V době po skončení II.světové války a obnovení naší státnosti začaly opět v celé vlasti horečně pracovat různé organizace a spolky, které byly v průběhu okupace zakázány i tvrdě potlačovány. Byly ale i také, které již oficielně obnoveny nebyly. To byl i osud Československé obce bývalých námořníků a účastníků národního odboje na Jadranu. Ne jinak tomu bylo i v Pardubicích, kde jsem tehdy bydlel se svými rodiči a prarodiči. Děd splnil si svůj klukovký sen a na počátku dvacátého století opustil rodné Jizerské hory a odešel na moře, kde strávil téměř šestnáct let aktivního života. Sloužil u K.u K. Kriegsmarine jako torpedomeister na lodi Czepel, na které byl vážně raněn při leteckém útoku u italského Brindisi (v roce 1919 vyznamenán Čs. válečným křížem s divisní pochvalou). V té době byl již ženat s ženou pocházející z italské Poly a otcem dcery (později syna). S rozpadem Rakousko-Uherska se rodina stěhuje do Bratislavy, kde muž slouží jako důstojník u ženijního pluku. Později odchází do Pardubic, kde je i penzionován.
Zde se setkává s celou řadou známých tváří – námořníků z Jadranu. Vzájemně se scházejí v soukromém společenství o nedělích v restauraci Mexiko a později v sále U zelené žáby. Nostalgické vzpomínání, uctívání památky padlých a zesnulých kamarádů, ale i humorné skeče, tanec a písně za doprovodu hudebních nástrojů samotných mariňáků. Sálem zní známé italské písně La paloma, Ó sole mio, libozvuční italština i jiné jazyky, které bývalí námořníci ovládají. Výborně se baví i jejich rodiny, a navazují se nová přátelství. Do tohoto prostředí mě, ale i jiné děti přivedli naši prarodiče, kde jsme dychtivě naslouchaly nejednomu zajímavému a dobrodružnému příběhu z dob, kdy se muži plavili na svých lodích.
V padesátých letech můj děda zemřel. Tak ustaly naše návštěvy zmíněného společenství, které nakonec stihl osud jemu podobných organizací a spolků, které ideově nezapadaly do představ tehdejších uzurpátorů.
A vzpomínky jsem měl možnost si oživit v pozdějších letech, kdy jsem spolu se svou rodinou navštívil přístavní města Fiume (Rjeka), Sebenico (Šibenik) či Polu, rodiště mé matky, babičky a prarodičů. Dnes občas projdu kolem oken restaurace U zelené žáby a hlavou mi letí vzpomínky na mého dědu a jeho druhy – Mariňáky z Jadranu.
Jindřich Šilhán (na snímku s manželkou Aurelií a dcerou) složil v období před a v první světové válce u K.u.K. Kriegs Marine na Jadranu. Po zásahu lodi byl těžce raněn a později vyznamenán. Po roce 1918 sloužil jako štábní praporčík u ženijního pluku v Bratislavě. Zemřel roku 1954.
(Foto: archiv Zdeňka Kouta)
