Fotbalisté VCHZ byli v šedesátých letech obávaným pohárovým mužstvem. V českém poháru postoupily dvakrát do čtvrtfinále, v roce 1968 dokonce do semifinále. Mužstvo postupně vedli trenéři Josef Pajkrt, Jiří Zástěra a Vladimír Ptáčník, všichni bývalí vynikající hráči. O Pajkrtově „kličce na kapesníčku“ psal dokonce Bohumil Hrabal. Jiří Zástěra byl se Spartou Praha 3x mistrem ligy, reprezentoval až po válce. Pak trénoval ATK Praha, prvoligovou Duklu Pardubice a dovedl Hradec Králové k mistrovskému ligovému titulu v roce 1960. Vladimír Ptáčník trénoval fotbalisty ze Semtína celých osm roků (1952 – 60).
V sezóně 1967/68 bojovali fotbalisté tehdejšího VCHZ v národní, tedy II. lize. Po úspěšném začátku zajížděli v sedmém kole k rivalskému utkání do Hradce Králové. Protože obě mužstva bojovala o čelo tabulky, byla vyprovázena množstvím příznivců a v hledišti stadiónu „pod lízátky“ v Malšovicích se tísnilo na 22.000 diváků. Utkání skončilo nerozhodně, bez branek. Pak na domácím stadiónu porazili na podzim místní „plejeři“ mj. béčka Sparty a Dukly a přezimovali na druhém místě tabulky. Na jaře nastoupil k mužstvu trenér Václav Provazník. V odvetném utkání s „otroky“ vyhráli semtínští doma 2:0, tentokrát před 18 tisíci návštěvníky. Konec soutěže byl napínavý, o postupu VCHZ do I. ligy, rozhodl v soupeření s Vlašimí lepší poměr vstřelených a obdržených branek. V posledním kole to byly střelecké předháňky, pardubičtí porazili Cheb 7 : 0 a Vlašim žižkovskou Viktorii 6 : 1. V závěrečné druholigové tabulce zaujalo mužstvo VCHZ 1. místo s 37 body a při skóre 50 : 20. Byla to tenkrát v bouřlivém roce 1968 velká sláva. Úspěch korunoval i záložní tým, který postoupil do divize.
Dále posílené A mužstvo nastupovalo v ligovém roce 1968/69 v tomto složení: brankáři Čaloun a Liška, obránci a záložníci: Procházka, Mareš, Bukač, Černík, Filip, Tichý, Možíš, Kořínek, Lazár, Jirousek, Šindelář, Holakovský a útočníci Kára, Cipro, Veverka, Ján Hojsík a ing. Šáral. Stabilizovaný tým, i když nijak početný, vedl v přípravě i utkáních trenér Václav Provazník. O zraněné se staral primář MUDr. Jaroslav Černý, o kopačky a výstroj vůbec kustod pan Karel Stoklasa, hráči zvaný děda Potůček. Jako masér působil Václav Troup.
Liga po vpádu „spřátelených“ armád v srpnu začala později. V Pardubicích začínali domácí vítězně s Košicemi, letní stadión byl policejně uzavřený, před jeho branami zůstaly údajně až 2.500 diváků. Podzimní bilance byla nad očekávání dobrá. Hráči VCHZ dokázali doma remizovat se silnou Spartou, nakonec skončili na 8. místě tabulky. Návštěvy byly stále vysoké. Na jaře se začínalo na sněhu. I v hustém sněžení vidělo v březnu remízu s později mistrovskou Trnavou přes 7.000 diváků. Mužstvu už se zdaleka proti zkušenějším soupeřům tak nedařilo, a když ještě mužstvo prohrálo se Slavií ohroženou také sestupem, následoval po ročním působení v I. lize pád zpět do ligy druhé. Při tom k záchraně stačil jediný bod. V konečné tabulce měla 11. Slávia Praha 23 bodů, 12. Teplice 22 a padající Dukla Bánská Bystrica a VCHZ Pardubice po 21 bodech.
Zklamání z ligy trochu vynahradil postup týmu až do finále Československého poháru, kde chemici podlehli Dukle Praha po zápasech 1:1 a 0:1. Mužstvo si tak zajistilo účast v evropském Rappanově poháru, ale tam už úspěšné nebylo.
Nakonec trochu nostalgie. Nejvyšší soutěž československého a českého fotbalu – I. ligu, hrál v Pardubicích SK Pardubice v letech 1937 – 46, vojenská Dukla l956 – 60 a zatím naposled, právě před padesáti roky – VCHZ Pardubice.
