Motto: „Proč ty slabý soudíš svého bratra? A ty silný, proč zlehčuješ svého bratra?
Nesuďme jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli
bratru do cesty kámen úrazu a nezpůsobili pohoršení.“
Sv. Pavel Římanům, 14
„Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého
nevidí.“
Sv. Jan, 4
(podle ekumenické bible, Praha 1979)
Při semináři na evangelické faře v Pardubicích k uctění památky protinacistické
odbojářky Věry Junkové (1917–1942) jsem si vzpomněl, jak mi Věřina teta paní Emilie Pištorová roku 1975 vyprávěla, že Věra ráda navštěvovala na této faře tehdejšího
faráře Pavla Havelku (1871–1952). Byl jsem však upozorněn, že právě tento farář je
stále vnímán ve své církvi jako osobnost velmi problematická. Odráží se to v kronice
sboru psané po roce 1945 i v jeho personálních spisech, jež jsem mohl prostudovat
díky laskavosti současné farářky Hany Ducho. Tyto prameny mi ovšem situaci jako
historikovi vůbec neulehčily.
Pavel Havelka, narozený 11. srpna 1871 v Libštátě v Podkrkonoší jako syn evangelického
faráře, absolvoval technická studia na prestižních univerzitách ve Vídni,
Basileji a v Halle. 15. prosince 1895začal působit jako farář ve Dvakačovicích na Pardubicku
a od roku 1896 jako administrátor sboru v Pardubicích. Jednou měsíčně
kázal v pardubické staré reálce (dnešní Krajský úřad). Byl dobrým rétorem, a ještě
před Velkou válkou roku 1913 publikoval jako pardubické tisky „Pláč Jeremiášův“
a „Žalmy“. Roku 1920 – tedy již po vzniku ČSR – kriticky analyzoval tzv. antroposofické
hnutí. 20. prosince 1920 byla provedena volba nového faráře v Pardubicích.
Jediným kandidátem navrženým staršovstvem byl P. Havelka, zvolený 53 hlasy
(2 lístky byly prázdné). Podle Havelkova českobudějovického kolegy „Havelka imponoval
vzděláním, řečnickým talentem a milou povahou.“ (Kronika CČSE II., s. 100.)
Instalace P. Havelky proběhla slavnostně 4. dubna 1921 (viz foto z Jubilejního almanachu
k 111. výročí postavení evangelického kostela – Pardubice 2008, s. 8).
Staršovstvo najalo pro faráře polovinu Hübnerovy vily v Palackého ulici, jež však
byla v březnu 1922 prodána. Staršovstvo zakoupilo dům čp. 438 v Hronovické ulici
od paní Schulhofové za 60 tisíc Kč. Již za měsíc byl však dům za stejnou cenu znovu
prodán, což s odstupem času bylo zhodnoceno jako chyba, neboť dům byl blízko kostela.
Farář Havelka nedoporučil stavbu nové fary, protože se obával dlouhých tahanic
se stavebním povolením a státní subvence též nebyla jistá. Přimlouval se za zakoupení
domu v Sakařově ulici čp. 267 (viz foto dnešního stavu). Dům byl zakoupen sice
za 65 tisíc Kč, ale roku 1923 po opravách činil náklad na adaptovanou faru již 80 tisíc
Kč. Tento dům ležící dnes u zastávky MHD (linka č. 5) je t. č. ve velmi tristním stavu,
opadaná omítka však dovoluje vidět pseudorenesanční sgrafita na jeho fasádě.
Roku 1923 reprezentoval P. Havelka svůj sbor při zájezdu T. G. Masaryka do Pardubic.
Další zlom přineslo roku 1925 založení reformního spolku SNAHA. Jeho ústředí
bylo v Pardubicích, ale měl působit v celé ČSR. Šlo zřejmě o oživení evangelického
církevního života včetně práce s mládeží. Konzervativnější členové však měli zřejmě
obavu o ortodoxii (= pravověří) církve. Jak naznačuje Jubilejní almanach (s. 13), citující
Ročenku z roku 1947, „někteří členové sboru podkládali tomuto úsilí zcela jiné
pohnutky, zvláště osobní zaujatost, a dokonce duchovní pýchu“. K těm patřil i farář
Havelka. Cíle SNAHY totiž mohl považovat za kritiku své dosavadní pastorační práce.
Roku 1929 začal intenzívněji pracovat po bohoslužbách s mládeží. Jeho jazykové a odborné
znalosti (ovládal 12 jazyků včetně arabštiny, byl kritikem antroposofie i snah
o revizi Husova procesu) mu dávaly pocit, že cíle SNAHY je třeba posuzovat autoritativně
jako ohrožení vnitřní jednoty církve.
Situaci komplikovaly i Havelkovy rodinné problémy. Roku 1914 mu zemřela
manželka (po porodu dcery Melánie) a musel být léčen v Hrochově Týnci „pro duševní
poruchu“. Roku 1922 se oženil podruhé s mladistvou dívkou, manželství však
muselo být rozvedeno pro sexuální nesoulad. Dceru Melánii proto chránil před všemi
úklady života její izolací od společnosti vrstevníků, přesto se však zachovala její
pěkná vzpomínka na otce v tom nejlepším slova smyslu.
Koncem roku 1938 vypukl spor o vyučování náboženství žákyň měšťanských
škol, jež se odehrávalo přímo v kostele nebo v tzv. hovorně u kostela. Farář Havelka
odmítl žádost staršovstva, aby výuka byla přeložena přímo do škol. Synodní rada
(dále jen SR) se pokusila spor řešit jmenováním druhého faráře vedle Havelky (jako
jeho pomocníka), což se do budoucna ukázalo být nejen nestandardním, ale též nešťastným.
Novým farářem byl ustanoven Eugen Zelený, jenž přišel z Teplic-Šanova
(od 1. ledna 1940). Havelka jej od počátku vnímal jako svého konkurenta, a dokonce
dozorce nad sebou, protože Zelený oživoval sborovou činnost zavedením biblických
hodin. Nedělní škola a sdružení mládeže v něm našly kvalifikovanou sílu a duševní
oporu.
Neutěšené protektorátní poměry však všem církvím přinášely politický „dozor“
Říše a úředníků z Oberlandratu (dále jen OL). Někteří příslušníci církve měli dokonce
pocit, že farář Havelka s Němci udržuje až příliš přátelské styky a na faře je hostí
jídlem i pitím. E. Zelený ve svém poválečném svědectví uvádí, že před Velikonocemi
1940 odmítl pozvání SNAHY, aby jim kázal a vysluhoval večeři Páně. Nechtěl, aby
se to stalo dalším vyhrocením sporu s P. Havelkou. Cituji dále: „Brzy se začalo ukazovat,
že jsem v kázáních sledován (Havelka na to podle své výpovědi z roku 1945
kolegu upozornil a varoval jej – pozn. J. K.), a to i mimo sbor, např. jednou v Bukovce
(šlo o kázání mimo kostel – pozn. J. K.). I anonymní dopis, psaný špatnou češtinou,
mne na to upozornil.“ Na gestapu měli prý celou sbírku jeho homilií. 18. srpna byl
Zelený zatčen pardubickým gestapem a držen ve vazbě do 8. října, kdy byl propuštěn
s podmínkou, že se nebude zdržovat v obvodu pardubického českobratrského sboru.
Potom odešel na nové působiště do Javorníka, kde byl 23. dubna 1941 znovu zatčen
a poslán do koncentračního tábora. 13. května 1941 bylo v Pardubicích zvoleno nové staršovstvo, a to za přítomnosti
úředníka OL. V roce 1942 byla zastavena činnost sdružení mládeže, do nějž možná
docházela Věra Junková. Farář Havelka zdůrazňoval staršovstvu svou hlavní odpovědnost
za dění ve sboru a schůze staršovstva se mohly odehrávat jen po policejním
povolení. Heydrichiáda dopadla i na pardubický sbor (na Zámečku byli popraveni
V. Junková, její strýc A. Pištora a J. Chrbolka z Mnětic, členové sboru). V srpnu 1943
byl pro onemocnění P. Havelky ustanoven administrátorem farář Šuleman. Po Havelkově
uzdravení byl zvolen novým kurátorem V. Ruml a po dobu Havelkovy rekonvalescence
byl ustanoven pomocný diskon (= jáhen) Serbus.
Hned po osvobození otevřeli dva členové sboru Ing. Jaromír Hájek (tehdy předseda
hospodářské komise ONV) a Josef Dašek otázku „podezření na P. Havelku z kolaborace“.
SR rozhodla 4. června 1945 proti Havelkovi. Byl suspendován z funkce faráře
a měl se odstěhovat z pardubického okresu. Byla ustanovena vyšetřovací komise SR
v Praze v čele s Amosem Pokorným, jenž vydal 21. září 1945 nález, že suspendovaný
P. Havelka (bytem Pardubice, Studánecká ulice čp. 1114) je vinen ve 3 případech:
1/ přílišná servilita vůči úředníkům OL a gestapa,
2/ roku 1940 poskytl nacistům materiál proti E. Zelenému,
3/ v květnu 1941 si vynutil volbu staršovstva, jehož kandidátku vytvořil, a to pod
hrozbou německých úřadů.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 11-12/2025
