V září a v říjnu roku 2025 byly v Pardubicích, Holicích a v Přelouči slavnostně
položeny další Stolpersteiny neboli Kameny zmizelých. Město Pardubice se k tomuto
projektu připojilo roku 2020 a nově zde k dosavadním 50 kamenům přibylo dalších
10 na památku rodin Hochovy, Winternitzovy, Singerovy a paní Marie Hesové.
Před domem č. p. 736 ve Škroupově ulici byl položen kámen pro paní Marii
Hesovou. Marie se narodila 28. září roku 1885 v Bohdanči rodičům Leopoldovi
a Františce Kafkovým. Ti měli celkem osm dětí, dvě dcery a šest synů, kteří se v dospělosti
z rodného Bohdanče různě rozprchli do světa. Rodiny dvou z nich, Rudolfa
Kafky a Elsy Kafkové provdané Freundové, už své Stolpersteiny mají v pardubické
Nerudově ulici.
Marie Kafková se v únoru roku 1921 provdala za Jaroslava Hese, původem z Písku,
který zastával funkci magistrátního ředitele v Praze a byl o 11 let starší. Jednalo
se o civilní sňatek uzavřený před pardubickým okresním úřadem, neboť Jaroslav byl
vyznáním katolík, a také byl v té době již jednou rozloučený. Z manželství se v prosinci
roku 1921 narodila jediná dcera Eva.
Dům ve Škroupově ulici zakoupili Hesovi v roce 1931, patrně v souvislosti s odchodem
Jaroslava Hese do penze a s úmyslem přestěhovat se na důchod z Prahy do
Pardubic. Bohužel, již 17. května 1935 Jaroslav Hes zemřel ve věku 60 let v pardubické
nemocnici. Jeho úmrtí ve svém důsledku negativně ovlivnilo také Mariin pozdější
osud v období nacistické okupace, kdy by toto takzvaně smíšené manželství velmi
pravděpodobně dokázalo oddálit její deportaci do koncentračního tábora. Jako vdova
však již nijak chráněna nebyla.
Za okupace byla Marie Hesová ze svého domu nuceně přestěhována do Studánky
a v závěru roku 1942 byla společně s ostatními pardubickými Židy, včetně řady jejích
nejbližších příbuzných, zařazena do transportu Cg, který je 9. prosince 1942 odvezl
z Pardubic do Terezína. Terezín byl v této době již přeplněný lidmi, kterých se zde
tísnilo přes 50 tisíc, což byl více než desetinásobek předválečné populace. Od konce
října 1942 proto z Terezína začaly odjíždět další transporty do vyhlazovacích táborů
na východě, převážně do Osvětimi.
Marie Hesová v Terezíně dlouho nezůstala a již 23. ledna 1943 byla transportem
Cr deportována právě do Osvětimi. O tomto transportu víme jen tolik, že v něm
bylo celkem 2029 osob a že když druhého dne, 24. ledna 1943, přijel do Osvětimi,
bylo z nich při vstupní selekci vybráno pouze 147 mužů a 80 žen. Ostatní lidé byli
odvedeni do plynových komor. Není o tom žádný písemný doklad, ale vzhledem ke skutečnosti, že při selekci bývali vybíráni pouze zdraví lidé ve věkovém rozmezí od
16 do 40 let, je velmi pravděpodobné, že Marie Hesová ve svých 57 letech již neměla
šanci vstupní selekcí projít a že se její život právě v tento den uzavřel.
Slavnostní odpoledne bylo zakončeno v Havlíčkově ulici položením čtyř kamenů
pro rodinu Oskara Singera před domem č. p. 1040. Bratři Oskar a Rudolf Singerovi
se narodili v Lohenicích u Přelouče, kde jejich otec Julius Singer provozoval obchod
se smíšeným zbožím. Původně podnikali v Praze na Vinohradech a roku 1923
přenesli podnik do Pardubic. Za lihovarem směrem k Paramu, v místech, kde dříve
bývala železniční vlečka k lihovaru, vybudovali sklad benzinu a minerálních olejů.
V roce 1933 podnik rozšířili o tovární výrobu lihobenzinové směsi. Firma Bratři Singerové
provozovala také několik desítek benzinových čerpadel po celých východních
Čechách. Na seznamu z roku 1935 jich lze napočítat 83, a to v oblasti od Náchoda až
po Golčův Jeníkov.
Oskar Singer s manželkou Bedřiškou Winterovou z Havlíčkovy Borové měli dvě
dcery, starší Helenu, narozenou v roce 1925, a mladší Hanu, narozenou v roce 1929.
V blízkém domě v Havlíčkově ulici bydlela také rodina Rudolfa Singera, jehož manželka
se jmenovala Růžena Fischerová a pocházela z Prahy Karlína. Také oni měli
dvě dcery, vrstevnice svých sestřenic, starší Alžběta se narodila v roce 1926 a mladší
Anna v roce 1931.
Hana Singerová později v 90. letech poskytla své vzpomínky pro památník Yad
Vashem a pro Židovské muzeum v Praze. Víme tak, že doma se mluvilo česky a že
dívky chodily do obyčejné školy (dnešní škola v ulici Bratranců Veverkových). Jednalo
se, jak bylo v té době v pardubické židovské komunitě obvyklé, o asimilovanou rodinu.
Hana chodila s tatínkem do synagogy a stejně tak se služebnou do katolického
kostela. V období Vánoc slavili židovský svátek Chanuka, ale zároveň měli doma také
stromeček s vánoční nadílkou.
V roce 1939 se Singerovi rozhodli poslat své starší dcery do Anglie s dnes již
velmi známou záchrannou misí sira Nicholase Wintona, britského makléře, který
při Britském výboru pro uprchlíky z Československa založil dětskou sekci a společně
s dalšími spolupracovníky se mu v osmi transportech podařilo od března do srpna
1939 dostat do Velké Británie celkem 669 dětí. Oba bratři Singerové tímto způsobem
odeslali do bezpečí v červenci 1939 své starší dcery, zatímco mladší si ponechali
u sebe. Jak poději vzpomínala Hana Singerová, důvodem k tomuto rozhodnutí měl být
věk a devítileté dítě se rodičům zdálo ještě příliš malé na takovouto cestu. Vzpomněla
také, proč její rodina nevyužila možnost odejít do Ameriky. Byla to pevná víra Oskara
Singera v právo a spravedlnost: „Já jsem Čech, mám české státní občanství, jsem tady
rozený, daně jsem platil, trestaný jsem nikdy nebyl, co se mně může stát?“
Na podzim roku 1942 dostali pardubičtí Židé příkaz dostavit se na shromaždiště
do budovy Obchodní akademie a poté nastoupit do transportu do neznámého prostředí
terezínského ghetta. Hana Singerová s maminkou přežily válku v Terezíně a po válce se vrátily do Pardubic, tatínek Oskar Singer byl z Terezína deportován úplně
posledním transportem dne 28. října 1944 do Osvětimi, kde byl ihned po příjezdu
zavražděn.
Rudolf, jeho manželka Růžena a dcera Anna byli z Terezína odesláni do Osvětimi
prosince 1943 a všichni zde zahynuli, ne ihned, ale pravděpodobně až za půl
roku při likvidaci tzv. rodinného tábora v létě 1944. Z Rudolfovy rodiny tak přežila
pouze starší dcera Alžběta, odeslaná Wintonovým vlakem do Anglie. Její poválečný
osud není známý. Na internetu lze najít informaci, že zemřela pod jménem Elizabeth
Samuel dne 5. října 1989 ve městě Irvington ve státě New Jersey v USA.
Bedřiška Singerová s dcerou Hanou nalezly po návratu z Terezína azyl u rodiny
Kopeckých ve vile poblíž kaple sv. Anny. Bedřiška se ujala vedení rodinné firmy, nejprve
jako národní správce, později po zrušení národní správy jí byla svěřena správa
dědické pozůstalosti. Dokázala firmu sice opět postavit na nohy, ale to se již zvolna
blížil únor 1948.
Dcera Hana se (patrně ještě v Terezíně) nadchla pro sionismus a toužila odjet do
Palestiny. Po maturitě na chemické průmyslovce v roce 1949 se vystěhovala do Izraele
a o rok později za ní odešla také její matka. V Izraeli Hana pracovala jako vedoucí
v továrně Nestle. Provdala se za levicového novináře, dopisovatele Rudého práva, a po
sňatku se jmenovala Chana Veiselowitz.
Helena Singerová se z Anglie vrátila v roce 1946 s diplomem z Oxfordské univerzity.
V září 1948 se v Praze provdala za Ericha Blaua, který byl rovněž předválečným
uprchlíkem. Po manželově tragické smrti se také Helena, užívající v té době příjmení
Singer–Blau, rozhodla odejít se svými dvěma syny v roce 1962 do Izraele. Další osud
obou sester se dosud nepodařilo zmapovat. Poslední stopou je článek v izraelském
deníku Haaretz ze září 2009, kdy měly být obě sestry ještě naživu.
