Vybudováním železniční trati Olomouc – Pardubice – Praha (1845) a jejím pozdějším napojením na Liberec (1859) a Havlíčkův Brod (1871) se naše město stalo důležitou dopravní křižovatkou. Ačkoli vzdálenost od nádraží do města bylo tehdy možné dojít pěšky nebo dojet kočárem, začaly se v ulicích postupně objevovat omnibusy, z počátku tažené koňmi, jimiž místní podnikatelé dopravovali hosty od nádraží k hotelům.
Když v roce 1901 jezdil majitel bohdanečských lázní Veselý se svým vozem pro 10 až 12 osob v nepravidelné dopravě mezi Bohdančí a nádražím, jeho malý autobus urazil tuto trať „proti větru“ za 17 minut. O rok později jezdil „ohromný“ autobus Daimler pro 26 lidí na stejné trati patnáctikilometrovou rychlostí v hodině.
V témže období se začal o místní dopravu pokoušet Josef Linhart. Dojížděl omnibusem k hlavním vlakovým spojům, přičemž jízdné na Pernštýnské náměstí stálo 20 haléřů a na Bílé předměstí 40 haléřů. Tato doprava se však přesto neujala a jak psal dobový tisk, lidé se raději pěšky tahali s kufry a krabicemi, než by se lacino svezli.
Na přelomu 19. a 20. století vznikala v českých městech pouliční elektrická dráha. Také v Pardubicích došla odezvy ve dvou projektech, které sice procházely centrem, ale měly spíš charakter regionální dopravy. Do Bohdanče a Chlumce nad Cidlinou a do Chrudimi a Slatiňan. K jejich realizaci, kterou měla provést firma Křižík, však bohužel nikdy nedošlo.
Poněkud blíže k uskutečnění měl plán elektrické bezkolejové (trolejbusové) dopravy před zahájením Východočeské výstavy roku 1903. Na hlavních ulicích už dokonce byly instalovány litinové stožáry k zavěšení napájecího vedení, ale ani tento projekt nebyl nakonec proveden a stožáry později posloužily k elektrickému osvětlení města.
Dne 13. května 1908 uvedla Poštovní správa do provozu dvě autobusové linky do Bohdanče a Holic. Omnibusy Laurin a Klement pro 16 sedících a 8 stojících osob včetně přepravy poštovních zásilek pronajímala poště armáda. Vozy se zadním řetězovým náhonem měly dřevěná kola opatřená pevnými pryžovými obručemi a s motorem o výkonu 24 koňských sil docilovaly rychlosti 28 kilometrů za hodinu. Už o rok později je ale nahradily silnější autobusy o výkonu 30 až 32 koňských sil, vybavené přenosnou telefonní stanicí. Ta umožňovala, aby se řidič mohl pomocí skládací bambusové tyče drátem kdekoli napojit na telegrafní vedení a domluvit se s pardubickým poštovním úřadem. To byly první autobusové trati v Rakousku-Uhersku.
Když po první světové válce roku 1920 dláždili silnici do Sezemic, dlažebními kostkami ji pokryli je ze dvou třetin, zbytek měl být totiž dokončen až po položení kolejí dráhy. Zase se to ale neuskutečnilo a silnici dodláždili po druhé světové válce,
Monopol pošty v autobusové dopravě – nepočítaje soukromé přepravce – prolomily Československé státní dráhy. Před Vánocemi 1927 začaly provozovat linku od divadla přes nádraží do Chrudimi a ve 30. letech následovaly linky do Heřmanova Městce a Seče, Rohovládové Bělé a Horního Jelení. A také místní linka Svítkov – Familie – Ostřešany, která již měla charakter veřejné městské dopravy. Vedla ze Svítkova – Přerovska kolem Fantovky podjezdem po chrudimskou tratí podél cukrovaru k tehdejšímu nádraží, odkud pokračovala na Palackého třídu a kolem Veselky skrz Zelenou bránu na Pernštýnské a Bílé náměstí až ke Štice a Kostelíčku. Tam se trať větvila, některé spoje zajížděly na Slovany do Familie, jiné pokračovaly dál k nemocnici a do Nemošic a Ostřešan. Trať měřila 11 kilometrů a z nádraží se platilo do Svítkova a na Pernštýnské náměstí 1 Kč, ke Kostelíčku a do Familie 2 Kč, k nemocnici 3 Kč a do Ostřešan 3,50 Kč. Čtrnáct spojů obstarávaly autobusy Škoda a Praga zhruba pro 30 osob. (Po roce 1939 linka zanikla, ale ještě za protektorátu byla částečně obnovena dvěma tratěmi od nádraží do Familie a do Ostřešan, na nichž jezdily autobusy Praha RN s přívěsnými vozy DM 4 z vysokomýtské karosárny Sodomka).
V tomto období začala provozovat soukromou autobusovou dopravu také Východočeská vozovka firmy Procházka s linkami kolem Kunětické hory do Starých Ždánic a Osic, do Choltic, Svinčan a Lipoltic a za druhé světové války ještě do Hrochova Týnce a Chrasti u Chrudimi.
Od konce května do začátku října 1931 se v Pardubicích konala Výstava tělesné výchovy a sportu s téměř milionovou návštěvou z domova i ciziny. Mezi nádražím a výstavištěm projížděly pronajaté autobusy, šlo však o jednorázovou dopravu, která zanikla ještě před koncem výstavy.
K zavedení městské hromadné dopravy došlo teprve po založení Dopravního komunálního podniku města Pardubic 1. dubna 1950, který ještě před vybudováním trolejové sítě zahájil 3. května téhož roku autobusovou dopravu na lince č. 1 Jesničánky – nádraží – nemocnice. V létě 1951 následovala linka Svítkov – Slovany a později linka nádraží – Židov – Hůrka. Pravidelný provoz na první trolejbusové trati od nádraží přes Semtín a Rybitví do Bohdanče byl zahájen 20. ledna 1952.
V dnešní době – 56 let po svém vzniku – provozuje Dopravní podnik města Pardubic osm trolejbusových a patnáct autobusových tratí.
Adresa autora: Ladislav Šilinger
V ráji 1862, 530 02 Pardubice
Prameny:
textové materiály ČSAD Pardubice
textové materiály Dopravního podniku města Pardubic
Liebichův jízdní řák z roku 1938/39
Státní okresní archiv Pardubice
článek Zdenka Bičíka, Pardubice
