1/ V roce 2022 jste oslavil 30 let od svého biskupského svěcení. Jak byste toto období dnes zhodnotil?
Za 30 let od mého biskupského svěcení jsem jako pomocný biskup byl k dispozici třem hradeckým sídelním biskupům, u každého přibližně dekádu. Všichni byli a jsou mimořádné osobnosti. Otec arcibiskup Karel Otčenášek byl v padesátých letech a šedesátých letech 11 let politickým vězněm. Tuto velikou oběť vložil do vínku své diecézi a od sametové revoluce vedl diecézi svým specifickým stylem – univerzálního přátelství s Bohem a všech se všemi. Biskup Dominik Duka, člen dominikánského řádu a v době normalizace také vězeň svědomí, spolu s budoucím prezidentem Václavem Havlem. A současný biskup Jan Vokál, který studoval v Pardubicích průmyslovku elektroobor a pokračoval na ČVUT. Tím, že ukončil vysokoškolská studia, uzavřel si řádnou cestu ke studiu kněžství. Do semináře se mohli přihlásit jen ti, kdo absolvovali studia gymnaziální a neměli ukončená studia na jakékoliv vysoké škole. Proto emigroval do Říma, aby mohl dosáhnout kněžství ve svobodném prostředí. Potom prošel jáhenskou a kněžskou službou v USA a vrátil se obohacený zkušenostmi a mnoho let pracoval ve státním sekretariátu ve Vatikánu.
U prvního a třetího biskupa jsem také sloužil jako generální vikář, což je nejbližší spolupracovník biskupa, a tak jsem nahlédl do velkých zodpovědností, které biskupové nesou a také jsem se u nich mnohému naučil. Mezi těmi náročnými úkoly byly i krásné chvíle, např. na cestách „ad limina apostolorum“, kde jsme se velmi nablízko a osobně mohli potkat se Svatými otci Janem Pavlem II., Benediktem XVI. i současným papežem Františkem.
2/ Znal jste dobře zesnulého Otce biskupa Karla Otčenáška. Jak na něj vzpomínáte Vy, jako nejbližší spolupracovník?
Jeden z nejsilnějších zážitků mám, když nás, nejbližší spolupracovníky, pan biskup Karel shromáždil v kapli sv. Karla Boromejského v biskupské rezidenci a řekl: Zde na mne 30. dubna 1950 biskup Mořic Pícha vložil kříž biskupské služby. Vás jsem si vybral jako Šimony, abyste mi ho pomohli nést. Mnohokrát mi v hlavě proběhl tento zážitek při náročných situacích.
Za Otcem arcibiskupem zůstalo v Hradci Králové mnoho stop. Opravená biskupská rezidence a dominantní budova bývalé jezuitské koleje, nazývané Nové Adalbertinum. Návštěva sv. Otce Jana Pavla II. v roce 1997 při Vojtěšském jubileu a se svojí ideou spřátelování tradice adventních setkání v rezidenci s představiteli města, krajů, veřejného života a institucí, se kterými navázal osobní kontakt. Ve zredukované podobě tato setkání trvají dodnes.
3/ Jaký je Váš vztah k východním Čechám a Pardubicku zvlášť? Jak vzpomínáte na pana Václava Metelku st.?
Narodil jsem se ve středních Čechách, „já jsem z Kutné Hory…“, ale královéhradecká diecéze má největší území ve východních Čechách. Takže 2/3 svého života už žiji v tomto regionu a z toho 21 let v Pardubicích. Pan biskup Dominik mne sem poslal, když vznikl Pardubický kraj a řekl mi tehdy, že ve světě je často zvykem, že pomocný biskup žije ve druhém největším městě v diecézi. Na faře (arciděkanství) jsme čtyři, jako kněžská komunita a staráme se o farnosti Pardubice, Rosice nad Labem, Třebosice a Mikulovice.
Pan Václav Metelka st. patřil k lidem, k nimž mám velkou úctu a obdiv. Lidé, kteří jednají podle svého svědomí, a tento svět je za to trestá, patří k oněm „blahoslaveni jste, když nás budou kvůli mne pronásledovat“. Před třiceti lety se kostely opravovaly ještě brigádnicky, ne jako dnes – oprava se zadává stavební firmě. A tak mám na pana Metelku pár vzpomínek, jak se kolem kostelů pohyboval v montérkách a v pracovním nasazení. Dělal to rád a dobře.
4/ Co byste popřál našemu městu a našemu časopisu?
Nad každým betlémem je nápis – zpěv andělů: „Sláva Bohu…, pokoj lidem…“ Přeji všem občanům, aby byli nositeli pokoje ve svém srdci a také jeho šiřiteli mezi lidmi v našem světě. Tím přispějeme k pokoji v tomto světě. A také se učme z historie, učitelky života.
Děkujeme Vám za rozhovor a přejeme Vám pevné zdraví a Boží požehnání.
Připravil: Jiří Kotyk
