Zkoušky na gymnázium jsem dělal na jaře 1943 v nádherné budově se sochou
v průčelí na Smetanově náměstí. Neměl jsem nejmenší tušení, že gymnázium sem
bylo násilně integrováno do sesterského ústavu, když předtím jeho budovu ve Štefánikově
(tehdy Gymnasiální) ulici zabrali Němci.
Přijímačky sestávaly z písemného testu a krátkého individuálního pohovoru.
Možná důležitější bylo vybrat adepty studia, schopné germanizace. Nechali nás pochodovat
v útvaru, z různých úhlů nás fotografovali, bylo prý připravené posuvné měřítko
pro zjištění rasově nepřijatelných parametrů našich hlav, říkali naši rodičové.
Uspěl jsem v testu i rasově. Výsledek? Na konci války jsem mluvil v podstatě plynně
německy. Hned po jejím skončení jsem spálil všechny německé učebnice, jakoby
Goethův jazyk mohl za zvrhlou ideologii…
Ve výroční zprávě pana ředitele Blahouta 1/ se píše, že do budovy se muselo
směstnat 23 tříd. Interiér školy byl řešený příkladně, byla radost do toho ústavu chodit.
Idyla brzy skončila. Jen pár měsíců později Němci budovu bývalé reálky zabavili
pro své účely. Konglomerát dvou škol se měl vejít do budovy Obchodní akademie naproti
(starému) nádraží. S odpoledním vyučováním a hodinami zkrácenými na 35 minut.
Do školy jsme začali jezdit vlakem ze zastávky pod nemocnicí – i s latinářem prof. Volfem, který měl svoji vilu poblíž. Železnice v této fázi války ještě fungovala
dokonale: Pamatuju se na snad na vteřinu přesný odjezd vlaku v 17:44 po skončení
vyučování. Těžký nálet 24. srpna 1944 téměř zlikvidoval nádražní budovu, tlaková
vlna totálně vysklila protější budovu Obchodní akademie. Zde nešlo sklo nahradit
dřevem jako ve vlacích, anonymně vtipálky označené nápisem „Sklo Nové Evropy“.
Každodenní letecké poplachy totálně rozvrátily přídělové válečné hospodářství i dopravu,
nastalo období naprostého nedostatku všeho. Češi reagovali jako vždy typicky:
„Böhmen und Mähren, na všechno serem.“ Silná slova, že. Pro Říši přitom pracovali
do roztrhání těla.
Už jen pár měsíců trvalo, kdy i budovu Obchodní akademie Němci zabrali, stěhovali
jsme se do školy u sv. Jána. I odtud nás záhy vystrnadili. Přijížděly kolony prchajících
německých „národních hostů“, kolonizátorů východních území s koňskými
povozy. Kam s nimi? Neřešitelný rébus „Škatulata, hejbejte se!“ Nám nastaly nekonečné
prázdniny, proti Vernovým Dvěma rokům jen půlroční. Přerušované jedním
půldnem v týdnu, kdy po 15 minutách se střídající kantoři nám zadávali nové domácí
úkoly. Často i tohle minimum narušil letecký poplach. Místa výuky byla dost bizarní,
různorodá – pan ředitel Blahout uvádí sál hotelu U zlaté štiky. Z vlastní zkušenosti
přidávám pronajaté učebny ve škole v Klášterní ulici, Husův sbor, hostinec U Vojáčků
v Pardubičkách a Na Rozkoši v Jesničánkách. Ty hospody nebyly nejlepším místem
ani pro provizorní výuku.
Od roku 1943 jsem pod vlivem četby Foglarových knížek začal psát své deníky.
V nich se dočítám o přesných datech oněch stěhování. (Už se zase stěhujeme.) Volno
ve škole dávalo čas na všelijaké klukoviny a výlety na kole do Železných hor.
V dobách s odpoledním vyučováním (1943–44) čtu v deníku snad denně strohé –
„byl jsem na poště“, konkrétně na poště Pardubice 7 v Pardubičkách. Cituji ze svých
memoárů (Vladimír Popelka: Můj život s hudbou, NTP Pelhřimov, 2019, str. 24):
„Pan poštmistr Růžička mne zasvětil do všech tajů úřadování a nechal mě u okýnka
přijímat doporučené dopisy, poštovní poukázky, balíky (vzpomínám na balíky s nám
tehdy nepochopitelnou adresou Auschwitz, Birkenau – dnešní Osvětim, Březinka), třídit
listovní poštu, přepojovat telefonní hovory do budky. Na vše jen se spokojeným úsměvem
dohlížel.“
V denících popisuju dost podrobně všechny tři nálety na Pardubice, ten noční byl
skvělým multimediálním představením, kam se hrabou dnešní ohňostroje či laserové
show. Sledovali jsme vše oslepeni a ohlušeni ze zápraží, roztřeseni chladem a strachem
o život. Schovat se nebylo kam. Až později nám „Luftschutz“ nařídila vykopat
na zahradě zákop proti střepinám z bomb.
Ve škole výrazně pokročila germanizace. Výuka matematiky a zeměpisu probíhala
dvojjazyčně: Elbe – Labe pramení v Riesengebirge – Krkonoších…
Zeměpis vyučoval pan profesor Alois Buchart. Nejenže zesměšňoval povinné
zahájení každé hodiny árijským pozdravem – hajlováním, on jakoby odháněl mouchu.
Když vyvolaný spolužák při popisu, co se vyrábí v Liberci, opakovaně použil německou
variantu Reichenberg, pan profesor ho rázně přerušil: „Jakejpak Reichenberg,
to vždycky byl, je a bude Liberec!“ Udavač mezi námi nebyl, i Bolek Hanuš ze smíšeného
manželství věděl, jak se věci ve skutečnosti mají. Že nebojácný profesor Buchart
pracoval v odboji, jsme se pochopitelně dozvěděli až po válce.
Úzkostlivý (raději bych použil jiný, nespisovný výraz) němčinář prof. Sedlák naše
ruce držel dlouho ve vzduchu, ukazovátkem je zvedal a hulákal: „Do výše očí!“ Naše
oči vyzařovaly pestrou škálu vulgarizmů na jeho konto.
Tělocvikář prof. Smlsal udržoval kázeň svérázným způsobem. Když někdo provedl
nějakou nepřístojnost, uchopil delikventa za rameno a s oslovením „Drahoušku!“
ho plochou rukou sekl na holá záda. Říkalo se tomu masák, na zádech zůstal červený
otisk ruky páně profesora. Ten ještě utrousil: „Pitomeček!“…
Pan profesor Zeithammer bydlel v naší ulici kousek od našeho domu. Jeho syn
patřil k naší partě. Jakou asi mohl mít přezdívku? Správně tušíte: Cajtík.
Ještě dvě informace. Školní rok za protektorátu končil podle německého vzoru 15. července, Němci nám vnutili i šestistupňový systém známkování. Ungenügend
– nedostatečný bylo šest. Z úst další němčinářky paní profesorky Raušarové to znělo
jako „šís“. Pronášela to emocionálně, žáci měli zábavu.
O spojení prof. Buchart – odboj jsem se již zmínil, ještě větším překvapením bylo,
že šéfem pardubického odboje byl náš pan ředitel Antonín Blahout. V roce 1944 se
stal předsedou ilegálního Revolučního Okresního Národního Výboru. Vše vyústilo
v události počátku května 1945, kdy plukovník naší předválečné armády Ing. Klicpera
ve stejnokroji navštívil v Masarykových kasárnách velitele německých vojsk
v Pardubicích Schenka. Domluvil s ním, že Němci do 8. května odejdou. Tak se skutečně
stalo, detaily lze dohledat na webech. Pamatuju si na nekonečnou sérii explozí
na letišti, Němci zničili počínaje letadly vše, co zničit šlo, aby to nepadlo Rusům do
ruky. Ti dorazili do svobodných Pardubic až desátého od Hradce. Někde u Cihelny je
chlebem a solí vítali představitelé našeho města.
Pan ředitel Blahout byl za své činy v odboji náležitě „odměněn“. Po komunistickém
převratu v únoru 1948 byl postaven mimo funkci, pár měsíců nato byl penzionován.
Vlastně dopadl relativně dobře, řada jiných dostala odměnu fatální.
Poznámka:
1/ ZKPP 5–6/2025, s. 176–181.
