Na stránkách Zpráv Klubu přátel Pardubicka pravidelně sleduji příspěvky na téma Zámeček, resp. úpravy prostoru popraviště u něj. Vyjevuje se mi tak drama, kdy na straně odpůrců projektu narůstají emoce, tón mi někdy připadá až hysterický, zároveň ale chápu důvody pro tuto emoční vypjatost – přese vše mašinérie nezvratitelných změn popraviště u Zámečku pokračuje dál. Navštěvoval jsem tato místa vcelku pravidelně, většinou mimo oficiální akce. Oceňoval jsem jejich decentní úpravu, možnost posadit se a vnímat atmosféru. Někdy jsem tu na konci školního roku nechal květinu, dostal-li jsem od některého z žáků nějakou. (Jako učitel-muž většinou dostávám čokoládu.) Nikdy mi tu nechyběly podrobné informační cedule, nebo dokonce snad multimediální expozice. Zastávám ten názor, že by měl člověk vstupovat na taková místa již poučen. Není potřeba jím manipulovat a tlačit ke správnému poznání. Myslím si, že je to vůbec pro dnešní dobu typické – nenechat člověku prostor pro vlastní úsudek, samostatné vcítění se, ale masivně na něj působit, obrábět ho, narušovat jeho autonomii.
Z tohoto pohledu se mi zdá proměna zmíněného místa jako nežádoucí. Udivilo mě, s jakou lehkostí dochází k jeho vytěžení. Významná část autentického místa je odvezena a patrně odhozena někam na skládku. (Popravdě – nevím, co se s vytěženou zeminou děje, ale předpokládám, že pietní nakládání s ní není v plánu.) Právě v tom, podle mého názoru, tkví největší neštěstí této stavební akce. Ta se mi automatiky jeví jako zpupná, neuctivá a nesoucí v sobě další znak dnešní doby – neúctu k zemi. (Mám tím na mysli zemi – matérii, v níž se nachází mnohem víc, než by se na první pohled zdálo.)
Druhým příkladem orwellovského převracení jazyka, kdy rekonstrukce se rovná destrukci, je dle mého soudu proměna náhrobku spisovatele Jaromíra Johna v Pardubičkách. Zchátralý, ale velmi poetický náhrobek byl nahrazen pompézní průměrností.
Básník Jakub Milský mě upozornil na další rozměr této neblahé proměny. Povídka Tetičky slavné knihy Večery na slamníku má autentický ráz a je v ní popisována i návštěva hřbitova. Zaznívají tu slova: „Naše hrobka je stará, z let šedesátých. Je natřena šedou olejovou barvou. Má zdobené mřížoví a v čelné stěně je výklenek s andělem píšícím v desky.“ Nelze si nepovšimnout inspirace původním náhrobkem rodiny Markalousových, a později tedy i Jaromíra Johna. V Pardubičkách nedošlo jen k nevkusné proměně, ale přímo k útoku na text tohoto skvělého spisovatele.
Autor. Martin Štěpánek
