Ve středu 6. listopadu 2024 byly v Pardubicích slavnostně položeny další Stolpersteiny neboli Kameny zmizelých, které jsou v místě bydliště pokládány na památku lidí, kteří v důsledku pronásledování nacistickým režimem pro svůj původ, rasu nebo přesvědčení byli nuceni opustit své domovy, přičemž mnozí z nich se do nich již nikdy nevrátili. S projektem malých dlažebních kostek s mosazným povrchem přišel na počátku 90. let německý umělec a výtvarník Gunter Demnig. Inspirací mu byl citát z Talmudu, říkající, že člověk je zapomenut až tehdy, když je zapomenuto jeho jméno. Prostřednictvím kamenů se tak jména někdejších obyvatel navracejí zpět do míst, kde kdysi svobodně žili.
V Pardubicích máme Stolpersteiny od roku 2020, kdy se město k této iniciativě
poprvé připojilo. K dosavadním 40 kamenům přibylo dalších 10 před třemi různými
domy. Slavnostní akt byl zahájen na Smetanově náměstí před domem čp. 46, který
zde na místě staršího domu nechal v letech 1938–1939 postavit pardubický advokát
JUDr. Lev Kaufmann, původem z Benešova. Dr. Kaufmann byl vedle své advokátské
praxe činný také společensky. Byl funkcionářem Východočeského autoklubu v Hradci
Králové, který byl mimo jiné také pořadatelem prvních osmi ročníků motocyklových
závodů o Zlatou přilbu Československa. Druhým spolkem, v jehož správním výboru
Lev Kaufmann pracoval, bylo Kunětické družstvo, spolek, který v meziválečných
letech pečoval o Kunětickou horu, která byla tehdy v majetku Muzejního spolku. Kunětické
družstvo bylo sdružením, které zajišťovalo správu hradu, rekonstrukční práce
na objektu a shánění financí na tyto práce. Členství ve výboru družstva se z rasových
důvodů musel vzdát na jaře 1939.
V roce 1940 se manželé Kaufmannovi rozvedli. Jejich manželství patřilo mezi
tzv. smíšená, neboť Berta Kaufmannová byla katolička, takže je možné, že rozluka
manželství měla být jen formální a dočasná na dobu války. V konečném důsledku
však měla tragické následky, neboť po rozvodu v takovýchto případech židovský partner
přestal požívat určité ochrany, kterou mu smíšené manželství dosud poskytovalo.
A nikdo v tu chvíli netušil, že persekuce Židů jednoho dne vyvrcholí transportem
do koncentračního tábora. Dr. Kaufmann tak byl začátkem prosince 1942 zařazen
do pardubického transportu Cg do ghetta v Terezíně. O jeho životě v Terezíně žádné
zprávy nejsou. Dlouho se mu vyhýbaly obávané transporty do Osvětimi, až byl
bohužel zařazen do toho úplně posledního, který byl z Terezína vypraven 28. října
1944. Leo Kaufmannovi v té době bylo 55 let, což byl už příliš vysoký věk na to, aby
v Osvětimi prošel vstupní selekcí a jeho život se tak uzavřel některého z posledních
říjnových dní roku 1944 v osvětimské plynové komoře.
Byt v novém domě čp. 46 si začátkem ledna 1939 pronajal také Ing. Pavel Winternitz.
Pocházel ze známé pardubické židovské rodiny Winternitzů, byl jedním z potomků
obchodníka a velkostatkáře Jakuba Winternitze a jeho ženy Julie. Manželé
Winternitzovi měli celkem 11 dětí, 4 syny a 7 dcer. Pavel, narozený 17. července 1880
v Pardubicích, byl ze všech dětí třetí nejmladší. Sám v dospělosti vlastní rodinu nezaložil,
zůstal svobodný, stal se inženýrem a byl zaměstnán jako ředitel ve mlýnech
svých bratrů Karla a Egona – majetkově zde však patrně zainteresován nebyl. Bydlel
nejprve na Masarykově třídě, dnešní třídě 17. listopadu, v domě čp. 236 v bytě společně
se svým bratrem Egonem, který byl rovněž svobodný.
Pavel Winternitz byl činný také společensky a nejméně ve dvou spolcích byl
členem správního výboru. Byl to jednak pardubický odbor Klubu českých (později
československých) turistů, kde dlouhá léta zastával funkci jednatele, ke konci svého
působení i místopředsedy, vedl také některé výlety. Členem výboru KČST byl do
poloviny 30. let. Druhým spolkem, v jehož výboru byl Pavel Winternitz činným, bylo
Kunětické družstvo.
Pavel Winternitz v novém bytě na Smetanově náměstí bydlel do konce března
1941, kdy došlo k jeho nucenému přestěhování do Smilovy ulice čp. 349 a jeho byt byl
obsazen úředníkem německého Oberlandratu. Začátkem prosince 1942 se Pavel Winternitz
musel dostavit do budovy Obchodní akademie, aby zde společně s ostatními
předvolanými tři dny čekal na transport do Terezína. O jeho životě ve zdejším ghettu
žádné zprávy nejsou. Prožil zde celý rok 1943, kdy se mu sice vyhnuly transporty do
Osvětimi, ale dne 1. ledna 1944 v Terezíně zemřel.
Třetí kámen na Smetanově náměstí je věnován Marianě Steinerové. Narodila se
roku 1886 v Náchodě rodičům Maxovi a Matyldě Goldschmiedovým, kteří zde vlastnili
textilní továrnu. Roku 1912 se provdala za majitele pojišťovací kanceláře Artura
Steinera, se kterým odešla do Pardubic. Měli dvě děti, dceru Lise-Lotte (nar. 1913)
a syna Josefa (nar. 1917). Roku 1939 se Mariana (už jako vdova) přestěhovala do domu
Dr. Kaufmanna, kde však směla bydlet jen do konce března 1941, kdy odtud byla jako
Židovka vystěhována.
Marianin syn Josef za okupace uprchl ze země a vstoupil do zahraniční armády,
v důsledku čehož byli Mariana a její dcera Líza s manželem MUDr. Václavem Horáčkem
dne 17. září 1942 zatčeni v rámci tzv. Akce E (Emigranti) a umístěni v internačním
táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Mariana Steinerová odtud byla na začátku
prosince 1942 převezena do Pardubic a s transportem Cg odeslána do Terezína. V září
1943 byla dalším transportem dopravena do Osvětimi, kde se tento transport stal základem
tzv. rodinného tábora. Lidé z tohoto transportu byli přesně po půl roce v noci
z 8. na 9. března 1944 zavražděni v plynových komorách.
Ve Smilově ulici čp. 401 žili v meziválečném období manželé Jaroslav a Kamila
Seinerovi, oba narození v roce 1897. Měli dceru Evu (nar. 1924) a syna Ivana (nar.
1932). V domě bydlela také Kamilina matka Barbora Fischerová. Jaroslav Seiner ve
Smilově ulici čp. 401 provozoval firmu na výrobu obuvi a v letech 1931–1937 také
obchod s hračkami.
Hned na začátku války 7. září 1939 byli manželé Seinerovi z politických důvodů
zatčeni a v květnu 1940 se před berlínským Lidovým soudem konal proces se skupinou
17 osob z Pardubic. Kamila Seinerová byla sice zproštěna obžaloby, ale byla
i nadále ponechána ve vazbě. Dostala se do koncentračního tábora v Ravensbrücku,
kde dne 2. dubna 1942 zemřela. Jaroslav Seiner si u soudu vyslechl rozsudek, kterým
byl odsouzen k tříletému trestu vězení. Po skončení trestu však nebyl propuštěn na
svobodu, ale prostřednictvím pražského transportu Ck byl těsně před Vánocemi 1942
odeslán do Terezína. V Terezíně se setkal se svými dětmi, které byly po dobu věznění
rodičů nejprve u příbuzných v Pardubicích, později v Holicích a na začátku prosince
1942 se pardubickým transportem Cg dostaly do Terezína.
Jaroslav Seiner s dětmi zůstali v Terezíně až do října 1944, kdy odtud byly vypraveny
poslední transporty do Osvětimi. Jaroslav byl zařazen do transportu Em 1. října,
děti do transportu Et 23. října. V Osvětimi děti vstupní selekcí bohužel neprošly.
Jaroslav byl z Osvětimi hned vzápětí přesunut do Dachau, kde se mu podařilo dožít
se konce války a osvobození. Válku přežila také Jaroslavova tchýně Barbora Fišerová,
která se osvobození dočkala v Terezíně.
V Nerudově ulici čp. 894 byly v roce 2023 položeny Kameny zmizelých pro rodinu
Freundovu. O rok později zde přibyly další dva pro Rudolfa Kafku, bratra Elsy Freundové,
a jeho manželku Gabrielu. Kafkovi bydleli ve Vídni v 1. okrese, ve vnitřním
městě, na adrese Kohlmessergasse 3, kde provozovali firmu na výrobu dámského
prádla. Měli jednu dceru Lotte, narozenou v roce 1920.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2025
