(Pardubice L. P. 1486)
Když 8. ledna 1438 Diviš Bořek z Miletínka zemřel, vypadalo to, že se dobře postaral
o budoucnost svého rodu, neboť svým potomkům zanechal úctyhodný majetek.
Jednalo se o hrad Kunětickou horu, městečko Bohdaneč a padesát vesnic, v roce
1421 zabraný majetek rozvráceného benediktínského kláštera v Opatovicích, který
mu král Zikmund zapsal a tím legalizoval 21. září 14361, Sezemice se šesti vesnicemi, získané ve stejném roce zničením ženského cisterciáckého kláštera a zapsané
v roce 14362, městečko Přelouč a šest vesnic, vše zapsané 10. května 14373, Pardubice
s vesnicemi Přerov, Bukovina a Rybářská Lhotka, koupené v letech 1434 až 1437 od
Jana Hlaváče z Ronova, pět vesnic na Hradecku4 a dále vesnice Hrušovou, Stradouň
(u Vysokého Mýta), Toušice (u Kouřimi) a Bylany (u Chrudimi). Kromě toho vlastnil
Divišův bratr Vaněk městečko Týnec nad Labem se sedmi vesnicemi, původně majetek
sedleckého opatství, který mu zapsal král Zikmund 21. září 14365 a Hradištko
u Nymburka. Těžko mohl někdo předpokládat, že Divišovi nástupci nejen nezaujmou
odpovídající místo mezi vlivnou českou šlechtou, ale naopak během následujícího
půlstoletí přijdou o veškerý majetek a zamíří do historického zapomnění.
Po Divišově smrti zůstal sice nabytý majetek v rodině Bořků z Miletínka, ale došlo
k jeho rozdělení. Bratr Vaněk si ke svému Týnci přidal Pardubice (právně ale
zůstaly ve vlastnictví Divišových synů), druhý bratr Jetřich hospodařil na Přelouči
a Bylanech a dočasně se staral o zboží patřící ke Kunětické hoře a Sezemicím, které
po dosažení plnoletosti (kolem roku 1448) připadlo Divišovým synům Soběslavovi,
Janovi a Petrovi. A když později (asi 1455) Jetřich bez potomků zemřel, přešel jeho
díl na Soběslava.
V roce 1460 se ale Soběslav dostal do vážných finančních potíží. Vypůjčil se značný
obnos od Buriana Trčky z Lípy za dost nevýhodných podmínek a dluh pojistil částí
kunětickohorského panství. Jako ručitelé v této věci vystupují strýc Vaněk a jeho syn
Jiřík. Nešťastnou shodou okolností (pravděpodobně vlivem morové epidemie v Čechách)
zemřel v roce 1463 před splacením dluhu jak Soběslav, tak jeho bratr Jan (třetí
bratr Petr byl v té době již mrtvý). Jan přitom zemřel bez potomků a Soběslavův syn
Baltazar byl ještě malý, asi sedmiletý. Této situace využil král Jiří z Poděbrad a roku
1465 převedl zástavní kunětickohorské panství na své syny, minsterberská knížata
Viktorina, Jindřicha a Hynka a Bočka z Kunštátu.
O zbývající Baltazarův majetek (Pardubice) se
dál staral Jiřík z Miletínka (jeho otec Vaněk zemřel
v roce 1461). Ten před rokem 1472 přišel za
neznámých okolností o zástavní zboží Týnec nad
Labem, a tak zůstaly Pardubice jediným zdrojem
jeho příjmů. A to zdrojem zjevně nedostačujícím,
protože Jiřík brzy upadl do značných dluhů. To ho
donutilo udělat vážný krok: s Baltazarovým souhlasem
zapsal knížeti Jindřichovi z Minsterberka
do desk zemských dědičný nárok na pardubické
panství. K zápisu došlo zřejmě mezi lety 1470 až
1472 a podle něj mělo panství připadnout Jindřichovi
po Jiříkově smrti. Tíživou situaci tím ale
nezachránil, protože výše dluhů stále narůstala,
Jiřík neměl na to, aby je splácel, a tak se museli
do uhrazování zapojit i ručitelé. Těm nakonec
zbývala jediná cesta – soudní cestou se uvázat
v odpovídajícím rozsahu na Jiříkovy statky. Tlak
věřitelů na Jiříka byl stále silnější, a tak se nakonec
v roce 1486 odhodlal k bezprecedentnímu kroku – přijmout řešení, které mu
nabídl soused Zdeslav Jeník z Mečkova.
Zdeslav Jeník, který sídlil na tvrzi Uhersko u Chrudimi, pocházel z rodiny známých
válečníků. Děd Vilém Jeník se na začátku husitských bouří přidal k táboritům,
stal se hejtmanem na Prachaticích (1421) a na Litomyšli (1435), v roce 1433 byl pánem
na hradu Valdeku a od krále Zikmunda získal ves Bylany, patřící do té doby
pražskému arcibiskupství. Zdeslavův otec, rovněž Vilém Jeník, bojoval v letech 1443
a 1444 proti Turkům (velel zde obávaným a husity proslaveným bojovým vozům),
poté vstoupil do služeb Jiříka z Poděbrad a jeho Jednoty poděbradské. Během té doby
získal do svého vlastnictví několik statků, mimo jiné hrad Bradlec na Semilsku, vsi
Biřkov, Lom a Měšno na Plzeňsku a východočeské městečko Dašice. Od roku 1454
bojoval v řadách polského krále Kazimíra IV. proti Řádu německých rytířů, poté se
vrátil do Čech a zúčastnil se války krále Jiřího s uherským Matyášem Korvínem. Ve
službách krále Jiřího zůstal až do své smrti krátce po roce 1469.
Plán Zdeslava Jeníka na vyřešení Jiříkových finančních potíží byl zdánlivě prostý.
Zdeslav podá u zemského soudu na Jiříka žalobu (půhon) pro vysoký dluh, samozřejmě
fiktivní. Jiřík se k soudu nedostaví a tím spor prohraje a Zdeslav dostane na
umoření dluhu pardubické zboží. A Jiří z Miletínka, kterému budou Pardubice právně
zabaveny, tím věřitelům unikne, protože mu už nebude co víc zabrat.
Vše proběhlo tak, jak předpokládali, až na to, že soud zároveň rozhodl, aby nový
majitel Pardubic uspokojil z hodnoty přisouzeného panství nejvážnější věřitele. To
vše značně zkomplikovalo. Zdeslav Jeník k tomu dost financí neměl a vypůjčil si proto
od Jana Čabelického ze Soutic. Tím ovšem zadlužení pardubického panství dál vzrostlo.
Navíc se objevovali noví Jiříkovi věřitelé. Spojenectví mezi Zdeslavem a Jiříkem
sláblo, až se v roce 1491 rozpadlo docela. 11. února 1491 totiž podal Zdeslav Jeník
u komorního soudu na Jiříka Pardubského žalobu,
ve které ho obvinil z toho, že svými novými
dluhy zvýšil zadlužení Pardubic. Komorní soud
předal jejich při soudu zemskému, zasedajícímu
od 15. dubna 1491. Jiřík už novou situaci
neustál a u zemského soudu učinil plné doznání.
Přiznal, jakou dohodu v roce 1486 se Zdeslavem
Jeníkem na jeho návrh uzavřel. Soudci
byli podvodem, kterým se pokusili uniknout
věřitelům, velmi pobouřeni. Zdeslav Jeník sice
vše popíral, ale bez úspěchu. 5. října byl vynesen
rozsudek, který Jiříka z Miletínka i Zdeslava
Jeníka z Mečkova bezpochyby zaskočil:
„…poněvadž on Pardubský sám se k tomu zná,
že jest s Jeníkovú radú takový úklad před se bral,
aby jej z veliké sumy pohnal a právo na něm aby
ustál, a tudy rukojmí svých prázden byl, že jest
se Pardubský sám svými ústy odsúdil… ješto pamětnikuov není, by se kdo o takovú
nepravost před takovým soudem pokusiti směl… a protož z těch příčin jest hrdlo
podle práva propadl.“
Před katovským mečem nakonec oba zachránilo to, že o Pardubice už dříve projevil
zájem Vilém z Pernštejna. Ten se 8. června 1491 vypořádal s Jindřichem Minsterberským
a koupil od něj za 2 500 kop grošů míšeňských dědický nárok na Pardubice
a o dva dny později uzavřel se Zdeslavem a Jiříkem kupní smlouvu na město Pardubice
s hradem a okolními vesnicemi za 3 250 kop grošů českých, ale s podmínkou, že oba
museli z této sumy 2 000 kop vyplatit Janu Čabelickému. Poprava obou posledních majitelů
Pardubic mohla celý obchod přinejmenším zkomplikovat, a tak Vojtěch z Pernštejna
využil svého vlivu a zajistil jim milost, takže už v dubnu 1492 byli na svobodě.
Po svém propuštění bydlel Jiřík z Miletínka ještě nějaký čas na malém dvoře na
okraji města a poté se odstěhoval z Pardubic do Prahy, kde zbytek života prožil ve stálém tlaku věřitelů a v drobných soudních sporech. Zemřel někdy mezi roky 1504 a 1519. Následující generací rod Bořků z Miletínka vymřel.
Heraldická poznámka
Erbem Bořků z Miletínka byl polcený štít s pravou polovinou zlatou a s levou zlato–
černě šachovanou, v klenotu s rostoucí pannou nebo pouze její hlavou (tak jako
například na pečeti Vaňka z roku 1440). Stejný erb najdeme i u dalších rodů, žijících
v okolí Jičína a Nového Bydžova, jako byli Dohalští z Dohalic, Bořkové z Hrádku nebo
Hamzové ze Zabědovic. V článku zmíněný Soběslav z Miletínka užíval štít čtvrcený,
v prvním a čtvrtém poli s původním znakem, ve druhém a ve třetím s orlicí a žebříkem.
Klenot tvořily dvě přilby s dívčí hlavou mezi šachovanými křídly. Šlo zřejmě
o polepšení erbu, které dostal Soběslav od císaře Fridricha III. v roce 1456 zároveň
s právem pečetit červeným voskem.
Erb Jeníků a Bradleckých z Mečkova tvořily dva zkřížené stříbrné meče na červeném
štítě, se stejnými meči v klenotu, jak je vidět na pečeti Viléma Jeníka z roku
1433.
Použitá literatura
Rudolf Meraviglia: Der Böhmische Adel, 1885, tab. 7, 61 a 94.
Josef Sakař: Dějiny Pardubic nad Labem I., 1920, str. 44–46.
August Sedláček: Českomoravská heraldika II., 1925, str. 68–69 a 81.
František Šebek a kol.: Dějiny Pardubic, 1990, str. 75–84.
František Šebek: Jiřík Pardubský a konec Mrzáků z Miletínka v Pardubicích, VSH
1993.
August Sedláček (editor Vladimír Růžek): Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké
šlechty 5., 2003, tab. 41 a 177.
Znamenáčková Helena: Jeníkové a Bradlečtí z Mečkova, 2006.
