Stalo se na sklonku padesátých let minulého století. Ve všech sálech hotelu Grand probíhal gymnaziální ples. V černozelené brokátové toaletě a střevících s vysokánským útlým podpatkem jsem se velebně snášela po mramorovém schodišti do vestibulu. Přibližně v polovině schodiště se jehla střevíčku zabodla do lemu dlouhé sukně a já se po nose řítila dolů a vpřed. Ve zlomku vteřiny to vypadalo, že první školní ples začínající pedagožky bude i posledním, anděl strážný mi však nastrčil do cesty široká černá záda Peřiny z II. C. Dopadla jsem na ně, objala oběma rukama omotýlkovaný krk a špitla omluvně do levého ucha: Promiňte, Peřino, že jsem vám vlezla na záda.
Zachránce sice zavrávoral pod tíhou mých pětašedesáti, ale udržel balanc a odvětil mužným hlasem: „Jen se klidně vopřete, paní profesorko, to sou záda gymnasty!“
Co se stalo s Peřinou, nevím, ale z hotelu Grand je nákupní středisko a z vnitřního vybavení zůstalo jen široké bílé schodiště, jež u mne vždy vyloudí úsměv dávné vzpomínky…
