1. Jaroslav Lonek letec, rozvědčík, pracoval pro sovětskou zpravodajskou službu. Zatčen byl 9. března 1941, krutě mučen v Petschkově paláci (bit, pálena mu kůže na tzv. Záhořově loži, což byly hořáky, které se postupně zapalovaly). Odsouzen byl „Lidovým soudním dvorem“ v Drážďanech 12. ledna 1943 k trestu smrti. Byl popraven 26. ledna 1945 v Drážďanech. Někdo se zeptá, proč jsem začal od konce. Hrdinství člověka začíná a končí. Jaroslav Lonek byl letecký konstruktér (letadlo L-8 „Ginnette“). V roce 1938 byl povolán v rámci mobilizace do Hradce Králové k leteckému pluku. Zde se také dozvěděl o Mnichovu. Po vzniku Protektorátu odchází 24. srpna 1939 do Sovětského svazu. V listopadu 1939 je vybrán do speciálního kurzu pro výcvik rozvědčíků. Vysazen pozemní cestou v roce 1940 se vrací do Pardubic a začíná pracovat proti okupantům. Vybudoval svou síť spolupracovníků, ve které byli zapojeni i bývalí letci, ale také jeho manželka Božena Lonková.
Zachoval se poslední dopis Jaroslava Lonka:
„Drahá Božo, Ginnette a všichni drazí! Je to můj poslední dopis, děkuji Vám všem
za vše, žijte blaze, jsem klidný. Božo, pečuj dobře o malou naši holčičku. Líbám Vás
všechny a dávám Vám své poslední s Bohem. Váš Jarka+++ Buď statečná, Božo!“
(Jaroslav Lonek své ženě, dceři a příbuzným 26. 1. 1945 Drážďany)
Při zkoumání na internetu jsem narazil na materiál „Z vězení do vězení“. Kandidát
odsouzený k trestu smrti vzpomíná na vše, co prožil ve vězení v Drážďanech. Co
mají společného Jaroslav Lonek a tento kandidát? Osud. Po odsouzení byl trestanec
převlečen do trestaneckých šatů a vržen do želez. Byl to široký pás stažený vzadu
dvěma šrouby, vpředu na břichu byly přikovány dvě železné objímky, v nichž byly
zamčeny ruce. Pohyb rukama byl nemožný. Už tohle bylo strašné! Jak píše dále, byl
číslem. A v papírech byla značka Tk (totkandidát). Tak byl označen i Jaroslav Lonek.
V těchto poznámkách se zachoval popis, jak procedury odvádění odsouzence, tak
i popis gilotiny. Po odvedení z cely sňali odsouzenci pás s pouty a dali mu normální
pouta. Odvedli ho do místnosti, kde bylo více kandidátů. V místnosti stáli, nebylo
si zde na co sednout. Dostali papír a tužku na poslední dopis před popravou. Na
Pankráci byla „přípravní cela“ zařízena stolkem a židlí. Okolo dvou hodin odpoledne
se dostavil státní zástupce. Oznámil odsouzenci, že mu milost nebyla udělena a že
bude popraven. Řekl mu také čas popravy. V určenou hodinu přišli dozorci a odváděli
odsouzence k popravě. Následuje popis gilotiny: šikmá plocha, na ní stála dvě
ráhna se šikmým těžkým nožem nahoře. Před touto gilotinou postavili odsouzence
proti širokému prknu, na něž byly připevněny dvě rukavice – palčáky. Do těch odsouzenec
strčil ruce, které byly ještě připevněny (upevněny) řemínky. Taktéž byly
připevněny nohy. Prkno sahalo odsouzenci po ramena, pak se uvedlo do sklápěcího
pohybu a v určitém sklonu zavadilo o péro, které uvolnilo nůž. Během 16 minut bylo
popraveno 20 vězňů. Pankrácká gilotina se lišila tím, že byla na páku. Popravovalo se
od 16 hodin.
Literatura:
Plachá – Sack – Tento dopis si nechte na památku na mě (Jaroslav Lonek, str. 141.)
„Z vězení do vězení (zážitky kandidáta smrti)“ – internet.
2. Miroslav Komínek (narozen 18. ledna 1917 Praha, popraven 18. června 1943
Mnichov).
Student lesnické školy do jejího uzavření, naposledy zaměstnanec Českomoravských
drah Pardubice. Posledně bytem v Pardubicích. Zatčen 17. října 1941. Vyslýchán
na pardubickém gestapu (Lehne). Delikt: letáky, budování skupiny KSČ v Pardubicích.
K tomu obstarával jednomu pracovníkovi byt k přespání.
Poslední dopis před popravou:
„Milovaní, pod rouškou „spravedlnosti“ stal jsem se obětí politické masové vraždy
pro pár letáků. Ale nepadl jsem nadarmo, je to povinná splátka na náš národní a všelidský
účet dějinám! Padl jsem pro věc spravedlivou jako Boží bojovník a vím, že
s našich obětí vyroste lepší život budoucí pro naše děti a ty, co zůstanou. Netruchlete!
Buďte hrdí! Váš milující Mirka.“
Moták Miroslava Komínka jeho příbuzným 4. 6. 1943 (opis).
Literatura:
Plachá – Sack – „Tento dopis si nechte na památku na mě“ (str. 117).
