Doufám však, že se nám podaří dát se opět dohromady… zaznělo v poslední depeši
z vysílačky Libuše. Sounáležitost doprovází desítky let po válce Trnovou/Rosice
(Pardubice) a Břasy (Vranov), spojuje je život a hrdinná smrt člena výsadku Silver A.
Jedině parašutistovi Jiřímu Potůčkovi se dostalo posmrtně té cti, že při pietním
aktu – při odhalení památníku s pamětní deskou – dne 17. července 1946
vyjádřil velké uznání jeho odbojové činnosti a osobní statečnosti vedoucí české
sekce SOE, britský kapitán Francis Edwin Keary. Promluvil česky nejen proto,
aby jeho slovům o „The spirit of the Czechoslovak army“ a jejích vojácích rozuměli všichni účastníci, kteří přišli k lesoparku v Trnové. Kearyho čeština nebyly
jen naučené fráze, byl to jazyk, kterému se naučil, aby mohl lépe pochopit
charakter i duši českého národa.
O osm dnů dříve, v sobotu 6. července 1946, byla odhalena pamětní deska na
domě ve Vranově (dnes součást obce Břasy u Rokycan), v němž Jiřího maminka paní
Antonie Potůčková vytvořila pamětní síň a do svého skonu v ní opatrovala památky
na syna. Do vínku dostal Jiří silnou vůli a odhodlání, vychován byl ve smyslu pro
čest a lásku k rodné zemi, ač paradoxně přišel na svět v jižních Tyrolích, kam jeho
rodiče zavály pracovní povinnosti. První krůčky absolvoval ve zdech starobylého stavení,
zvaného místními sice honosně Schloss Auhofen, jednalo se však o budovu tzv.
Ansitz Ansiedel. Dodnes je v obci Aufhofen poblíž městečka Bruneck tato budova
dominantou spolu s blízkým kostelíkem.
Tyrolský „zámeček“ byl sice méně honosný než ty, které před tím poznali manželé
Potůčkovi: hlava rodiny – Alois Vilém Potůček – pokračovala v rodinné tradici
a byla ve šlechtických službách – tak jako jeho otec Josef (rodák z Březiny čp. 18),
který našel uplatnění jako komorník na adrese Březina čp. 1. Zde se na místním
zámku, tehdy ještě trvale obývaném, začalo odvíjet služebné propojení s hraběcím
rodem ze Sternbergu, jehož příslušníci byli vlastníky nejen dolů v Břasech a polností
na Radnicku.
Ve farním kostele ve Stupně vstoupili 28. listopadu 1908 do manželství Alois
Vilém, vrchnostenský komorník v Hrádku č. 1 (zámek Hrádek – Desfours u Sušice),
a Antonie Karlová, dcera řezníka Tomáše Karla (Kříše č. 88). Zanedlouho zažili
bolestnou ztrátu prvního dítěte Viléma Antonína (*26. března 1908 Kříše č. 60
6. července 1909 Vranov č. 40). Až po letech byl Jiří druhým dítětem Antonie a Aloise,
kterým romantická alpská krajina přinesla toužebného potomka.
Na majitelku jihotyrolského sídla, rodiště Potůčka–Tolara po letech vzpomínal
Zdenko Sternberg (1923–2021): „Ansitz, 1526 je na tom, myslím, napsáno. Tehdy to
postavili. Někdy, když to kupovala, tak to bylo Gasthaus (zum) Ansiedel, jako hospoda.
Ona to koupila. Samozřejmě tu hospodu zrušila. Odstěhovala tam docela cenný nábytek
a obrazy z Vídně, z toho bytu, … a byli tam čeští zaměstnanci, zahradník. My jsme
tam v jednom roce byli s rodiči a ti měli strašnou radost, že tam můžou mluvit zase česky.
To se pamatuji, zahradník, a ještě nějaký zřízenec, nějaká paní, co tam vařila nebo
co, to byli Češi“. Hovořil o zážitku ze svého dětství, o pratetičce Karolině, hraběnce
ze Sternberku (*18. 8. 1856 Březina – 1. 12. 1930 Bruneck), která si v roce 1912 tuto
usedlost, resp. Ansitz, pořídila. Podařilo se mi najít pohlednici z roku 1910, která
jeho slova potvrzuje, a navíc vidíme, jak málo se změnilo v Auhofen bei Bruneck do
dnešních dnů.
Kronikář v prvním poválečném roce zapsal: „Dne 6. července MNV (Místním národním
výborem) ve Vranově odhalena pamětní deska národnímu hrdinovi, parašutistovi,
poručíku čs. zahraniční armády Jiřímu Potůčkovi – Tolarovi“. Umístěna byla na zeď
domku, z něhož odcházel do světa na zkušenou, do chorvatského Osijeku – jak je
zmiňováno v jeho životopisech – jako mladý vyučený baťovec. Potůček byl vyslán
do nové továrny postavené Baťou na „zelené louce“ u obce Borovo (dnes je předměstím
Vukoravu). Bata Borovo Naselje – Tvornica obuče i gume: k továrním budovám,
v nichž začala výroba v roce 1933, přibyly v rychlém sledu obytná kolonie, škola,
letiště, sportovní stadion, biograf, společenský dům.
Pietní shromáždění ve Vranově bylo zaznamenané do nejmenších podrobností,
zamířili sem vzácní hosté: „zúčastnili se zástupci Ministerstva národní obrany, posádkového velitelství v Plzni, západočeské Weidmannovy skupiny vnitřní fronty v Plzni,
čestné čety rokycanské posádky, vojenské fotbalové jedenáctky z Plzně, Svazu brannosti
a přípravného Svazu národní revoluce v Plzni, ONV v Rokycanech, padesátičlenné
deputace z Pardubic“ v čele s Bohumilem Horákem a Josefem Misařem (s partyzánskou
přezdívkou JOB), „místní a okolní korporace, veliké zástupy občanstva
a školní mládeže“.
O týden později se s mnohými maminka Jiřího Potůčka opět setkala – přátelé
i vojenské osobnosti jí stáli po boku při odhalení Památníku v Trnové (dnes je
tato obec součástí Pardubic). Ve Vranově/Břasích zůstala pamětní deska do dnešních
dnů nedotčena, v Trnové slova o idealismu a boji za práva českého lidu uvedená na
desce byla v roce 1966 změněna, paradoxně v době, kdy se o ideálech znovu mohlo
opatrně hovořit. Návrat k původnímu textu nenastal ani po listopadu 1989, kdy převážila
snaha zkorigovat bezprostřední poválečný, avšak zcela oprávněný hněv, a minimalizovat
patos, s nímž však byla tehdy společnost srozuměná.
Muselo to být, přes všechnu hrdost na statečného syna, pro maminku parašutisty
emocionálně velmi náročné. Na druhou stranu právě empatie obyvatel
obou obcí a účastníků pietních akcí byla paní Antonii Potůčkové oporou v nelehkých
časech osamění. Byly si oporou s paní Emílií Chrbolkovou z Mnětic
u Pardubic, jejíž syn Josef byl za spolupráci s radistou Potůčkem–Tolarem popraven.
Poskytli přístřeší a zázemí Potůčkovi a s rodinou Svobodových z Miřetic
pomáhali dalším členům výsadku Silver A. Až po letech vydané rodinné
vzpomínky vydaly unikátní svědectví o statečném Karlu Svobodovi s velmi
smutným konstatováním jeho vnuka Jiřího Klána: „Hodně nás zasáhla zejména
ztráta poválečné korespondence mezi mojí babičkou Bertou Svobodovou
a maminkou Jiřího Potůčka paní Antonií Potůčkovou. Obě tyto ženy se po válce
dvakrát setkaly a mnoho toho bylo vzpomínáno, ale bez nějakých záznamů.
Ale i ve třech ztracených dopisech paní Antonie velmi dojemně vzpomínala na
svého syna, popisovala jeho mládí a opakovaně děkovala babičce za starostlivost
a péči, kterou rodina Svobodových věnovala jejímu synovi v roce 1942“. Tou
ztrátou je míněno nevrácení dokumentů zapůjčených k vědeckým a výstavním
účelům před rokem 1989.
Událost ve Vranově měla majestátní průběh: dopoledne „zahájena průvodem obcí
k pomníku padlých z 1. světové války … poté „se odebral k přivítání štafet u pamětní
desky“… „zažehli řecké ohně při vztyčení státní vlajky. O statečnosti a hrdinství Jiřího
Potůčka promluvil major Brůna a poté dekoroval in memoriam revolučním řádem, který
převzala jeho matka, pí Antonie Potůčková. … Odpolední slavnost zahájil a řídil předseda
koordinačního výboru p. Frant. Klimeš, dělník z Vranova.“ Průvod vyšel od hotelu
„U České koruny“ a u Potůčkova domu sbor zapěl „Prapore vlaj!“.
„Charakter národa byl onen bohatý zdroj, ze kterého vyšla československá
armáda let 1918 – 1938, ze kterého čerpala a rozvíjela svého ukázněného a bohatého
ducha. … Armáda byla představitelkou pravého národního cítění, zlepšovala a vytvářela kázeň a nijak se přitom neodcizovala národu. Pražská vláda dobře vystihla
odhodlání národa dobýti Republice pravého místa v Evropě. Vojsko bylo nositelem všech
důsledku tohoto rozhodnutí a bylo připraveno k boji. Národ přinášel velké oběti, aby se
vyzbrojil pro odpor. … V zahraniční politice, vedené Dr. Edvardem Benešem, účastnilo
se Československo po dvacet let činné práce ve Společnosti národů a tam také projevilo
svou pohotovost a ochotu žíti v dobré shodě s ostatními mírumilovnými evropskými
národy a v případě potřeby obětovati své okamžité zájmy společnému dobru. Podobně
i čs. armáda byla hotova přizpůsobiti své plány strategii spojeneckých vojsk; a v témže
duchu každý člen armády jako jednotlivec podřídil své politické přesvědčení i svá přání
potřebám spolupráce a národní jednoty. Kázeň čs.vojáků spočívala na základech evropské
válečnické tradice, ale vlastní kořeny vztahů vojáka k nadřízeným vyrůstaly z téměř
rodinně přátelského poměru mezi mužstvem a důstojníky. Tento poměr lze vysvětliti jednak
tím, že většina lidí žije na vesnicích, kde se všichni navzájem dobře znají, jednak
jednotným, demokratickým školským systémem. Avšak smysl pro rovnost lidí a společnou
odpovědnost sahá ještě hlouběji. Můžeme jej sledovati v dějinách doby Jana Husa
a později, kdy Čechové bojovali proti polovině Evropy, v dobách reformace a zase v době
T. G. Masaryka, který byl podněcoval a vedl legie v boji za svobodu“.
Tato výstižná slova patří bezesporu i Jiřímu Potůčkovi – Tolarovi: výše uvedené
napsal v roce 1941 Francis Edwin Keary, člověk s velkou znalostí naší země
a pochopením pro mimořádnosti související s intenzivním výcvikem čs. parašutistů
pro výsadky do Protektorátu. Právě tento muž, britský kapitán ze SOE,
se účastnil všech důležitých porad s plk. Františkem Moravcem a byl garantem
toho, že nedojde v dezinterpretaci s ohledem na případnou jazykovou bariéru.
A „znal Prahu z předválečného pobytu, kdy v ní působil pod falešnou legendou jako
zpravodajský důstojník, lépe nežli Gabčík a Kubiš a znal natolik česky, že s nimi mohl
projednávat různé varianty útoku na Heydricha, které považovali za možné, efektivní
a reálně proveditelné“.
Podobná slova uznání naší armády a jejích vojáků z pera F. E. Kearyho mohla
zaznít i o několik let později v Pardubicích, právě při příležitosti odhalení pomníku
s pamětní deskou se jménem Jiřího POTŮČKA – Tolara. Redaktor lokálních
novin z Pardubic referoval: „Angličan Keary, přítel našich parašutistů v Anglii,
ocenil v českém proslovu při nedělní slavnosti činnost našich hochů vřelými
slovy uznání. Št. kpt. Knotek, telegrafista a člen parašutistické skupiny z Anglie,
vyzvedl ve svém proslovu záslužnou práci telegrafistů, o jejichž činnosti se sice
píše málo, ale která je stejně záslužná… Přivítána byla maminka Potůčkova, která
přijela se zástupci obce Vranova a vranovskou mládeží k pietní slavnosti.“
Tato událost je zdokumentována a díky pardubickému archivu si můžeme
připomenout, s jakou úctou a vděkem občané Pardubic přistupovali k odkazu
Jiřího Potůčka – Tolara.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 5-6/2026
