3. část
Ve vlastnictví šlechtice
Až v červnu 1881 Kunětickou horu koupil Dr. Richard Drasche–Wartinberg
spolu s pardubickým zámkem a celým velkostatkem za 2.020.000 zl. Jako první
byl ochoten zaplatit cenu, kterou požadovala prodávající Akciová společnost držitelů statku Pardubického, jež byla právním nástupcem c. k. Rakouského
úvěrního ústavu pro obchod a průmysl. Cenu, která neodrážela hodnotu kulturní
či památkovou, ale komerční, vyplývající mimo jiné z hodnoty práva na
dlouhodobou těžbu kamene a z majetku, zapsaného v zemských deskách a získaného
v roce 1863 v dražbě k úhradě c. k. erárních (státních) dluhů.
Tehdy August Sedláček (1843–1926) napsal: „Kopec sám má místy volný spád, jen
na jedné straně, kde se z něho již od 300 let kámen vylamuje, srázně se končí; neb na
této straně jsou holé stěny, o jichž roztrhání se bedlivě pracuje, tak že se za nějaké století
hrad sřítiti musí a Kunětickou hůru potom do všech úhlův světa rozvezou“.72 Ve svém
stěžejním díle nastavil paradigma nejenom pro veškerá novodobá pojednání o Kunětické
hoře,73 ale i pro budoucí argumentaci českých aktivistů a vlastenců, usilujících
o záchranu této zříceniny.
Je nezpochybnitelné, že naprostou většinu hrůzostrašně vypadajícího lomu
odtěžil c. k. silniční erár (stát), který právo těžby na Kunětické hoře ve velkém
rozsahu uplatňoval již z doby, kdy byla ještě majetkem státním, a od roku 1863
pak proti vůli soukromých vlastníků, neboť se naplno projevily účinky vyvlastnění
pozemků za účelem jejich vytěžení z 19. 4. 1848.
Když v roce 1881 koupil velkostatek Dr. Richard Drasche–Wartinberg, také
smluvně převzal povinnost plnit všechny závazky vůči státu jako jeho dřívější
vlastníci, kteří však na rozdíl od něj neměli pověst průmyslových magnátů a nikdo
proti nim nevedl štvavou mediální kampaň.
Tu spustila nechtěná událost v roce 1884, za kterou evidentně baron Drasche nemohl:
„O Kunětické Hoře psali jsme již tolik a tolikráte – však marně. Co jsme věstili, to
dnes jest skutkem. Minulý pátek (dne 5. září) sesula se ohromná část i se zdivem dolů.
Ač stalo se sesutí o 10. hodině dopoledne, přece nepřihodilo se žádné neštěstí, jelikož
nebyl nikdo v lomu. Nebohá Horo Kunětická, jak dlouho tě ještě zváti budeme „Horou“?
Dlouho asi ne, neboť v brzku srovnána budeš se zemí a prach tvůj roznesen bude na kolech
po krajině. Škoda tě, vzácná památko, a hanba tvým prznitelům!“.74 Další podrobnosti
byly zveřejněny po 8 letech: „Dne 5. září 1884 sesula se valná část skály a hradu
samého s tak prudkým lomozem, že detonaci na hodiny cesty bylo slyšeti, a kotouče prachu,
ač mírný deštík zemi zvlažil, za dlouhý čas celou Hůru zahalovaly. Očitý svědek této
katastrofy vypravuje o podivném pudu sebezachování u ptactva. Pozoroval, že pojednou
z rozsedlin skalních s děsným křikem jako by tajemnou mocí vyplašena všecka ptáčata
do výše vyletěla, a ač na hoře a skalách ničeho pozorovati nebylo, v několika málo okamžicích
skály trhati a s pekelným rachotem dolů řítiti se počaly“.75
I toto svědectví potvrzuje, že samovolný sesuv skály způsobily nepříznivé vlivy
střídajícího se počasí (v létě horko, v zimě mráz, v den sesuvu pršelo) a dlouhodobé
geostatické napětí nad hlubokým podkopem, který evidentně nevytěžil
Drasche. V místě erárního lomu, kde již 35 let (od roku 1848) těžba neprobíhala, což
potvrdila protokolární prohlídka dne 3. 5. 1860, a které bylo na Situačním plánu ze
dne 20. 6. 1905 označeno jako „opuštěné lomy“. Připomeňme, že o podobném menším
samovolném sesuvu skály správa tehdy ještě státního panství Pardubice informovala
již 11. 2. 1861 c. k. krajský úřad v Chrudimi.76 Pokud by se v tomto uzavřeném
prostoru po roce 1848 těžilo, opakované komisionální kontroly by to nepochybně zjistily
a zaprotokolovaly. Snímek pardubického typografa Bedřicha Brixe z roku 1897
ukazuje obrovskou zásobu náhle uvolněného materiálu ještě 13 let po sesuvu:77
Protože se v této části starého lomu nepracovalo, i když byl pátek 10 hodin dopoledne,
nedošlo ke zranění či úmrtí, byť téhož dne 5. 9. 1884 je v deníku kunětického
lomu doložen prodej 6 m3 kamene obci Sezemice za 5,40 zl., a to nepochybně z jiné
části lomu.78 Ostatně pracovní podmínky dělníků byly již tehdy úřady sledovány, jak
dokumentuje dopis ze 16. 7. 1884, odeslaný necelé 2 měsíce před touto mimořádnou
událostí: „Slavnému c. k. okresnímu hejtmanství v Pardubicích. Na ctěnou zprávu slavného
c. k. hejtmanství z 11. tohoto měsíce č. 10514 si níže podepsaná správa panství
dovoluje co nejuctivěji podat své vyjádření, že je pracovníkům zaměstnaným v panských
kamenolomech v Kuněticích přísně zakázáno pracovat pod převislými, rozeklanými
kusy skal, jejichž případné odtržení od skalního masivu a sesuv by mohl ohrozit dělníky,
kteří pod nimi pracují. Kromě toho byl lom několikrát do roka prohlédnut, aby se poklepáváním
na skalní masiv zjistilo, zda hrozí případné nebezpečí, a tomuto se předešlo,
a to tím, že se méně pevné kusy skály od skalního masivu zčásti oddělí a zčásti odstřelí.
Na místa, kde hrozí sesuvem nebo zřícením velký skalní masiv, se nesmí vstupovat, dokud
nedojde k samotnému odlomení. Panské lomy v Kuněticích jsou pod bezprostředním
dohledem jednoho z dozorců, kterého jsme zde ustanovili a čas od času kontrolujeme.
V oboru má již mnohaleté zkušenosti a osvědčil se jako řádný, užitečný a spolehlivý.
Že tu a tam dojde ke zraněním následkem vlastního zavinění dělníka, tomu lze těžko předejít, neboť neopatrnost dělníků často nemá hranic, přičemž jednoho každého z nich
nelze dost dobře kontrolovat“.79
Je pozoruhodné, že na velkou trhlinu ve skále, sahající až na nádvoří hradu,
s rizikem budoucího neodvratného zřícení části hradeb upozornila zaprotokolovaná
úřední prohlídka již 13. 1. 1876, že tento obrovský sesuv skalního masivu
není zmíněn v obsáhlé korespondenci velkostatku,80 nebo jsme ho dosud neobjevili,
a že nijak neovlivnil běžný provoz jeho malého panského lomu na jiném
místě Kunětické hory. Jakoby s touto mimořádnou událostí neměl tým barona
Drasche nic společného. Evidentně proto, že prostor „opuštěných lomů“ byl pro
těžbu uzavřen dlouhodobě od roku 1848, kdy byl ještě majetkem státu.
Byť byl kunětický lom po celou 2. polovinu 19. století pod přísnými prostorovými
regulacemi a úředním dohledem, náhlý sesuv skalního masivu v prostoru „opuštěných
lomů“, kde se již několik desítek let netěžilo, se díky mediální kampani Muzejního
spolku Pardubice stal historickým mezníkem: „Dne 5. září 1884 se následkem
hlubokého podkopu, sahajícího až pod samé zdi budov na nádvoří, na jihozápadní
straně hradu sesunula velká část skály a strhla s sebou ohradní zeď s budovami přiléhajícími
k čeledníku. Ačkoliv tato událost způsobila na památce nenávratnou škodu,
měla pro hrad také jeden pozitivní důsledek – upoutala rozhodujícím způsobem
pozornost pardubického Muzejního spolku, který se od roku 1885 začal otázkou
záchrany hradu usilovně zabývat“.81 Bedřich Skrbek sice později uvedl, že „deputace
a žádosti v té příčině působící tehdy špatně pochodily“, v mimořádně rozsáhlém
archívu velkostatku jsme pro toto tvrzení dosud nenašli jakékoli důkazy. Pokračoval
líčením nátlakové kampaně, kterou zorganizoval nový výbor Muzejního spolku, zvolený 2. 6. 1886: „Především rozeslány přípisy k samosprávným korporacím obecním
i okresním do všech měst ve východních Čechách, aby zaslaly muzejnímu spolku v Pardubicích
vyzvání, aby pečoval o záchranu Hory Kunětické, tak aby byl patrný pro tu věc
všeobecný zájem a musejní spolek při svých dalších krocích mohl se oč opírati a jeho
kroky měly větší váhy a důrazu“.82 Došlé výzvy byly odeslány c. k. ústřední komisi pro
zachování památek uměleckých a historických ve Vídni s žádostí, aby se hradu ujala
a vypracovala posudek o jeho důležitosti. Ta věc postoupila místodržitelství království
Českého, které se obrátilo na okresní hejtmanství v Pardubicích s dotazem, jaké
stanovisko má k památce zaujmout a co lze učinit se státním lomem. Na základě vyjádření
sepsaného okresním komisařem Filipem Šedivým místodržitelství rozhodlo koncem roku 1887 o vrácení státem vyvlastněného práva těžby na Kunětické
hoře panství Pardubice. Vytěžené pozemky mohly být předány baronovi Drasche,
který vlastnil malý lom panský a z něhož odebíraly kámen obecní a okresní zastupitelstva.
83 Byl tam ještě lom obce Kunětice na východní straně kopce, který následně
koupil okres Holický.
Proto v té době Muzejní spolek neuspěl ani u okresního zastupitelstva v Pardubicích,
které dne 27. 12. 1887 zamítlo jeho žádost, aby pro okres kámen z Kunětické
hory více odebírán nebyl, se zdůvodněním, že „lámání kamene na Kunětické hoře
způsobem, jakým se nyní provádí, a i dále provozovati bude, není hradu Kunětickému
nikterak na újmu“, a že by „opatření jiného kamene vyžadovalo na poplatníka okresu
obětí velikých a v nynější době nepřemožitelných“.84
Státní lom vytěžen, vyvlastnění bylo zrušeno
Ačkoliv „již“ koncem roku 1887 rozhodlo c. k. místodržitelství na základě vyjádření
sepsaného okresním komisařem Filipem Šedivým o vrácení státem vyvlastněného
práva těžby na Kunětické hoře panství Pardubice,85 státní aparát nespěchal a prodlužoval
právní stav trvající již čtyři desetiletí od 19. 4. 1848.
Medializovaným viníkem těžbou poničených trosek hradu totiž nebyl stát,
ale „ziskuchtivý velkoprůmyslník“ baron Richard Drasche–Wartinberg, jenž
vyvlastněné pozemky koupil teprve v červnu 1881.
Proto až o deset let později koncem roku 1891 započala jednání o zrušení dosavadního
vyvlastnění a proplacení směšné náhrady za vytěžení (znehodnocení) všech
nemovitostí na Kunětické hoře ve výši jednoho měsíčního platu vyššího úředníka
panství. Na závěr protokolu ze 30. 11. 1891 učinil přítomný zástupce panství Pardubice
Josef Ortner následující vyjádření: „Akt navrácení kunětického kamenolomu ze strany
vysokého eráru o výměře, která je uvedena v naceňovací tabulce, beru jménem správy
pansví na vědomí. Stejně tak beru na vědomí provedené nacenění ve výši 290 zlatých
97 krejcarů. Současně požaduji od vysokého eráru odpovídající finanční odškodnění za
množství vytěženého kamene, počítáno na metr kubický odebratého štěrku. Panství byla
skála ze strany dřívějších majitelů panství Pardubice započtena do kupní částky ve výši
cca 250 000 zlatých.“ 86
83 Petr Mücke: Kunětické družstvo. Historie záchrany
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 4-6/2026
