Jednoho dne přišel do Azylového domu (dále jen AD), prý ze zrušené ubytovny, jeden muž (říkejme mu Adam). Ačkoliv se projevil jako šikovný a pracovitý člověk, neměl zřejmě vůbec chuť nastoupit kdekoliv do práce. Z neznámých důvodů mu Úřad práce v jeho rodišti dlouhodobě poskytoval podporu v nezaměstnanosti. Na svou žádost byl v AD ubytován ve dvoulůžkovém pokoji, jehož zařízení začal okamžitě vylepšovat a se svým spolubydlícím (Davidem) se brzy skamarádil. Poměry v AD vychvaloval. Po čase šel David na operaci a Adam ho pilně navštěvoval. Abych nezůstala „pozadu“, také jsem v nemocnici Davida navštívila a velmi mne překvapila jeho agrese vůči mé osobě. Adam se mi za něj omlouval, ale když byl David propuštěn z léčení, došlo mezi ním a Adamem ke kontraverzi, prý proto, že David odmítl Adamovi zaplatit dluh a ten neměl na zaplacení pobytu v AD. Adam přišel ke mně do kanceláře, na stůl položil 1000 korun a prohlásil, že nyní zaplatí a končí se životem, jenom ještě neví, jakým způsobem to udělá. Ačkoliv to vypadalo jako „divadélko“, nemohla jsem jeho vyhrožování brát „na lehkou váhu“. Řekla jsem mu, že nemá právo brát si život, že je to smrtelný hřích, ale uspěla jsem teprve, když jsem mu řekla, že mu počkám s placením. To začal nahlas uvažovat, že tedy pod vlak neskočí, ale že s Davidem už nechce bydlet. Davida jsme přestěhovali na jiný pokoj a na čas byl klid. Adam mne často navštěvoval a navrhoval různá vylepšení zařízení AD, ale pokud dostal svolení něco udělat, nevyužil toho s tím, že nemá rád závazky. Tak proběhlo jaro a léto a na podzim mi Adam začal nosit docela drahé dárky s tím, že se do mne zamiloval a že jsem jeho životní láska. Chtěl
je povinnost mne uživit. To už bylo trochu moc, a tak jsem mu zakázala neohlášené
návštěvy v kanceláři a nošení dárků. Jeho reakce byla ta, že postupně přestal chodit
do práce a zavřel se do pokoje. Předstíral, že s někým bydlí, udělal tam obrovský
nepořádek a v nepovlečené posteli několik dnů plakal. Z původně slušného člověka
se stalo špinavé „zvířátko“, ale po nějaké době se dal do pořádku a znovu mne v kanceláři
navštívil. V ruce třímal tašku s dárky a kovovou krabičku. Ptal se, co si myslím,
že v ní má. Situace byla směšná, protože Adam byl opilý a stále se „kácel“ dopředu.
Odpověděla jsem, že netuším, co to je a po jeho vítězoslavném otevření krabičky
se ukázalo, že v ní má zubní protézu. Opět mi položil otázku, zda tuším, proč si ji dal
udělat a pak mi sdělil, že proto, aby se mi líbil. Právě, když se chystal zuby nasadit,
vstoupil do místnosti kolega a Adam si v rozpacích vrazil zuby do úst „vzhůru nohama“,
tj. patrem dolů a předkem dozadu. Dostala jsem nekontrolovatelný záchvat
smíchu, ačkoliv situace ve skutečnosti tak směšná nebyla. Adam se těmi zuby mohl
udusit. Ale to se naštěstí nestalo. Na Vánoce jsem cítila potřebu Adama odškodnit za
jeho dárky, a tak jsem mu anonymně věnovala pěknou knížku. To mu pozvedlo sebevědomí,
ale když zjistil, že to nic neznamená, „hodil mi ji na hlavu“ a druhý den tajně
zmizel. Zůstala po něm jen chaotická hromada krámů, které jsme kontrolovali kvůli
jeho dokladům a našli v ní i ty zuby.
Po čase volala kurátorka z jeho rodného města, jestli nevíme, co s ním je, že vyhrožoval
sebevraždou. Později jsme se dozvěděli, že je hospitalizován v Havlíčkově Brodě
na psychiatrii, ale protože prý není psychicky nemocný, zůstává tam jako pacient
– pomocník na oddělení.
Tak to byl opět jeden neuvěřitelný příběh, o kterém lze po třiceti letech pochybovat,
zda se vůbec stal, ale ve skutečnosti je od A do Z pravdivý.
