V roce 1893 byla založena Jednota pro postavení děkanského chrámu v Pardubicích s cílem rozšířit existující chrám sv. Bartoloměje či dokonce vystavět nový farní kostel. Do čela Jednoty se postavil okresní hejtman J. Vojáček, místopředsedou byl advokát JUDr. A. Formánek. Jednota měla od počátku problém s nedostatkem finančních prostředků. Jednotlivé varianty nové budovy chrámu probírá podrobně Doc. PhDr. V. Hrubý v publikaci „Kostel sv. Bartoloměje v Pardubicích“ (vyd. HELIOS 2000). V kapitole „Posledních 100 let chrámu“ se uvádí, že záměry Jednoty neměly ve městě kladný ohlas (vznikla silná opozice v Muzejním spolku), takže od roku 1899 se Jednota rozhodla jen rozšířit stávající kostel. Od tohoto roku proto změnila i název na „Jednotu pro rozšíření děkanského chrámu“. Hlavní slovo v Jednotě měl stavitel Boža Dvořák (1864–1954), který byl od roku 1899 také členem Muzejního spolku. Od svého příchodu do Pardubic (1898) pracoval také jako konzervátor památkové péče a zpravodaj Centrální památkové komise ve Vídni. První Dvořákův plán na rekonstrukci památky z roku 1899 předpokládal radikální přestavbu. Laboroval s velkou hranolovou věží na jihu, na západě s vybouráním tribun a prodloužením trojlodí.
Dvořákův historizující projekt prosazoval striktně gotickou podobu včetně původně barokní Černé kaple. Na základě požadavků Jednoty připravil t. r. ještě alternativu rozvíjející původní myšlenku rekonstrukce včetně věže s jehlancovou střechou. Do hry však na začátku 20. století vstoupil Dvořákův jmenovec, generální konzervátor Centrální komise a historik umění prof. Max Dvořák. Z finančních důvodů po roce 1900 pokračovaly v kostele pouze průzkumy zaměřené na množství náhrobků v podlaze chrámu. B. Dvořák při nich objevil v západní stěně chrámu okno. V roce 1907 se podařilo vyzdvihnout ze země náhrobní desky Žofie Těšínské, Johanky Zvířetické a bratří ze Schellenberka. Další projekt na restaurování kostela připravil B. Dvořák roku 1906. V archivu Národního technického muzea v Praze je zachován jeho plán navazující na starší z roku 1899. Navrhoval dokonce 2 věže, jednu na západě, druhou na jihu a chtěl rozšířit celkově chrámový prostor, což narazilo na nesouhlas Centrální komise ve Vídni a c. a k. ministerstva kultu a vyučování. Jednání v Pardubicích se tehdy zúčastnil osobně Max Dvořák, jenž trval na zachování památky v původním stavu včetně okolí. Ministerstvo kultu nabídlo roku 1909 částku 100 tisíc K na vybudování nového chrámu podle projektu z Vídně, což vyvolalo pobouření u českých architektů.
letech 1909–11 urychlila vývoj regulace Chrudimky a hrozící zasypání Strúhy,
jež protékala podél severní stěny kostela (Boža Dvořák o ní napsal později roku 1924
spis „Pernštejnský kanál“ a zasloužil se o její záchranu spolu s numismatikem
B. Skrbkem). Průzkum z roku 1912 potvrdil havarijní stav Černé kaple a tak B. Dvořák
navrhl její zboření. Objevil zde 6 náhrobních desek a staré dřevěné schodiště
vedoucí kdysi na tribunu. Jednota pro rozšíření chrámu se nechtěla smířit se stanovisky
Centrální komise. B. Dvořák za této situace přistoupil k západnímu rozšíření
chrámu novou předsíní s prvky pozdní secese. V novogotice byla přestavěna sakristie
a celá stavba byla zbavena omítky. Kamenné zdivo bylo vyspárováno. Byla osazena
okna s vitrážemi, do nové kaple Piety byla přemístěna z muzea část Rohrbachovy
Kalvárie. V roce 1913 byla dokončena oprava (stála 76 tisíc K). Chrám byl vysvěcen
24. 8. na svátek sv. Bartoloměje hradeckým biskupem J. Doubravou. Centrální komise
považovala postavení nové předsíně po vybourání západní stěny za velký prohřešek
proti zásadám památkové ochrany, výtky směřovaly i k nové dlažbě typu teraco. Boža
Dvořák byl zbaven funkce konzervátora a přešel na pedagogickou dráhu učitele církevního
umění na biskupském semináři v Hradci Králové. Kritické výtky směřovaly
i k jeho rekonstrukci Zelené brány. Nový Státní památkový úřad v Praze vzniklý
v nové republice převzal argumenty Centrální komise a odmítl proto subvenci na
opravu kostela. Málo zřetelné jsou dnes pro nás zásahy B. Dvořáka do prostoru pernštejnsko-
piastovské hrobky představené plánky v monografii „Pardubicko-Holicko-
-Přeloučsko“ (díl 3, s. 453, měřítko 1:100).
BOŽA DVOŘÁK a kostel sv. Jiljí v Pardubičkách
Stavitel B. Dvořák pracoval v tomto kostele
dvakrát roku:1904 a 1942. Na podzim 1904 při
rozsáhlé opravě chrámu odkryl v chóru 3 gotické
fresky. Na epištolní straně kresbu jednolodního
kostela na kopci obklopeného lesem a skalnatou
krajinou. Centrální mužská figura s vousy držící
kříž a vlevo další muž s vousy a mnišskou kutnou
s atributem laně (zřejmě sv. Jiljí) mohou být součástí
celku zobrazující družinu na lovu. Na evangelijní
straně byla objevena klečící mužská figura
v poustevnické kutně vzhlížející k jiné žehnající
postavě. Tak to popsala roku 2008 ve své restaurátorské
zprávě Hana Vítová. Roku 1905 vytvořil
nové nástropní malby akad. malíř J. Bosáček.
Roku 1942 byl uskutečněn v kostele archeologický
průzkum, při něm B. Dvořák vyňal 3 náhrobní
kameny z podlahy a nechal je osadit do zdi staré zvonice. Šlo zřejmě o pokus
identifikovat pohřby rodičů Arnošta z Pardubic. Tyto kameny jsou dnes v lapidáriu
VČM v Pardubicích, kde prošly mineralogickou analýzou J. Šury (viz. čl. Mgr. T. Čurdy
ve Východočeském sborníku historického roku 2014). (pokračování)
