Po stopách vítězů pardubického plochodrážního závodu o Zlatou přilbu Milan Špinka se narodil 5. května 1951 v Pardubicích, je bývalým československým motocyklovým závodníkem, reprezentantem v ploché dráze a rovněž veleúspěšným jezdcem na ledových oválech. Jedním z největších Špinkových triumfů je ovšem bezesporu vítězství ve Zlaté přilbě, kterého dosáhl před 50 lety! Otcem Milana Špinky byl rovněž motocyklový závodník Miloslav Špinka. V jeho šlépějích pak Špinka junior dokráčel v roce 1974 ve švédském Nassjö až k titulu mistra světa jednotlivců na ledové ploché dráze. Předtím, v roce 1971 bral bronz a v roce 1976 stříbro. Milan Špinka rovněž třikrát startoval ve finále mistrovství světa na dlouhé ploché dráze (v letech 1973, 1974 a 1980) a dvakrát ve finále mistrovství Evropy na travnaté ploché dráze (1983 a 1984). Na mistrovství Československa na krátké ploché dráze skončil v roce 1974 na 2. místě a v letech 1972 a 1973 na třetím místě. Na dlouhé ploché dráze byl v roce 1979 třetí. V Československu jezdil Špinka za Rudou hvězdu Praha. V britské profesionální lize reprezentoval v roce 1979 Swindon Robins a Ipswich Witches, Jak již bylo v úvodu zmíněno, jednoho z největších úspěchů kariéry dosáhl v roce 1973, když v Pardubicích vyhrál Zlatou přilbu Československa. Milan Špinka se stále točí kolem ploché dráhy, po skončení kariéry jako trenér mládeže, rozhodčí ploché dráhy, funkcionář Mezinárodní motocyklové federace FIM a manažer české plochodrážní reprezentace.
Nejspokojenější je však ve svém venkovském
sídle daleko za Prahou. Část jeho prostorné garáže se proměnila v Síň slávy,
po stěnách jsou rozvěšené fotografie, kolem stojí poháry a různé motocyklové
trofeje. Nechybí ani tátova stará přilba a rukavice. Tady ožívá historie a vybavují se
vzpomínky. Jedna z mnoha fotografií zachycuje „chumel“ jezdců, řítící se do cílové
rovinky pro pětadvacátou Zlatou přilbu. Tlačí se na sebe jeden k druhému, neuhnou
ani o metr. Na fotce jsou strnulí, v prudkém kvapíku, ale každý detail křičí napětím,
jezdci chtějí být první v cíli. Nakonec vítězí Milan Špinka, za ním jsou pak vidět Ole
Olsen, Ivan Mauger, Jiří Štancl, Jan Verner, Georgij Ivanov. Nadšení diváků na svítkovském
stadionu tehdy ve třiasedmdesátém roce bylo ohromné. Byla to slavná chvíle
pro všechny fanoušky, ale také pro celé Pardubice, potažmo pro celou republiku.
Po deseti letech od přestěhování na škvárový ovál zvítězil československý závodník:
ve vylučovacích jízdách Milan Špinka dvakrát vyhrál a jednou dojel druhý, ve čtvrtfinále
pak porazil Barryho Briggse. Milan měl formu, plně se koncentroval a naslouchal
radám svého otce. V semifinále pak vyhrál nad Ivanem Maugerem, poté dojel
druhý za Olsenem. Oba měli po dvou jízdách jistý postup. Olsen další jízdu vynechal,
ale Špinka přijel na start i potřetí. Znovu vedl, ale jeho sólo přerušil zadřený motor.
Řešení nabídl Evžen Erban, dnes dlouholetý ředitel Zlaté přilby, který měl být tehdy
náhradníkem, ale nakonec jel závod s číslem 21 místo zraněného Nikolaje Korněva.
„Bratránku, půjč si moje brko, mně to jede dobře,“ pamatuje si Milan Špinka dodnes
slova Evžena Erbana. Bylo to ve chvíli, kdy už Špinka sahal po jedné z rezervních
motorek před startem finále. Rychle poté vyměnili kolo s novou hranou pneumatiky,
Milan si trošku srovnal řídítka podle svého gusta a podesáté zamířil na trať. Ani mu
nestačilo blesknout hlavou, že kdyby býval svoji třetí semifinálovou jízdu vynechal,
zadřel by se motor až ve finále…
Boj o prestižní trofej zpočátku vedl Grigorij Ivanov, který rok předtím získal
v Pardubicích bronz. V nájezdu do druhého kola ho ale Milan Špinka podjel. A když
zaútočili i ostatní, Rus pod tlakem upadl. V ten okamžik stál celý stadion na nohou.
Konečně měl československý závodník zlatou trofej na dohled. Navíc pardubický rodák
a syn místního matadora, který zde ještě před nedávnem rovněž usiloval o vítězství.
Milan Špinka kroužil zbývající kola do cíle v ideální stopě. Svými nádhernými
nájezdy a čistými výjezdy si počínal jako jezdec světového formátu. Přitom si jako
ostříž hlídal vnitřní obrubník. Ole Olsen právě po levé straně viděl svoji poslední
šanci. Avšak nakonec jen z bezprostřední blízkosti sledoval, jak jeho vítěznou šňůru
po třech letech přestřihl dvaadvacetiletý československý borec! „Vyhrát Zlatou přilbu
pro mě znamenalo opravdu hodně. Můj otec jezdil taky plochou dráhu, ještě poválečnou
Zlatou přilbu, která se jezdila na dostihovém závodišti. Chtěl ji moc vyhrát. V roce
1961 dojel třetí, pak se ještě dostal do finále, ale vždy ho zradila technická závada.
Že jsem vyhrál přilbu já, znamenalo více pro tátu než pro mě. On pro plochou dráhu
žil. Dodneška mě mrzí, že jsem ji nedal tátovi na hlavu, když jsme jeli čestné kolečko,“
zavzpomínal na vítězství v závodu o 25. Zlatou přilbu Československa Milan Špinka.
Po slavném vítězství ve slavném závodu postavili kamarádi a sousedé Milanovi před
jeho rodným domem v Jesničánkách slavobránu a čekali na jeho příjezd, aby společně
oslavili jeho triumf. Tehdy se tam sešlo na tři sta gratulantů.
Od roku 2018 má Milan Špinka svoji dlaždici na pardubickém Chodníku slávy
vedle dalších sportovních osobností Pardubic. Jako jediný rodilý Pardubák zvítězil
v závodu o Zlatou přilbu.
