Než dám „k dobru“ příběh některého z obyvatel azylového domu, musím zdůraznit, že tyto domy byly zakládány až po revoluci, v devadesátých letech jako neziskové organizace, podporované Magistrátem města a různým sponzory (a pravděpodobně tak fungují dodnes). Velmi malé byly zisky za ubytování. V té době neměl skoro nikdo zkušenost s jejich provozováním, a tak se tato lidumilná aktivita nevyhnula počátečním chybám. Také zařízení těchto domů bylo velmi nedostatečné a opravdu chudé, zaměstnanci nezkušení. Když jsem se po třech letech práce v Německu vrátila do Čech, vznikl problém, čím se budu ve své vlasti živit. Náhodně jsem zjistila, že tehdejší Středisko křesťanské pomoci vyhlašuje konkurz na ředitele Azylového domu pro muže. Konkurz jsem vyhrála a v azylovém domě jsem pracovala deset let. Naštěstí mi osud „přihrál“ výborné spolupracovníky, a tak se situace včetně bezpečnosti mohla zdárně rozvíjet. O tom by se dalo psát donekonečna, ale abych oživila zdánlivě nezáživné téma, uvedu jeden, možná i více příběhů obyvatel azylového domu, jejichž sociální původ sahal od zvláštní školy až po vysokoškolské vzdělání s tituly. Výjimkou také nebyli vězni, duševně nemocní a muži s různými „úchylkami“. Kam měli jít? Přece do Azylového domu!
Stala jsem se ředitelkou a s velkými ideály jsem rovnýma nohama „skočila“ do tohoto pracovního procesu…
Mimo jiné problémy, které mne čekaly, jsem se tenkrát stala „drahou maminkou“ jednoho velmi opuštěného a chudého klienta. Při pohledu na jeho fyziognomii jsem nechtěla věřit tomu, čím se „chlubil“. Byl malé a slabé postavy, nemocný, ale tvrdil, že přepadl a okradl několik lidí. Brala jsem to jako výmysl, ale během času se ukázalo, že i tak slabý člověk je schopen přepadat mnohem silnější. Ostatně se za své prohřešky skutečně dostal do vězení, odkud mi psal srdceryvné dopisy, zakončené vždy výčtem pochutin, které mu ve vězení chyběly. Ani na svobodě neměl žádný příjem až do té doby, kdy jsem mu doslova vyprosila invalidní důchod. To byl pro něj tak významný krok vpřed, že rodina, která ho původně vyhostila na ulici, byla ochotna ho vzít pod svá křídla zpět. Ale nestalo se. Když byl ze zdravotních důvodů na nějakou dobu propuštěn z vězení, pravděpodobně ode mne očekával více „mateřské lásky“ a když byl zklamán, ukradl mi peněženku. Pak se v něm „hnulo svědomí“ a peněženku s doklady mi vrátil a když bral důchod, vrátil mi i peníze. Jeho pohnutý život pokračoval nežádoucím směrem a jednoho dne byl hospitalizován a byla mu amputována noha. Každý by z toho byl smutný a špatný, ale on se radoval, protože se rázem stal „zajímavým“. Ptáte se proč? Protože byl na vozíku a vzbuzoval soucit. Na tom postavil dočasně svůj nový život. Začal žebrat a najednou měl dost peněz, aby si vydržoval skupinu „obdivovatelů“, kteří se měli z jeho peněz dobře. Dokud nevyschl zdroj od soucitných lidí, tak tato skupina svého „mecenáše“ vozila, nosila do trolejbusu a všelijak ho opatrovala. Ale za čas začal být nechvalně známý a zdroje soucitu začaly vysychat, a tak se opět uchýlil k původnímu „řemeslu“. Jeho doménou se stalo pardubické nádraží. Tam „pořádal“ bleskové přepady cestujících. Vytrhl jim tašku, hodil ji kumpánům a ujel. Než se přepadený vzpamatoval z překvapení, byli všichni pryč. Postupně se stal pardubickým fantomem a jeho ego rostlo. Ale nic neroste do nebe. Říkalo se, že mu policie přeřezala pneumatiky na vozíku, aby nemohl tak rychle ujet (?). Jeho „příjmy“ se tenčily a jeho popularita u kamarádů uhasínala, až zhasla. Všichni ho opustili a on, snad ze žalu, poměrně brzy zemřel.
Tento „tragikomický“ příběh je pouze jedním z mnoha dalších tragických údělů obyvatel azylových domů. Jsou staré třicet let, ale nezapomenutelné…
