V září a v říjnu roku 2025 byly v Pardubicích, Holicích a v Přelouči slavnostně
položeny další Stolpersteiny neboli Kameny zmizelých. Tyto drobné památníky jsou
v místě bydliště pokládány na památku lidí, kteří v důsledku pronásledování nacistickým
režimem pro svůj původ, rasu nebo přesvědčení byli nuceni opustit své domovy,
přičemž mnozí z nich se do nich již nikdy nevrátili. S projektem malých dlažebních
kostek s mosazným povrchem přišel na počátku 90. let německý umělec a výtvarník
Gunter Demnig. Inspirací mu byl citát z Talmudu, říkající, že člověk je zapomenut
až tehdy, když je zapomenuto jeho jméno. Prostřednictvím kamenů se tak jména někdejších
obyvatel navracejí zpět do míst, kde kdysi svobodně žili. Město Pardubice se
k tomuto projektu připojilo roku 2020 a nově zde k dosavadním 50 kamenům přibylo
dalších 10 na památku rodin Hochovy, Winternitzovy, Singerovy a paní Marie Hesové.
Slavnostní akt byl zahájen ve čtvrtek 30. října 2025 před domem Charlotty Masarykové
ve Štrossově ulici čp. 44, kde bydleli manželé Alfréd a Cecílie Hochovi. Alfréd
Hoch se narodil 1. května 1876 v Tučapech v okrese Tábor. Jeho otec Šimon Hoch zde
působil jako kantor, později se stal rabínem v Čáslavi, a kromě Alfréda měl s manželkou
Annou ještě dalších sedm potomků. Alfréd Hoch se v roce 1905 v Praze oženil
s Cecílií Munkovou, narozenou 3. prosince 1878 v Přívorech v okrese Mělník. Nejstarší
dcera Hedvika se Hochovým narodila v roce 1907 v Mladé Boleslavi a nedlouho
poté rodina přesídlila do Pardubic, kde v květnu 1920 získala domovské právo, které
bývalo ze zákona přiznáváno až po desetiletém pobytu v obci. V Pardubicích se v roce
1912 rodina rozrostla o syna Pavla a o rok později o dceru Markétu. Hochovi bydleli
nejprve na Karlovině v Hostýnské ulici čp. 517, kde jsou zaznamenáni také při sčítání
lidu v roce 1921. Alfréd Hoch se v Pardubicích zabýval obchodním zpravodajstvím
a působil jako ředitel spolku Reforma úvěru.
V kritickém období přelomu 30. a 40. let již byly všechny děti dospělé a opouštějí
„rodné hnízdo“. Dcera Hedvika se v březnu 1938 provdala za pražského drogistu
Bohumíra Malého, který nebyl židovského původu. Tzv. smíšené manželství tak dokázalo
Hedviku ochránit před deportací do Terezína až do konce ledna 1945. V Terezíně
spolu s tříletou dcerou Alenou přežily až do konce války a 11. května 1945 se
odtud vrátily zpět domů.
Pavel Hoch se stal (podobně jako jeho dědeček) rabínem a v roce 1940 přesídlil
do Klatov, kam s ním odešla i jeho mladší sestra Markéta. Oba sourozenci byli odesláni
do Terezína klatovským transportem Ce z 30. listopadu 1942. Jen o několik dní
později do někdejšího pevnostního města dorazil pardubický transport Cg z 9. prosince
1942, jehož nedobrovolnými účastníky byli také rodiče Alfréd a Cecílie Hochovi.
Rodinné shledání však nemělo dlouhého trvání a krutý osud rodinu zanedlouho opět
a již navždy rozdělil. Pavel a Markéta byli zařazeni do transportu Cq a již 20. ledna
1943 byli z Terezína deportováni do Osvětimi, kde oba zahynuli. Jejich rodiče přežívali
v nuzném prostředí terezínského ghetta až do roku 1944. Alfréd Hoch v Terezíně
24. února 1944 zemřel a jeho žena Cecílie byla transportem Eb z 18. května 1944
odvlečena do Osvětimi a zde zavražděna v plynové komoře.
Tři z nově pokládaných kamenů byly určeny také pro rodinu Karla Winternitze.
Karel byl jedním z deseti dětí Jakuba a Julie Winternitzových, kteří přišli na Pardubicko
ve 2. polovině 19. století. Jabub Winternitz vybudoval v Nemošicích velkostatek,
ke kterému později ještě přikoupil štětínský mlýn na Chrudimce poblíž Mnětic.
Mlynářské profesi se pak v dospělosti věnovali také jeho synové Karel, Egon a Pavel.
Karel s Egonem nechali roku 1910 v Pardubicích na Chrudimce vybudovat novou
moderní budovu válcových mlýnů, postavenou podle projektu arch. Josefa Gočára.
V podniku byl na ředitelské pozici zaměstnán také jejich mladší bratr Pavel. Egon
Winternitz, který byl podobně jako jeho bratr Pavel svobodný, v roce 1932 ve věku
60 let zemřel. Karel Winternitz provozoval mlýny až do konce 30. let, kdy v roce 1937
pardubické mlýny zakoupila pražská společnost Centrofarina a štětínský mlýn byl
o rok později prodán Hugo Kellerovi.
Karel Winternitz (nar. 1879) se v roce 1908 v Praze oženil s Olgou Steinerovou
(nar. 1886), dcerou pardubického obchodníka Josefa Steinera. Z manželství se narodily
tři děti, dcery Lilly (nar. 1909), Hana (nar. 1910) a syn František (nar. 1915).
Nejstarší dcera Lilly se v dospělosti provdala za Bedřicha Arnsteina z Čisté u Rakovníka,
který byl profesí rovněž mlynář. Z manželství se narodily čtyři děti, tři
synové a dcera. Celá rodina později zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi.
Hana Winternitzová se provdala za univerzitního profesora MUDr. Josefa Saidla,
primáře dnešního Ústavu pro matku a dítě v Podolí. Manželům Saidlovým se narodily
dvě děti, dcera Dagmar a syn Petr. Také do jejich života tragicky zasáhla nacistická
okupace. Prof. Saidl zemřel v březnu 1941 na leukémii a Hana v důsledku manželova
úmrtí pozbyla určitého stupně ochrany, které jí až dosud tzv. smíšené manželství
poskytovalo. Na udání, že nenosí židovskou hvězdu byla zatčena a odeslána do Osvětimi,
kde 6. března 1943 zemřela na tyfus. Dětí Saidlových se ujala rodina jejich tety
v Čáslavi, kde šťastně přečkaly válečná léta.
František Winternitz stihl těsně před válkou absolvovat základní vojenskou službuu
jezdectva v rodných Pardubicích. Ihned po 15. březnu 1939 se spolu se svým
bratrancem Josefem Steinerem rozhodli opustit nově vzniklý protektorát a v červnu
1939 se jim za pomoci příbuzných podařilo legálně vycestovat přes Amsterodam do
Londýna. Zde František vyvinul další úsilí, aby zajistil víza také pro rodinu své sestry
Lilly Arnsteinové. Její manžel byl však již od března 1939 vězněn a Lilly s dětmi nechtěla
odejít ze země bez něho, čímž byl určen jejich pozdější tragický osud.
František ve Velké Británii vstoupil do naší zahraniční armády a začátkem května
1940 společně s Josefem Steinerem odjeli do Francie, aby se zde zapojili do její obrany
proti Německu. Po rychlém pádu Francie se oběma šťastně podařilo dostat na jih
Francie a odtud britskou lodí do Liverpoolu. Válečná anabáze Františka Winternitze
poté pokračovala v rámci československé armády ve Velké Británii, kde se stal důstojníkem
pro zásobování automobilů. V roce 1942 se na výzvu přihlásil přímo do britské
armády a byl převelen k protitankové dělostřelecké rotě. V polovině roku 1944 dostal
od československého velitelství rozkaz připojit se opět k naší zahraniční armádě a odjet
se skupinou důstojníků do Sovětského svazu.
Nástup Františka Winternitze na frontu oddálily onemocnění a následná rekonvalescence.
Minulo jej tak nasazení do těžkých bojů o Dukelský průsmyk, ve kterých
jeho průzkumný prapor utrpěl značné ztráty. Po uzdravení byl zařazen k zásobování
automobilů jako zástupce velitele automobilových dílen. Když byla osvobozena Osvětim,
nacházela se jeho jednotka nedaleko, a tak už dva dny po osvobození mohl přijet
do tábora pátrat po osudu své rodiny. Setkal se zde s pardubickým lékařem Pavlem
Hochmannem, od kterého se dozvěděl, že jeho rodiče a sestra Lilly s dětmi sem byli
z Terezína dopraveni posledními transporty v říjnu 1944, a že nikdo z nich nepřežil.
František zde také potkal svého bratrance Karla Theina, syna advokáta Pavla Theina,
kterého si do konce války ponechal u sebe.
František Winternitz si po válce změnil příjmení na Vilím, krátce ještě zůstal jako
důstojník v armádě, ale záhy se usadil v Praze a pracoval jako úředník. V dubnu 1947
se oženil a o rok později, v dubnu 1948, odešel s rodinou opět do emigrace a usadil
se v Kanadě. Válka jej připravila o desítky příbuzných včetně nejužší rodiny. Z nejbližších
příbuzných mu zůstaly pouze děti po sestře Haně, Dana a Petr, kterým se po
válce snažil co nejvíce pomáhat. Posílal jim finanční podporu a snažil se je přesvědčit,
aby za ním z ČSSR odešly do Kanady. V rámci možností je navštěvoval nebo ony
jeho a vřelé vztahy se přenesly i na další generace. František Vilím zemřel v Kanadě
16. dubna 2009 v nedožitých 94 letech. Byl členem KPP.
Tři kameny ve Smilově ulici čp. 337 nesou jména Karla a Olgy Winternitzových
a také jejich syna Františka, neboť Stolpersteiny jsou v duchu zásad projektu určeny
také přeživším. Hana již má svůj kámen v Praze a pro rodinu Lilly by přicházelo
v úvahu umístění kamenů na poslední svobodně zvolené adrese, tedy v Čisté u Rakovníka.
Karel a Olga WInternitzovi museli nedobrovolně opustit domov ještě o něco
dříve než ostatní pardubičtí Židé, když byli 17. září 1942 zatčeni v rámci tzv. akce
E, namířené proti rodinám emigrantů. Byli internováni v táboře ve Svatobořicích
u Kyjova, odkud byli na začátku prosince 1942 převezeni do Pardubic a společně
s ostatními zdejšími Židy deportováni do Terezína. V Terezíně dokázali přežít až do
16. října 1944, kdy byli úplně posledním vypraveným transportem odvezeni do Osvětimi
a zde zavražděni.
Pokládání Stolpersteinů se tentokrát zúčastnila řada příbuzných obětí, kteří
mnohdy vážili dalekou cestu. Ze Slovenska přijeli manželé Kaiserovi, příbuzní rodiny
Hochovy. Rodinu Winternitzovu zastupovaly jednak obě dcery Františka Vilíma, paní
Helena Raheja z Toronta a paní Cathy Leahing z Miami, a také paní Martina Řápková
s dcerou Magdalenou, tedy vnučka a pravnučka Hany Winternitzové. Krátký
pobyt v Pardubicích využily mimo jiné také k návštěvě zdejšího židovského hřbitova
a k prohlídce budovy někdejších Automatických mlýnů.
