František Veselý, občan Pardubic (K Blahobytu čp. 1998) byl odsouzen v Praze v únoru 1944 na 5 let vězení s doložkou RU ?Návrat nežádoucí?. Zatčen byl 17.března 1943 ve mlýně v Nemošicích u Pardubic, kde pracoval jako účetní. Vězněn byl v Pardubicích a v lednu 1944 byl převezen na Pankrác a odsouzen v únoru za „hospodářskou sabotáž“. V březnu 1944 byl transportován s číslem vězně 4485/43 do věznice Bernau v Bavorsku, kde 15.dubna 1944 zemřel v nemocnici v Prienu. Tato dvě městečka jsem z důvodů vyhledání hrobu otce v srpnu 1978 s manželem a maminkou navštívila. Dle telegramu a úmrtního listu jsme s pomocí hrobníka v Prienu opravdu v knihách na místním hřbitově místo jeho odpočinku našli. Do věznice v Bernau nás nepustili, lze se dostat pouze s nějakou výpravou. V roce 1978 stále fungovalo jako nápravné zařízení.
V roce 1941 se maminka vdala, bylo jí tehdy 19 let a o politice s otcem moc nemluvili.
Otec kamarádil s ing. A.Paloušem a v roce 1942, kdy byli vysazeni na naše území parašutisté A.Bartoš a J.Valčík, vznikla v Pardubicích skupina lidí která měla za úkol tyto ukrývat. Mezi nimi byl asi i ing. Palouš a s otcem při návštěvě u nás hovořil o tom, že potřebují někoho ukrýt a jestli by otec nemohl někoho v mlýně zaměstnat kvůli silnějšímu proudu k vysílačce. Otec s tím nesouhlasil, protože do mlýna chodily časté kontroly. Od plánu nakonec odstoupili a dohodli se na vzdálenějších Mikulovicích a asi panu Valentovi. Po válce se maminka dozvěděla, že šlo o parašutistu. Pan Valenta se dožil konce války, protože MUDr. Horáček mu pro záchranu života snad prořízl krk a ukrývali ho v nemocnici. Druhého parašutistu zaměstnal v hotelu Veselka Erna Košťál a tam snad byla taky dodávána mouka ze mlýna v Nemošicích.
Za týden po této návštěvě ing. Palouše zatkli a s dalšími byl popraven na Zámečku. Další kamarád otce z autoklubu byl František Hladěna, který po výslechu snad spáchal sebevraždu skokem z okna!
Maminka chtěla vědět příčinu zatčení otce, ale známí a příbuzní ji jen utěšovali, že se mu nic nestane a že se brzy vrátí. Jediné zprávy o otci jsem se dozvěděla od pana Františka Plachého, spoluvězně a MUDr. K.Jičínského, který v Bernau pracoval jako lékař. S ním jsem o posledních dnech života mého otce několikrát osobně mluvila. Pracovali tam v rašeliništích a rašelinu nakládali do vozíků ne vidlemi, ale spíše rukama a stáli po kolena ve vodě. Když nestačili tempu, posílali na ně psy… K jídlu dostávali plesnivé řepné řízky, otec měl potíže s žaludkem, dostal zápal slepého střeva a zemřel, protože operován byl pozdě a dostal zánět pobřišnice.
Maminka po zatčení otce prožila domovní prohlídku, kdy jí byl prohledán a rozházen celý byt. Stejně tak byla provedena domovní prohlídka u mé prababičky v Nemošicích č.2, kde je doposud zakopaná pistole, kterou tam otec ukryl, když se dozvěděl, že už o něm ví gestapo, byl někým upozorněn. Peníze, které měl u sebe spláchl do WC.
Pouze v „Zemědělských novinách“ (ročník I. číslo 90) ze dne 19.září 1945 bylo panem Culkem vysloveno poděkování: „Dík celého okolí p. účetnímu, stárku a mlynáři z Nemošic u Pardubic platí za neohrožené vyměňování obilí za dobu okupace, což nám umožnilo, že jsme nehladověli.“
