V dějinách Pardubice se vyskytují dokonce dva muži tohoto jména a příjmení. Starší F. Schwarz (1840-1906), po němž je nazváno náměstí u Kostelíčka, byl za Rakousko-Uherska zemským a říšským poslancem a je považován za významného teoretika samosprávy v českých zemích. Jeho rodný dům čp. 42 v Pernštýnské ulici je opatřen jeho pamětní deskou. My si však budeme připomínat jeho mladšího jmenovce, plzeňského rodáka (nar. 18.10.1891), zemědělského inženýra, jehož Velká válka (1914-1918) a vyhlášení ČSR zastihly v našem městě. Je totiž uváděn mezi členy ONV v Pardubicích za stranu národně-sociální (s J. Maturou, V. Celzrem, F. Hudečkem). Známá publikace F. Váchy „Pardubice za světové války“ jej uvádí na tablu členů ONV (s. 103) s počeštěným příjmením Švarc, ve vzpomínce JUDr. Václava Hrbka je však uváděn správně s německým tvarem svého příjmení (s. 105). O jeho práci v tomto revolučním orgánu nevíme skoro nic, od roku 1919 totiž přešel do Prahy do redakce „Českého slova“, kde se postupně vypracoval na šéfredaktora tohoto nár. soc. listu. Roku 1925 na stipendium ministerstva zahraničí navštívil SSSR a přihlásil se k pravoslaví.
Již následujícího roku (1926) byl spolu s J. Stříbrným vyloučen z nár. soc. strany a stal se do roku 1927 šéfredaktorem „Poledního listu“. V květnu 1927 vypracoval politický program nové strany – Slovanské strany národní socialistické (od roku 1930 Národní ligy). Roku 1934 byl zvolen poslancem Národního shromáždění za Národní sjednocení. Roku 1938 patřil k zásadním kritikům Mnichovské dohody, poněkud naivně však důvěřoval v pomoc SSSR. V květnu 1939 emigroval do Varšavy, kde stal poradcem arm. gen. Lva Prchaly. V srpnu t. r. se v Londýně několikrát sešel s E. Benešem, jehož však silně kritizoval za jeho koncepci zahraničního odboje. Roku 1940 se stal místopředsedou Česko-slovensko Národní rady, ustavené bývalým premiérem M. Hodžou v Paříži. Po pádu Francie přeplul na belgické lodi do Velké Británie, kde byl až do roku 1941 internován jako kritik Benešova odboje. Po intervenci poslance labouristické strany G. Muffa byl v březnu 1941 propuštěn. Pokračoval však až do roku 1945 v kritice Beneše. V srpnu 1942 vydal brožuru „Dr. Beneš o vojně před válkou a po ní“, jež se stala po válce předmětem jeho trestního stíhání.
17. dubna 1946 byl zatčen a vyslýchán StB. 16. října t. r. se dostal do vazby MLS v Praze. T. m. se obrátil dopisem na E. Beneše s prosbou o zastavení trestního řízení. O totéž se pokusila jeho žena Marie, oba dopisy však zůstaly bez odpovědi. „Prezident nepatřil k těm, kteří by ke svým odpůrcům byli velkorysí“, píše Schwarzův životopisec historik J. Plachý. František Schwarz zemřel 20. února 1947 v pankrácké věznici, pravděpodobně na mrtvici. Pohřben byl do rodinného hrobu na Olšanech v Praze. Neobjasněny zůstaly bohužel jeho styky se sovětskou tajnou službou…
Literatura:
F. Vácha, Pardubice za světové války, Pardubice 1937.
J. Kuklík, J. Němeček, Proti Benešovi, Praha Karolinum 2004.
J. Plachý, Život a smrt F. Schwarze, Paměť a dějiny č.1, roč. 2022, s.65-79.
L. Vykoupil, Jiří Stříbrný – portrét politika, MU a Matice moravská Brno 2003.
Podle L. Vykoupila (s. 220) byl Schwarz dokonce zproštěn viny pro nedostatek důkazů, osvobozujícího rozsudku se však již nedožil.
