V červnu letošního roku uplynulo 125 let (přesně 4. 6. 1899), co se v Pardubicích narodil akademický malíř a grafik Josef Salavec, jeden z největších akvarelistů své doby. Byl mezinárodně uznávaným tvůrcem skvostných miniatur. V rodném městě vystudoval reálku a pokračoval v Praze na Uměleckoprůmyslové škole u proslavených profesorů J. Schikanedera a J. Schüssera. Po absolutoriu působil jako výtvarný pedagog na gymnáziu v Pardubicích po profesorovi Sedláčkovi. Později také učil v Lounech a na Kladně a posléze byl přeložen na Slovensko do Rimavské Soboty. Odtud se vrátil v roce 1925 zpět a až do roku 1940 se věnoval převážné krajinomalbě. Vytvořil mnoho akvarelů z Polabí s motivem Kunětické hory ze všech stran. Začal se také věnovat užitému umění a navrhoval propagační tiskoviny. V hale potravinářské průmyslovky nad východem z budovy můžeme dodnes obdivovat řadu jeho vitráží s motivy pardubických řemesel. Paleta Salavcovy umělecké činnosti byla opravdu pestrá. Postaral se například o výzdobu sálu hradního muzea na Kunětické hoře. Uplatnil se i jako divadelní výtvarník a scénograf pardubických ochotníků, kde spolupracoval s Dr. Karlem Krpatou. Byly to právě i Salavcovy scénické výpravy, jež přispívaly k tomu, že si pardubičtí vozili domů první ceny z divadelních přehlídek v Hronově. Salavec miloval knihy, působil proto v edici „Paprsek“ a dlouhá léta spolupracoval se známým knihařem A. Bydžovským. Na komorní grafiku se specializoval zvláště v druhé polovině třicátých let, kdy vytvořil řadu čestných a pozdravných adres, diplomů, kronik apod. Velký úspěch měly jeho pozdravné adresy T. G. Masarykovi, E. Benešovi, J. B. Foersterovi a dalším předním osobnostem. A dařilo se mu to, např. Masarykova adresa sklízela zasloužilou pozornost i na Světové výstavě v New Yorku.
Na jaře roku 1939 připravil J. Salavec spolu s pardubickým studentským spolkem
„Arnošt“ rozsáhlou výstavu „Sto let českého malířství.“ Salavcův katalog obsahoval
charakteristiky 55 malířů, kteří se výstavy zúčastnili. Jeho průvodní slovo provázelo
návštěvníky výstavy od Navrátila ke Slavíčkovi po cestě vyznačené jmény Mánesa,
Aleše, Brožíka, Hynaise, Čermáka, Mařáka, Švabinského a mnoha dalších. Výstava
byla velkou kulturní událostí Pardubic, o níž se mluvilo ještě po letech.
Za zmínku stojí i jeho technika tzv. „pointilizmus“, náročná technika, při níž
umělec nanáší čistou barvu v tečkách. Touto obtížnou technikou vytvořil řadu prací.
V pozdějších letech pracoval speciálními rydly a barvami na bláně, kam patří i jeho
známý cyklus „České kytice“. Technika byla velice namáhavá pro oči, a to se mu
nakonec vymstilo, téměř přišel o zrak. Na jednom díle pracoval i dvě stě hodin. Tyto
malé skvosty se jen málokdy dostaly do rukou široké veřejnosti. Byly velice příznivě
přijímány i odbornou kritikou.
Josef Salavec měl pouze jen jednu výstavu v Pardubicích, a to roku 1940. Větší
přehlídku připravoval o rok později, ale neuskutečnila se, neboť kdosi ukradl sedmnáct
jeho akvarelů.
V roce 1943 připravovali jeho přátelé další výstavu, ale ani ta se nekonala. Mistr
zdrcen osudem svých přátel z odboje za heydrichiády, navíc zklamán a dotčen neomalenými
útoky pardubických příznivců módních směrů, podlehl těžké depresi
a spálil svých 62 pro výstavu připravených akvarelů. Dílo jedenácti let. Na delší dobu
onemocněl.
Na jeho smutném životním konci se také podepsal i komunistický režim, jak
zdůrazňují jeho životopisci a přátelé. Pro různé sekretariáty musel často na poslední
chvíli malovat pochybné plakáty, samozřejmě bez honoráře. Zakazovali mu, co se
dalo. Nesměl se podílet na připravované tvorbě nových státních bankovek, na něž se
tolik těšil. Pro velký zájem z ciziny nesměl vystavovat v Americe.
Malíř Josef Salavec byl také vynikajícím klavíristou a velkým milovníkem
Mozarta, Chopina, Beethovena a dalších.
V posledních dnech života ležel nemocen a poloslepý doma v Polabinách v ulici
Prodloužené čp. 218 a jistě litoval toho, že se mu do malé garsonky nevešel klavír,
jenž přinášel jeho tak zranitelné duši vždy radost a potěchu. Z tohoto světa odešel
9. ledna roku 1988.
Josef Salavec rozhodně nepatřil k obecně nejznámějším výtvarníkům mezi pardubickými
výtvarníky, snad ani po tom netoužil. O svoji slávu se nikdy nestaral, byl
velmi skromným člověkem a velkou většinu svých děl rozdal. Byl však nesporně
jedním z největších akvarelistů své doby a mezinárodně uznávaným tvůrcem skvostných
miniatur. Prostě to byl umělec, na něhož nelze zapomenout ani po 125 letech
od jeho narození.
Na tohoto umělce, malíře mám osobní vzpomínku, kterou jsem si připomněl, když
jsem se začátkem letošního roku probíral pozůstalostí po své mamince a našel věnování
od pana Salavce. Mám o to větší radost, že jsem se s tímto člověkem mohl setkat, i když
jsem byl ještě malý. Některé momenty jsou mlhavé, ale přesto si vzpomenu na člověka
drobné postavy s tmavými vlasy. Pan Salavec občas chodil k nám domů za babičkou
a dědou na večeři. A to už v době druhé světové války. Když babička s dědou oslavovali
25 let společného života v lednu roku 1945, dostali od něho blahopřání s jeho ručně
malovanou miniaturní krásnou kytičkou. Přesně takovou, jak je popisováno výše v mém
článku. Vždycky, když přišel, měl pro babičku nějakou malou pozornost, třeba svazeček
sněženek či něco jiného. Vždy oslovoval babičku „milostivá paní“. Povečeřeli spolu
a popovídali si a pak se vracel domů. V roce 1958, když jsem spatřil světlo světa, dostal
jsem od něho k Vánocům malovanou kytičku s osobním věnováním. Pak ještě nějaký čas
docházel k nám a maminka mi vždycky s úctou říkala, že to je akademický malíř pan
Salavec. Potom, co babička zemřela, pan Salavec přestal k nám docházet. Dodnes jeho
přání mám uschované a vždycky, když si ho prohlížím, tak si na něj vzpomenu.
Zdroj:
Internet a osobní vzpomínky © Zdeněk Jirout, 2024
