Význačné jubileum letos slaví nejslavnější pardubická sportovní i společenská událost – Velká pardubická steeple chase. Řekněme si v tradičních třech pokračováních něco z její historie. Koně hráli a hrají v historii města Pardubice důležitou roli. Ke znaku města přispěl svým hrdinským činem pan Ješek z Pardubic, který v roce 1158 donesl do ležení před Milánem půlku svého koně, přeťatého padací bránou. Počátkem moderní historie dostihového sportu byly parforsní hony – lov zvěře na koních, spojený s překonáváním překážek. V okolí Pardubic sídlili šlechtici vyznávající tento druh sportovního lovu – Oktavián Kinský v Chlumci nad Cidlinou, ve Slatiňanech Vincenc Auersperg a Ferdinand Kinský v Heřmanově Městci. Navíc Pardubice byly posádkovým městem 9.pluku husarů, kterému velel kníže František Liechtenstein. V okolí města bylo hojně pastvin, které umožňovaly dlouhé hony – runy. Jeleni byli chováni v oboře ve Slatiňanech, smečka psů byla dovezena z Anglie. První hon je pořádán 15.9.1841 za účasti 140 koní a 36 psů. Potom se konaly hony čtyřikrát týdně až do vánoc, později do zámrzu. Do čtyřtisícových Pardubic se sjížděli bohatí hosté z celé Evropy a město vzkvétalo. Vliv na vznik dostihového sportu měl samozřejmě i turf v Anglii. Pardubický honební spolek uspořádal dne 14.října 1842 první překážkový dostih v okolí Trnové přes 18 překážek za účasti čtyř koní a jezdců. V dalších letech byly pořádány překážkové dostihy znovu v Trnové, v okolí Studánky (1845), Rábů (1846) a také Nemošic. V roce 1856 byla díky porozumění obce zřízena dostihová dráha na pastvištích u lesíka Cvrčkov.
Komise ve složení hrabě Maximilian Ugarte, princ Emil Fürstenberg a Oktavian Kinský rozhodla uspořádat Velkou pardubickou steeple chase jako handicapovaný závod pro koně každého věku a země, s dotací 12.000 zlatých florintů. První ročník byl odběhnut dne 5.11.1874 za účasti čtrnácti dvojic a prvním historickým vítězem se stal šestiletý hřebec Fantome, v majetku německého barona von Cramma, v sedle s anglickým žokejem G.Sayersem. V prvním období byla v Pardubicích převaha plnokrevních koní a anglických profesionálních žokejů. Příznačný byl také těžký terén, díky pozdnímu termínu dostihů. Mezinárodní účast tvořili především jezdci a koně němečtí. V letech 1876 a 1908 se pro velké mrazy Velká pardubická nekonala. Vítězného hattricku dosáhl v letech 1875, 1877 1878 valach Brigand. Ten pak zopakovala nejúspěšnější klisna celé historie Velké pardubické Lady Anne, která ještě několikrát došla mezi prvními. V roce 1909 z pouhých tří startujících koní nebyl v cíli klasifikován ani jeden. Prvním pardubickým vítězem se stal vojenský zvěrolékař František Bartosch na koni Jamagata v roce 1912.
Původní kurs se jezdil první tři roky a měl 24 překážek. Délka byla cca 3,5-4 angl. míle.Star byl v místech pozdějšího velkého letištního hangáru, lesíkem mimo okruh závodiště, tedy dnes v letištním prostoru, se jelo dvakrát. Devět překážek bylo umístěno ve velkém oblouku za tribunou, v místech dnešních stájí a parkoviště. Od roku 1877 se celých šedesát let až do posledního předválečného ročníku jezdilo již z dnešního místa startu, trať byla vedena daleko více uvnitř okruhu, ale 2x se vyjíždělo do prostoru lesíka na letišti a pět překážek včetně Hadího příkopu bylo ještě v oblouku za tribunami. Oranice byla zpočátku na jedné třetině kursu a byla podstatně hlubší, než jak ji, navíc uvláčenou, známe dnes. Délka trati byla po trojím přeměření vyhlášena jako 6.400 m.
Nyní snad něco o slavnější překážce Velké – Taxisově příkopu, který byl zařazen již v prvním ročníku. Původně se nazýval velký nebo hlavní příkop nebo též tribunní skok. Název Taxisův se objevuje až v roce 1892 a je výrazem úcty k jeho obhájci Egonu Thurn-Taxisovi. Asi v těchto letech proutěnou překážku před 5 m širokým vodním příkopem, nahradil trvalý přírodní plot.
Jeho výška se ze 120 cm vyšplhala až na 150 cm, v šedesátých letech dokonce přerostl ještě o 10 cm výše. K úspěšnému překonání musí kůň překonat vzdálenost osmi metrů a ustát velké přetížení. To vyžaduje výbornou skokanskou připravenost koně i jezdce, důležité je i správné tempo, ve kterém se na tuto 4. překážku najíždí. Taxis se zásadně v treninku neskáče, jedinou výjimkou byla amatérka Kržová s hřebcem Santos v roce 1985. Svůj hazard si ovšem odležela v nemocnici. Při větším poli koní na startu VP si jezdci ve vážnici i rozdělí místa, kde budou Taxis skákat. V roce 1993 byl upraven doskokový sklon příkopu, aby v případě krátkého skoku nebyl kůň vystaven velkému riziku. Přesto je Taxisův příkop překážka vyjímečná, patřičný respekt vzbuzující a začasté rozhodující pro celý vývoj závodu.
Literatura a foto: J.Hubálek, M.Nehyba „Od Fantona po Peruána“.
