S odbojovou činností Jindřicha Vaška souvisí i historie Ležáků. Podobně se v době okupace zapojil do odboje i bratr František Vaško s manželkou a její bratr Vratislav Truhlář. František Vaško (1) byl majitelem lomu Hluboká v Ležákách a správcem zde byl právě Jindřich Vaško (2) Toho znal z vojny npor. Alfréd Bartoš (3) a tedy zcela logicky došlo k tomu, že spojili svoje síly a tak se vysílačka paraskupiny SILVER A pojmenovaná LIBUŠE dostala do úkrytu právě v tomto ležáckém lomu. Pro činnost uvedené vysílačky byl tehdy nutný přívod elektrického proudu s příslušnou instalací.
A aby byl výčet úplný, tehdejší odbojovou skupinu tvořil rovněž Čeněk Bureš, strojník a autodopravce z Ležáků (4), dále pak vrchní četnický strážmistr Karel Kněz z Vrbatova Kostelce (5) a Karel Svoboda, strojník lomu Hluboká (6).
Už v letech 1988/89 publikoval Vladimír Zuska (7) v Rakovníku zajímavé vzpomínky na poručíka Jindřicha Vaška z doby zářijové mobilizace roku 1938. Už tehdy se Jindřich Vaško projevoval jako zdatný a cílevědomý důstojník, který se nezapřel jako vlastenec plnící svoje povinnosti na více jak 100%. Jistě neuškodí si některé pasáže vzpomínek Vl. Zusky připomenout.
Vladimír Zuska by v té době přímým účastníkem a svědkem událostí, kdy byla vojensky zajišťována obrana zvlášť ohroženého severozápadního českého území. Centrem obrany byl Rakovník. Vl. Zuska obdržel povolávací rozkaz už 14. září ráno a po vystrojení a vyzbrojení se s obtížemi přesunul s dalšími záložníky do Doupova. Tam je uvítal velitel oblasti zvláštního vojenského útvaru podplukovník Marek. Bezprostředně začali stavět 22 km dlouhou telefonní linku do Bochova (8). Právě v Doupově se seznámil s poručíkem (Jindřichem) Vaškem. Popsal ho takto: „Další náš spolubydlící je poručík Vaško, mohutný, rozvážný ženista, podléhají mu veškeré práce zákopnické a opevňovací a podléhá mu také železniční pluh, nová zvláštnost, který je se dvěma lokomotivami na rozkaz Vaškův ve stále pohotovosti v Kraslicích…“ Nadporučík ing. Uhlíř byl profesorem obchodní akademie v Berouně a tady podléhal poručíku Vaškovi, ale pracoval se zákopníky samostatně na přípravě záseků a pevnůstek ze směru od údolí Ohře. Už v prvních dnech v Doupově zapůsobila na vojáky zpráva z Habršpirku (Haberspirk, dnes Habartov), kde horda ordnerů zavraždila čs. četníky. Dále se zmiňuje o předsunuté četě SVATAVA, která byla v plné bojové pohotovosti a s níž byla ve spojení posádka železničního pluku v Kraslicích asi v síle dvou družstev. Tento pluh byl připraven kdykoliv znemožnit proniknutí německého vojska po železnici ze saského Klingenthalu přes Kraslice do Falknova (dnes Sokolov). I v Doupově se brzy dočkali útoků henleinovských ordnerů a mj. se i na zdi domu velitelství objevilo po přestřelce v omítce několik zarytých střel.
Mobilizace byla vyhlášena 23. září 1938 a pamětník Vl. Zuska měl tehdy posádkovou službu. On zažil vyhlášení mobilizace a popisuje, že u toho byl přítomen i rozvážný por. Vaško. Tam se dozvěděl, že jejich zvláštní útvar se mění na pěší pluk 96 (9), takže už nejsou „Velitelství Doupov“ a že mají už číslo polní pošty (10). Popisuje jak pplk. Marek mj. sdělil por. Vaškovi „…Vaško, ti vaši ajznboňáci v Kraslicích zůstanou tam jak jsou, jenom jim tam přidáme trochu střeliva“. Pamětník také popisuje, že německý majitel benzinové pumpy a zároveň drogista jim podal klíče od ní a lámavou češtinou řekl, že rukuje na Moravu. Máme si brát benzin zdarma a je ho tam asi sedm hektolitrů. Tak se chovali naopak antifašisté.
V dalším líčení tehdejší situace píše Vl. Zuska mj.: Z Kraslic volal zoufale četař aspirant velící železničnímu pluku a tak k telefonu zavolali por. Vaška. Prý úplná záplava ordnerů (11) útočí ze tří stran na kraslické nádraží. I v telefonu bylo slyšet zřetelně hvízdání střel a třeskot nějakého vystřeleného okna. Vaško se zamračil a povídá: „Tak poslouchej rozkaz! Okamžitě se stáhnout do stanice Kraslice – předměstí. Pluh hned za výhybkou nasadit a trať zvorat!“ Všechno to říkal Vaško zvolna, ledově a neústupně. Za necelou půlhodinku došlo z Kraslic – Předměstí hlášení: „Jsme tu všichni, jen několik lehčích zranění. A ten pluh dělá zázraky. Mašiny zabraly a pražce se lámaly jako sirky, z kolejnic je zkroucené zábradlí po obou stranách trati“. Tak byl poprvé prakticky vyzkoušen československý železniční pluh. Asi za dva dny přišel vyšší rozkaz stáhnout železniční pluh i s osádkou do stanice Rakovník.
Po kapitulaci zavládl mezi vojáky smutek a bylo zřízeno ústupové velitelství ve Vroutku. Z Doupova odešli vojáci důstojně. Jen malému pancéřovému automobilu se „podařilo“, když vyjížděl jako poslední z Doupova, zachytit mohutnou slavobránu postavenou na uvítání německé armády… Novým sídlem velitelství se posléze stal Panoší Újezd a tam sloužil i por. Vaško bydlící v dolní části obce s por. Pikešem. Tam také útvar zažil kontrolu gen. Petříka (12), která velice vojáky podráždila. K tomu tenkrát por. Vaško poznamenal, že „jestli máme nahoře takových generálů více, tak bych se nedivil, kdyby byli ochotni ustupovat až na Slovensko a nás by na tom našem Doupovsku klidně nechali obklíčit.“
Líčení událostí končí Vl. Zuska tím, že se rozloučil s Pikešem a s Vaškem, o němž nemohl zdaleka tušit, že se jednou s jeho jménem setká v seznamu popravených při tragédii Ležáků.
Tolik popis událostí za mobilizace roku 1938 ve spojení s poručíkem Jindřichem Vaško.
Jindřicha Vaška zatklo pardubické gestapo 20. června 1942, zároveň i bratra Františka s manželkou Marií. Uvádí se (13), že v zápisníku kriminálního sekretáře gestapa v Pardubicích Waltera Krögera, vedoucího referátu II. BM (nekomunistická rezistence), byl už předtím dlouho veden jako absolvent vojenské akademie v Hranicích. Jindřich Vaško byl popraven na pardubickém Zámečku dne 2. července 1942 a popisuje se, že před popravou odmítl si nechat zavázat oči se slovy: „Nechci zavázat oči, ať vidím své vrahy!“
Poznámky:
1) František Vaško, lomař a majitel lomu Hluboká, bydliště Pardubice, Chrudimská 660. Popraven dne 2. července 1942 na Zámečku.
2) Jindřich Vaško, nar. 15. 9. 1910 v Troubelicích, bytem Dachov č. 69.
3) Npor. Alfréd Bartoš, velitel paraskupiny SILVER A, která měla zpravodajské poslání.
4) Čeněk Bureš, strojník – autodopravce, nar. 22. 7. 1908 v Hlinsku, bytem Ležáky č. čp. 23. Šoféři jeho nákladních aut nevědomky dělali spojky a předávali zprávy.
5) Vrchní četnický strážmistr Karel Kněz, velitel četnické stanice ve Vrbatově Kostelci. Nar. 16. 1. 1899 v Nehodivě u Klatov. Spáchal sebevraždu 22. 6. 1942 ráno ve 4.30 hod. Pochován je ve Vrbatově Kostelci, má i pamětní desku na pomníku obětí 1. světové války poblíže pošty.
6) Karel Svoboda, strojník lomu, nar. 3. 11. 1902 v Chrudimi, bytem Dachov č 58. Popraven 2. 7. 1942.
7) Vladimír Zuska: Zpravodaj Okresního muzea a Rabasovy galerie v Rakovníku, č. 1/ a 2/1988 a č. 5/ 1989.
8) Telefonní linka byla pochopitelně brzy poškozena ordnery v obci Březina. Zajel tam pplk. Marek a zavolal si starostu. Uložil mu pod přísným trestem pro celou obec osobní zodpovědnost za nedotknutelnost telefonního vedení. Ustrašený starosta slib dodržel a ukázalo se, že pevná ruka na ně platila.
9) Pěší pluk č. 96 stavěl v době mobilizace pěší pluk 46 z Chomutova. Byl to záložní pluk „B“. Tyto pluky se označovaly číslem o 50 vyšším.
10) Jejich polní pošta měla číslo 63 (tehdy měla čs. armáda 64 polních pošt) a sloužila Skupině 1. Sem patřil i pluk 96. Sídlila postupně ve Slaném a Rakovníku.
11) Ordneři – vžitý název pro příslušníky Freiwiliger Schutzdienst (dobrovolná ochranná služba). Podíleli se na teroristických aktech proti českému obyvatelstvu i armádě.
12) Brig. gen. V. Petřík velitel Skupiny 1, stanoviště velitele Rakovník. Toto uskupení mělo za úkol obranu úseku Aš – Teplice.
13) Walter Kröger, kriminální sekretář pardubického gestapa.
