(Komu patřily náhrobní desky z kostela sv. Bartoloměje, poškozené v roce 1934)
V roce 1934 nechala skupina katolických věřících v Pardubicích zhotovit u příležitosti
povýšení kostela sv. Bartoloměje na arciděkanský dva bronzové medailony
s podobiznami královéhradeckého biskupa Mořice Píchy a arciděkana Vincence Šetiny
(podrobněji PhDr. Jiří Kotyk v minulém čísle Zpráv). Naneštěstí se také rozhodli
ke značně kontroverznímu kroku a jako rám pro oba medailony použili náhrobní desky
umístěné v kostele již od 16. století. Při jejich opracování do požadovaného tvaru
postupovali (mírně řečeno) nešetrně – odsekali „přebytečné“ okraje s nápisy a v prostředku
prorazili kruhový otvor pro medailony. Výsledek: čtyři zbytečně zničené renesanční
náhrobky. Zůstaly z nich skutečně pouhé zlomky, odhadem z každého tak
osmina původní plochy, přesto se však na nich daly nalézt zachované prvky, které
umožnily u tří z nich určit, komu původně patřily.
Z náhrobní desky, použité jako levé orámování medailonu s Mořicem Píchou,
se zachovala pouze část bočního a spodního okraje s nápisem v novogotickém lomeném
písmu a malá plocha levé poloviny se zbytky erbovního znamení a nečitelným
nápisem nad ním.
Nápis z okraje desky zní: „…ech kralych Ziwot swug dokonal gest Urozeny a stateczny
rytirz P…“. Erb byl původně tvořen samotným štítem umístěným v kartuši, zůstal z něj
však pouze pravý (heraldicky) roh štítu se zbytkem znamení, připomínajícím hrot nebo
špici. Josef Sakař ve čtvrtém dílu svých Dějin Pardubic v poznámce 3. na str. 78 uvádí
mezi vybranými osobami pohřbenými v kostele sv. Bartoloměje také „Petra Kekuleho
ze Stradonic (1557)“. V erbu Kekulů ze Stradonic byly tři spojené háky směřující do
rohů štítu. Tomu odpovídá i zlomek erbovního znamení na zachované části desky.
Náhrobní desku tedy můžeme přiřadit Petru Kekulovi ze Stradonic, zemřelému
v roce 1557, pravděpodobně začátkem ledna.
Stradonice, odkud Kekulové pocházeli, leží na Kladensku mezi městy Louny a Slaný.
Na začátku 16. století se rod rozdělil do několika větví a jednu z nich, orelskou,
založil Petr Kekule, který se dostal do Pardubic ve službách Jana z Pernštejna. Od
roku 1533 se stal postupně majitelem několika pardubických domů: 1533-1542 čp. 96
v ulici Na Zeleném (dnešní Třída Míru), 1549-57 čp. 91 v Bartolomějské ulici (poté do
r. 1579 syn Jan), 1543 čp. 19 v Zámecké ulici a 1543-1548 formanský dvůr Na Vystrkově.
Petr zemřel, jak už bylo zmíněno, v roce 1557 a dům v Bartolomějské ulici po něm
dědila jeho žena Anna Hrzánová z Harasova a syn Jan. Ten začátkem sedmdesátých
let prožil nezáviděníhodné dobrodružství, když se jako člen poselstva císaře Maximiliana
II. k sultánovi Selimovi II. dostal během cesty do tureckého zajetí a ve vězení
strávil přes tři roky (1570–1573), než se za něj podařilo zaplatit výkupné. Z té doby
se v Lobkovickém archivu na Roudnici dochovaly dva dopisy, které napsal Jan Kekule
s naléhavou prosbou o pomoc nejvyššímu kancléři Vratislavovi z Pernštejna. První
byl poslán z Alžíru (2. července 1571), druhý z Istanbulu (10. července 1572). Po návratu
do Čech získal Jan roce 1575 sňatkem s Kristýnou Janovskou ze Soutic (+1579) tvrz Orel s příslušenstvím. Po smrti manželky prodal zděděný majetek v Pardubicích
a v roce 1585 koupil Nasavrky. V roce 1581 se stal hejtmanem Chrudimského kraje.
Zemřel v roce 1589 a zanechal po sobě vdovu Annu Haugvicovou z Biskupic (+1599)
a dcery Annu (manželku Jindřicha Kunaty z Dobřenic) a Barboru (manželku Ctibora
Záruby z Hustířan). Nasavrky zůstaly v držení příslušníků rodů Kekulů ze Stradonic
a Zárubů z Hustířan do roku 1622, kdy jim byly zkonfiskovány.
Erb Kekulů ze Stradonic tvořily tři stříbrné háky (tzv. hříče) v červeném poli.
Háky byly spojeny a hroty směřovaly do rohů štítu. V klenotu byl jeden stříbrný hák,
postavený hrotem nahoru. Přikryvadla byla červená a stříbrná.
V kostele sv. Bartoloměje se nachází ještě jeden náhrobní kámen, který má vazbu
na Petra Kekuleho ze Stradonic. Jde o desku jeho manželky Anny, rozené z Harasova.
I o ní píše J. Sakař ve zmíněné poznámce 3: „Anna Kekulova ze Stradonic (1573)“.
Nápis na desce je značně sešlapaný a ve spodní části zcela nečitelný. Ta použitelná
část nás informuje, že: „Letha P. 1573 w noci na cztwrtek po Swate Katerzinie umrz[ela]
… [uroze]neho p. petra kekuly z Stradonicz kterezto tielo tuto odpocziwa w panu P. Buoh
rać dussy gegi w pocziet swych wywolenych przigiti Amen“. V dolní polovině desky je
umístěn štít s rodovým znakem Hrzánů z Harasova. Svátek sv. Kateřiny (25. 11.) připadl
v roce 1573 na středu, Anna tedy zemřela 26. listopadu 1573.
Hrzánové z Harasova svůj jednoduchý, geometricky rozdělený znak používali
po celou dobu své existence a nezměnili ho ani po povýšení do panského (1623)
a hraběcího (1666) stavu. Tvořil ho polcený štít (svisle půlený) s pravou polovinou
stříbrnou a s levou červeně a černě dělenou. V klenotu bylo zlaté síto ozdobené
šesti pštrosími pery, zbarvenými červeně, stříbrně a černě, přikryvadla byla červeno-stříbrná a černě-stříbrná. Pořadí barev ve štítu nebylo zpočátku ustáleno a také
zbarvení per v klenotu nebylo vždy jednotné. Poměrně vzácně se vyskytovalo i zobrazení
zrcadlově obrácené, jako právě v případě Anny Hrzánové. Na přiložené kresbě je
zbarvení znaku shodné s vyobrazením v erbovníku Kryštofa Viléma Haranta z Polžic
a Bezdružic z druhé poloviny 17. století.
Z náhrobníku, použitého jako pravé orámování medailonu s Mořicem Píchou, zbyla
pouze pravá polovina, do které byl uprostřed vylomen půlkruhový otvor. V horní
části zůstalo několik slov v novogotickém lomeném písmu, ve spodní rodový znak:
téměř celý štít, zbytek přikryvadel a kousek klenotu.
V nápisu „…ich halirz z giczi= … w sobotu przed … na kri…“ je podstatný první
řádek, který spolu s vytesaným znakem (rýč ve štítu a konec pštrosího pera v klenotu)
ukazuje na příslušníka vladyckého rodu Halířů z Jičíněvsi. Ve výše zmíněném
Sakařově seznamu pak najdeme „Jindřicha Halíře ze Syčiněvsi (1556)“ – J. Sakař nebo
zdroj, ze kterého čerpal, omylem četl písmena „gi“ jako „sy“.
Náhrobní deska patří bezpochyby Jindřichovi Haléřovi z Jičíněvsi, který zemřel
v roce 1556.
Petr Halíř z Jičíněvsi vlastnil začátkem 16. století kromě rodové tvrze (Jičíněves se nachází
na Královéhradecku mezi Nymburkem a Jičínem) také tvrz v Kocléřově a nedalekou
ves Bukovinu, vše ale v roce 1520 prodal. Jindřich Halíř, zřejmě jeho syn, se v roce
1552 zakoupil v Pardubicích, kde žil do své smrti v roce 1556. Nárožní dům v Zámecké
ulici po něm zdědila vdova Dorota, podruhé provdaná za Jetřicha Manšteina z Pupenheimu.
Ten dlouhou dobu sloužil na pardubickém panství jako lesmistr (forštmistr).
Halířové z Jičíněvsi užívali jako svůj erb stříbrný rýč (tzv. radličku) na červeném štítě
a v klenotu tři pštrosí pera, modré, stříbrné a červené, přikryvadla byla červená a stříbrná.
Také na pečeti Jindřicha Halíře z Jičíněvsi z roku 1555 je vyobrazen štít s rýčem.
Třetí deska, použitá jako levé orámování medailonu s Vincencem Šetinoui, unikla
zkáze o trochu víc než obě předešlé. Zůstal z ní pruh s novogotickým nápisem po celé
levé straně a z většího dílu i v horní a spodní části. Střední část byla zničena otvorem
pro medailon, je však patrná zhruba čtvrtina erbu.
Z nápisu se dá přečíst: „…umrzela gest Urozena panna Anyzka dcera Urozeneho pana
W…“ Erb tvořil samotný štít umístěný v kruhové kartuši a dají se na něm rozeznat tři
rybí hlavy pod sebou. To koresponduje se znakem Holců z Nemošic. U Sakaře je záznam
„panna Anežka Holcova z Nemošic (1563)“.
Náhrobek lze připsat Anežce, dceři Václava Holce z Nemošic, která zemřela
roku 1563.
V roce 1492 přišli Holcové o rodnou tvrz v Nemošicích a jeden z nich, Martin, se
usadil v Třebosicích, které mu král připsal v roce 1496. Měl dva syny, Jana a Václava,
a dceru Kateřinu. Jan se postupně zbavoval svého majetku na Chrudimsku – Brlohu
s Benešovicemi (1541) a Vlčnova (1543), aby v roce 1547 koupil Přín (Přím na
Královéhradecku). V roce 1549 se proto ale dostal do nepříjemné situace, když musel
složit úřad hejtmana Chrudimského kraje, protože v něm již nedržel žádný statek.
Zemřel v roce 1566 a zůstala po něm dcera Kateřina (+1586), manželka Jana Hamzy
ze Zábědovic a asi poslední z celého rodu. Janova sestra Kateřina koupila v roce 1541
spolu s manželem Jiřím Wiclem z Petrsdorfu (+1542) dům v Pardubicích v Zámecké ulici (čp. 21), podruhé se vdala roku 1548 za Jiřího Kytlí z Lhotky, kterému byl dům
krátce před jeho smrtí v roce 1556 zabrán pro dluhy. O rok později se Kateřina potřetí
provdala za Jiřího Nemošického z Kunětic (+1562). V roce 1559 získala od Jaroslava
z Pernštejna do zástavy Tuněchody, nedržela je však dlouho, protože v roce 1562 již
byla mrtvá. O Janovu bratrovi Václavovi toho není příliš známo. Žil pravděpodobně
na statcích svého bratra, kde figuruje v několika sporech se sousedy. Z jeho potomků
víme jen o v Pardubicích pohřbené Anežce (+1563).
Znak vladyckého rodu Holců z Nemošic je znám pouze ze dvou pečetí. Na pečeti
Matěje Holce z roku 1437 je vyobrazen štít se třemi rybami pod sebou, na starší
z roku 1423 je přilba a na ní dvě ryby hlavou dolů. Barvy se můžeme pouze domýšlet,
snad stříbrné ryby na červeném štítě.
Fotografie náhrobních kamenů: Vilém Maryška
Literatura:
Josef Sakař: Dějiny Pardubic IV., 1928, str. 78, pozn.3., str. 164, 188, 265, 429
August Sedláček: Českomoravská heraldika II., 1925, str. 71, 79 a 142
August Sedláček (ed. V. Růžek): Atlas erbů a pečetí 3, 2002, str. 5, 147 a 162
Stephan Kekule: Jan Kekule ze Stradonic v tureckém zajetí (Časopis rodopisné
společnosti čsl. v Praze V., č. 1, 1933, str. 8 – 12
Martina Hrdinová: Erby ctihodné šlechty slavného Království českého, 2013, str. 213
a 225
