smrž, zahradní architekti Josef Vaněk a Václav Vetešník, byla založena pokusná zahrada jiřin. Byly pro ni využity vlhké pozemky bývalého zámeckého příkopu. Jiřinkám se zde dařilo.
Architekt V. Vetešník byl městským zahradním architektem asi od 20. let a jeho prací byly úpravy většiny parků z této doby. Zde měl obzvlášť šťastnou ruku. Zejména v 30. letech, kdy byly všechny prostory bývalého příkopu upraveny pro potřeby celostátní „Výstavy tělesné výchovy a sportu“. Po skončení výstavy se jiřinky i nadále prolínaly do celého parku a bylo jich zde až téměř tisíc odrůd. Jezdili se sem na tu krásu dívat lidé z celé republiky. Park se sice jmenoval od dob výstavy již „Tyršovy sady“, ale mnohem častěji se zde říkalo prostě – „V jiřinkách“. Mnozí starší toto jistě pamatují. Určitě však nemohu zapomenout jmenovat zahradníka Karla Kovárníka, který se se svými pracovníky dlouhá léta o jiřinky staral. A jak je tomu dnes? Po roce 1960 byly jiřinky odsud převedeny do Prahy a jejich pěstování zde ustalo. Sice v 70. letech park prošel úpravou dle návrhu architekta Karla Vaňka a byla snaha je sem alespoň v omezené míře vrátit, bohužel však jejich pěstování v krátkém čase opět ustalo. Jiřinkářská společnost je na tom lépe. Byla po legislativních úpravách převedena pod Český zahrádkářský svaz. Tam je nadále vedena pod územní radou Pardubice jako specializovaná základní organizace s názvem Dagla. Jejich 75 členů je roztroušeno po celé republice. Zabývají se pěstěním. Někteří jsou skutečnými odborníky, a ti i šlechtí nové odrůdy. Jiřinky už nejsou jen květy podzimu. Právě noví šlechtěnci nás dokáží těšit svojí krásou již od července. Přesto však nejkrásnější jsou, když se dny zkrátí a ráno je mlha. Zato však hýří svými barvami, když už jiné květiny jdou odpočívat. Ostatně jejich nekonečnou varialibitu květů si lze prohlédnout na výstavách, které Dagla pořádá. Jedna z nich, dokonce s mezinárodní účastí se pořádá i zde na zámku. Takže pomyslný střed jiřinkářského světa je v Pardubicích i nadále.
Co říci závěrem? Škoda, že jedna tradice, která lákala mnohé návštěvníky do města, se opustila. Místo květin je zde plevel a plánuje se betonové koryto s umělým potokem a podobně. Měli bychom se jako občané zasadit o návrat těchto květin sem.
(Pro napsání tohoto článku mi poskytl podklady pan Jiří Tobiášek, jednatel Dagly, jehož kvetoucí zahradu si lze prohlédnout v Dolní Rovni.)