16.června 2016 byla na ZŠ Štefánikova ul. v Pardubicích (bývalé gymnázium) odhalena pamětní deska Básníku Jiřímu Pištorovi (1932-1970), bývalému absolventu gymnázia a oběti komunistického režimu. Hlavní projevy přednesli náměstek primátora města Jan Řehounek (ANO) a spolužák J.Pištory PhDr. Vlastimil Šebek (jeho projev zveřejníme v příštím dvojčísle). Básníkův syn Ing. Ivan Pištora přednesl otcovy verše. Velmi pěkné bylo i houslové vystoupení rodiny Zdvihalových. Dík patří též ředitelce ZŠ paní Janecké, pracovnici MmP paní Sigmundové, spolužákům J.Pištory, prof. Jarmile Stibicové a Masarykově společnosti v Pardubicích za organizaci slavnosti a vlastní iniciaci myšlenky zřídit J.Pištorovi pamětní desku. Jde o další skromný příspěvek na poli osvěžování historické paměti města a jeho obyvatel.
Jiří Pištora
Jiří Pištora, básník, fejetonista a literární kritik, se narodil v Pardubicích 12.6.1932. Jeho otec, význačný místní sociálně demokratický pracovník se za války činně podílel na odboji a za spolupráci s odbojovou skupinou Silver, která se zúčastnila atentátu na Heydricha, byl zastřelen v pardubickém Zámečku (spolu s obyvateli vypálené obce Ležáky). J.P. žil se svou matkou v Pardubicích, ale jako syn ze sociálně demokraticky orientované rodiny nemohl po maturitě z „kádrových“ důvodů studovat na vysoké škole, pracoval tedy jako dělník v semtínské chemičce, odkud se mu posléze podařilo dostat doporučení ke studiu poněkud vnuceného oboru čeština – dějepis na filozofické fakultě v Olomouci (1952-57). Po ukončení studia však marně hledá místo v oboru, rok pracuje jako dělník na stavbě opatovické elektrárny, až konečně roku 1958 se stává zaměstnancem pardubické knihovny, kde působí do roku 1961. Tehdy přechází do administrativy Svazu československých spisovatelů, a je tu činný až do své smrti.
Byl redaktorem časopisu Tvář (1963-64) a spolupracovníkem časopisu Sešity (1966-69). Člen SČS od roku 1965, publikoval časopisecky v Červeném květu, Tváří, Hostu do domu, Sešitech, Literárních novinách, Listech a mj. v časopisech pro děti. V Mateřídoušce uveřejněné dětské říkadlo Lapkové způsobilo v 70.roce jeden z prvních normalizačních skandálů a stálo J.P. smlouvy na vydání dětských knih, které by mu patrně umožnily překonat existenční vakuum, hrozící ze ztráty místa.
Náhlá kumulace existenčního postihu a reglementaci přichází naneštěstí v době, kdy J.P. prožíval i těžkou krizi osobní, která se ukázala být posledním důvodem tragické volby z 26.9.1970.
V dopise na rozloučenou Jiří Pištora píše:
„Neuvažujme o míře viny, jsme, jací jsme. Debakl mého života je jen součástí děsivého mravního debaklu této společnosti…, zničili jsme v srdci generací poslední trosky cti.“
Jiří Gruša
LAPKOVÉ
Žije, žije ve stepi
jeden v suché otepi.
Druhý v láptích pod pařezem,
třetí v díře mezi bezem.
Ať si jsou, tam kde jsou.
Ať sem na nás
nelezou.
