První ročník Velké pardubické vyvolal v Rakousku-Uhersku bouřlivé nadšení
i ostrou kritiku. Vítězství šestiletého Fantoma a všestranného George Sayerse v první
Velké pardubické se odehrálo ve čtvrtek 5. listopadu 1874.
Reakce, které se na první ročník v následujících dnech a týdnech začaly hromadit
v rakouském a německém tisku, položily základ k debatě o identitě a povaze slavného
dostihu, která se s různými obměnami vede dodnes.
Co s odstupem půldruhého století o okolnostech, za nichž zvítězil šestiletý hřebec
Fantome s anglickým žokejem Georgem Sayersem, vlastně víme? Známe technický
výsledek a máme základní informace o průběhu dostihu i jeho vítězi, jemuž byla
v novodobé éře odhalena malá socha za hlavní tribunou pardubického závodiště.
Jen málokdo si však uvědomuje, že ačkoli se první Velká pardubická od své
současné verze zásadně lišila, neboť se běžela na jiném kursu a za rozdílných společenských
podmínek, mnohé z tehdejšího dění až nečekaně připomíná některé současné
debaty a resentimenty.
Pojďme se tedy na chvíli vrátit do roku 1874, konkrétně do tehdejšího parného
léta. Hudební skladatel Bedřich Smetana právě komponuje svou Vltavu, už několik
měsíců je na světě budoucí nejúspěšnější dostihový kůň historie Kincsem a skupina
českých šlechticů připravuje v místě slavných parforsních honů senzační plán…
Že se skupina lidí kolem Oktaviána Kinského, prince Emila Fürstenberga a mladého
hraběte Maxe Ugarta rozhodla přijít s rakousko-uherskou odpovědí na britskou
Velkou národní, a to přímo v členité krajině Polabí, nebylo už před vydáním propozice
žádným tajemstvím.
Plán vytyčení dráhy a překážek byl v dostihových kruzích Rakouska-Uherska už
nějakou dobu v oběhu. Povytažená obočí vyvolávala jednak proklamovaná obtížnost
chystaného kursu, jednak zpráva, že „čeští pánové“ shromáždili na uspořádání své
steeplechase nevídaných 10 000 zlatých.
Překážkový sport v monarchii na začátku 70. let 19. století dlouhodobě stagnoval.
„Překážkové dostihy velkého stylu v Rakousku již pominuly a musíme se spokojit
se skromnými drahami ve Freudenau a jiných závodištích, k jejichž překonání není
třeba skutečných steeplerů,“ zněl jeden z dobových hlasů.
Projekt Oktaviána Kinského a jeho přátel měl několik cílů. Zaprvé obnovit lesk
překážkových dostihů v monarchii, umístit Pardubice na mapu evropského turfu
a získat si respekt uctívaných Angličanů a Francouzů. V neposlední řadě mysleli iniciátoři i na rozvoj umdlévajícího „pánského sportu“, tedy dostihů, v nichž by mohli
pravidelně startovat amatérští jezdci z řad české šlechty.
Budoucí Velká pardubická měla svou spektakulárností a nebývalou dotací sehrát
roli „reklamního vehiklu“ pro všechny zmíněné otázky. O tom, že se Kinskému a spol.
podařilo šikovně vyvolat napětí, svědčí několik noticek v dobovém tisku. Například
majitel jedné z úspěšných stájí Conte Veith se už na sklonku července 1874 veřejně
ptal dostihových odborníků, zda se „už ví něco určitého o Velké pardubické, neboť
zamýšlí dát do tréninku své koně Fregatteu a Formosu, které by mohly mít dobrou
šanci v dostihu uspět“.
Dlouho však nebyly známy žádné podrobnosti. Odpovědí na četné dotazy bylo jen
krčení ramen a odkazování na brzké vydání propozice. Čekání skončilo na rozhraní
léta a podzimu. Pod propozicí byli podepsáni princ Emil Fürstenberg, kníže Carl
Trauttmansdorff a hrabě Max Ugarte:
„Grosse Pardubitzer Steeple-chase. Subskripční cena ve výši asi 8000 fl. Handicap
pro koně všech zemí a jakéhokoli věku. Distance 3,5–4 anglické míle. 200 fl. zápisné,
100 fl další vklad. Hmotnosti budou zveřejněny 10. října ve Sportblattu a Spornu. Za
každou steeplechase vyhranou po oznámení vah 5 lier navíc. Přihlášky 1. 10. u pana
Francise Cavaliera ve Vídni.“
Na 1. října čekal netrpělivě nejen celý sportovní svět, ale i zmiňovaný dostihový
sekretář a handicaper rakousko-uherských dostihů Francis Cavaliero. Ten byl nervózní
z potenciálního přívalu anglických a francouzských přihlášek, neboť musel během
deseti dní přidělit všem koním nesené hmotnosti.
Muž, který ovlivnil turf v podunajské monarchii na konci 19. století jako málokdo
jiný, si nevěřil, že bude v jeho silách včas sehnat všechny výsledky k zahraničním
koním, a proto se předem domluvil s britskou a francouzskou autoritou na neprodleném
předání potřebných podkladů.
Cavaliero se však obával zbytečně. První říjnový den dorazilo 36 přihlášek, což
sice bylo považováno za krásný úspěch, jenže ani jedna nebyla z Anglie nebo Francie.
Ukázalo se, že pořadatelé měli příliš vysoká očekávání.
Vysvětlení absence Angličanů a Francouzů, k němuž došla dobová dostihová
scéna, může znít dnešnímu čtenáři v něčem povědomě. „Kdo se trochu vyzná v anglických
a francouzských dostihových poměrech, není překvapen. I když se v nejbližší
době nekoná v žádné z těchto zemí steeplechase se srovnatelnou dotací, počet dostihů
je poměrně velký, zejména v Anglii. Majitelům dobrých steeplerů to dává možnost
jezdit od mítinku k mítinku a inkasovat nemalé finanční prémie,“ konstatoval jeden
z debatérů.
„Ale i tyto peníze se dostávají do pozadí ve srovnání s obrovskými sumami na
sázkách, které na britských ostrovech výrazně převyšují vyběhané dotace. Pokud
nepočítáme náš velmi skromně pojatý totalizátor, v publiku a na sportovní scéně
se u nás sází poměrně málo, a tudíž chybí jeden z klíčových faktorů, který by mohl
Angličany nebo Francouze do Pardubic přilákat. A to vůbec nemluvíme o náročném transportu přes kanál La Manche. Musíme se tedy v Pardubicích spokojit s domácími
a německými koňmi…“
Ohledně kvality přihlášených koní panovaly různé názory. Pětice kandidátů z německé
stáje barona von Cramma a hraběte Conrada Wolfa Metternicha znamenala
silnou sestavu. Znalci však zároveň litovali, že vedle ostřílených steeplerů směřuje do
Pardubic i hodně obyčejných honebních koní bez potřebných zkušeností.
Program ve čtvrtek 5. listopadu čítal čtyři dostihy. Kromě Velké pardubické byly
vypsány ještě steeplechase pro domácí koně na 4000–4800 metrů, proutěné překážky
na 2000 metrů a „hunter steeplechase“ určená pánským jezdcům.
Dostihový sekretariát vedený Francisem Cavalierem se nacházel v hostinci U zlatého
lva, ustájení a transport koní do Pardubic obstarával pan Adolf z Pardubic. Kvůli
velkému diváckému zájmu panovala v prvních listopadových dnech v Pardubicích
a okolí nouze o ubytování.
Dráha – velmi tvrdá, neboť bylo suché počasí – byla přístupná všem zájemcům
k prohlídce už několik dní před mítinkem. Samotní žokejové si prošli kurs společně
listopadu ráno.
Zahájení mítinku bylo stanoveno na poledne, Velká pardubická byla na programu
jako první dostih dne. Stevardy (tedy dostihovou komisí) byli princ Emil Fürstenberg,
kníže Carl Trauttmansdorff a Max Ugarte. Jako rozhodčí sloužil kníže Alfred Windischgrätz,
který zároveň pomáhal hraběti Franzi Clamovi u váhy. Jako startéři fungovali
hrabě Michael Esterházy a W. Stone, dostihovým tajemníkem byl Francis Cavaliero.
Na rozdíl od rovinových drah ve Vídni, Praze či Bratislavě nemělo publikum k dispozici
klasické hlediště s lóžemi, prodávaly se pouze lístky ke stání a mnozí zaujali
svá místa na různých improvizovaných pozorovatelnách či na opřených žebřících.
Stevardi se usadili na střeše přistavěného omnibusu (zastřešeného kočáru), který byl
zapřen na místě silnými traverzami.
„Terén je velmi vhodný pro překážkovou dráhu a dobře vytyčen je i z pohledu diváků.
I když závodiště nedisponuje pořádnou tribunou a velkým hledištěm, každému
přihlížejícímu se podařilo najít místečko, ze kterého mohl pohodlně sledovat aspoň
některou část dostihu, s čímž se skromná česká nebo německá povaha prostě musí
spokojit,“ zapsal si anonymní pamětník.
Čtrnáct startujících znamenalo nečekaně početné pole, které se stalo na mnoho
let rekordním. Až v roce 1932 se postavilo na start Velké pardubické 16 koní. Když
se zhruba v půl jedné odpoledne seřadili koně ke slavnostní přehlídce, jako sázkový
favorit 3 :1 byl nabízen šestiletý Fantome. Jeho stájová kolegyně Duckwing měla
kvótu 5:1 a bylo možné si vsadit i na celou von Crammovu stáj ve společném kursu
1,5:1.
Už zkušební skok, za který sloužila poslední proutěnka v cílové rovině, předznamenal,
že publikum čeká dostih plný skrumáží a pádů. Clementine ztratila jezdce už
před skokem, The Vet vybočil a srazil se s naváděcí bariérou. Oběma jezdcům se však
podařilo své koně odchytit a nasednout.
Brzy po startu se pole roztáhlo. Na tempu se podíleli favorité Fantome a Duckwing
před Fantascou, Strizzelem a Caprice de Lissa. Prvních pět překážek zdolali všichni
bez pádu. Když koně vyběhli z lesíka, měli Fantome a Duckwing náskok asi 20 délek.
Problémy začaly na šesté překážce, první z kamenných zdí. Fantome vykopl ze
zdi pár kamenů a udělal v ní velkou díru, klisně Isis visel ještě z předchozího skoku
kolík zaražený mezi pravou přední nohou a plecí. Hromadný pád postihl Clementine,
Sergeant Bouncera, La Verzeé a Mlle Schneider. Jezdci Peter Appleton a Walter Earl
se vážně zranili, pro pozdějšího slavného trenéra Earla to znamenalo konec jezdecké
kariéry.
Sedmou překážkou byl Velký příkop (Grosser Graben), nacházející se zhruba na
stejném místě jako dnešní Taxis. Skákal se však z opačné strany a na místě odskoku
před příkopem byla umístěna proutěná překážka. Vedoucí Fantome ji srazil a prolezl
příkopem, přičemž kupodivu nenabral větší zdržení a nadále cválal na špici.
Na irské lavici padla Caprice de Lissa, následovaly ještě další dva pády a zadržení
vyčerpaného The Veta. K nejhorší situaci však došlo na předposlední třiadvacáté překážce,
bulfinši. Duckwing měla kolizi na doskoku se stájovým kolegou Fantomem,
spadla a zůstala bez hnutí ležet. Po několika minutách se nečekaně zvedla a ukázalo
se, že vyvázla bez většího zranění. Stejně jako její jezdec E. Kelly, jehož vytáhli zpod
klisny po dlouhých marných pokusech. Méně štěstí měl ryzák Strizzel (ze stáje hraběte
Nicoly Esterházyho), který si na tomto skoku zlomil vaz a stal se první koňskou
obětí v historii Velké pardubické.
Lehce o dvě délky zvítězil Fantome s Georgem Sayersem, druhá doběhla Fantasca
před Yermackem a polokrevným Cossackem. Celkem se do cíle dostalo šest koní.
Dostih splnil očekávání svých zakladatelů a v českých sportovních kruzích vyvolal
nadšení. Někteří optimisté dokonce vyjádřili přání, „aby se během 50 let staly Čechy
a Maďarsko stejně jako Anglie velikou, krásnou a bohatou překážkovou zahradou
a nikdo nemusil hledati překážkové koně za hranicemi monarchie“.
Potvrdila se však také proklamovaná náročnost Velké pardubické a s ní spojené
riziko pádů a zranění. Ve Vídni a v Německu proto první ročník vyvolal spíše odmítavé
reakce, a to i na dostihové scéně.
Výrazný vliv na to měla depeše, která po dostihu odešla do rakouské metropole
a citovala ji většina novin. Končila tímto shrnutím: „Ze čtrnácti startujících koní jedenáct
padlo, tři žokejové v ohrožení života, jeden kůň mrtev a jeden těžce zraněný.“
Přestože byly tyto údaje dodatečně korigovány, neboť všichni jezdci nakonec vyvázli
bez následků a také některá zprvu hlášená zranění koní se ukázala jako méně
vážná, zprávy z Pardubic vyvolaly nejen v monarchii odpor a zděšení. Následné polemiky
očitých svědků na stránkách různých tiskovin trvaly až do pozdního prosince.
Podle německého odborného listu Sporn zmíněná pardubická bilance „dokonale
stačí k tomu, aby byl vzbuzen odpor k dostihovému sportu, beztoho v lidových vrstvách
neoblíbenému“. Pisatel sice pochválil obětavost českých pořadatelů a jejich
snahu o renesanci překážkových dostihů v monarchii. Považoval však za neomluvitelné,
že Oktavián Kinský a spol. se tak málo starají o bezpečnost koní a jezdců.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 9-10/2025
