Vracíme se prvním pokračováním k historii Velké pardubické. Za 1. světové války nebyla Velká pardubická pochopitelně pořádána. Se vznikem samostatného státu se jejího pořádání v r. 1920 ujal Československý Jockey Club. V závodě toho roku došel z šesti účastníků jediný, Jonathan s žokejem Kozlíkem, ale ten byl pro překročení časového limitu diskvalifikován. V období mezi světovými válkami mají ve výčtu startujících převahu polokrevníci a na nich amatérští jezdci. Postupně počet účastníků narůstá, zvláště díky mezinárodní účasti a narůstá i dotace. Co zůstává stále stejné, je těžký terén. Prvním armádním jezdcem, který vítězí v r. 1926 je npor. Rudolf Popler s plnokrevnou All right II., vzdor čtyřem pádům na trati. O rok později startuje ve Velké poprvé žena, slečna Lata Brandisová a obsadí 5.místo. V r. 1930 vítězí podruhé již kapitán Popler s Gyi lovam!
Slečna Brandisová se lepší na 4. místo a Velkou pardubickou poprvé přenáší rozhlas v podání Josefa Laufera. Osudovým rokem kpt. R.Poplera je rok 1932, kdy po těsně prohrané Velké padá v memoriálu Kinského s koněm Ella na nízkém dvojbradlí a v nemocnicic umírá. V dalších letech mají převahu východopruští koně. Až v roce 1937, posledním to předválečného ročníku, si před 40.000 diváky vybojuje po předchozích třetích a druhém místě historické vítězství zatím jediná žena – Marie Imacculata Brandisová, na polokrevné klisně Normě z chlumeckého chovu. Jaký mělo její vítězství nadšený ohlas ve vypjaté mezinárodní situaci, dovedeme si představit.
Ještě stačil Jockey Club nabrat přihlášky do velké v r. 1938, ale závod plánovaný na 23.října musel nakonec odvolat.
Válečná vichřice se nevyhnula ani Pardubicím, závodiště situované mezi rafinérií a vojenským letištěm, utrpělo spojeneckým bombardováním. Východočeský jezdecký klub s předsedou MUDr. Horáčkem a místní vojenské útvary zasypávali krátery, obnovili překážky a tak rekordních šedesát tisíc diváků mohlo být 20.10.1946 svědky pokračování tradice Velké pardubické po dlouhých devíti letech. A nemohlo se dočkat lepšího závěru, než vítězství pardubického jezdce Miloše Svobody s polokrevným Titanem o půl délky před Svatoplukem s dalším důstojníkem místního jezdeckého učiliště mjr. Aubrechtem. Na tomto místě dovolte autorovi článku, aby se nejen vyznal ze svého obdivu k umění mjr. Miloše Svobody, který Velkou nejen dvakrát vyhrál (podruhé o šest let později na Vítězovi), 11x se VP zúčastnil, ale hlavně s nekonečnou pílí shromáždil o ni veškerou dokumentaci.
Mezinárodní účast v r.1947 tvořil francouzský armádní tým, jehož člen kpt. Buret na Rayon po boji s kladrubskou Lycaon také vyhrál. Diváků bylo již 70 tisíc! Koně trénovaní pro zkoušku všestranné způsobilosti – military, byli v poválečných ročnících úspěšní ve Velké pardubické. V roce druhého vítězství mjr. Svobody byl zrušen oblouk kursu za tribunami a přeložen dovnitř závodiště.
Nejstarším vítězem dosavadní historie Velké se stal v r.1951 60letý jezdec Vladimír Hejmovský na Salvatorovi. O rok později zemřel jako předválečný emigrant ze Sovětského svazu v „péči“ Státní tajné bezpečnosti.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP 1-2/2015
