Vážení přítomní, paní ředitelko, paní vychovatelky, milé děti. Chci tu velmi poděkovat městu Pardubice, paní ředitelce D.Jičínské a paní MUDr. A.Žákové za dnešní den, kdy vzpomínáme na původního majitele této krásné vily – 1.primáře pardubické nemocnice, významného chirurga a obětavého lidumila MUDr. Františka Messanyho (1870-1936).
Tento kladenský rodák se vepsal nezapomenutelným písmem do dějin našeho města od roku 1903, kdy nastoupil do nově otevřené pardubické nemocnice jako její primář. Odešel z ní až po 24 letech roku 1927 do důchodu. Jeho přátelé u něj nejvíce hodnotili jeho lidskost a lásku k pacientům. Pod zdánlivě drsnou slupkou byl totiž člověkem jemného cítění a s duší dítěte. Ač mu práce v nemocnici zabírala i noci, měl velký smysl pro kulturu, literaturu a umění. Jeho vila byla – jak vzpomínají pamětníci – výtvarnickým, starožitnickým i národopisným muzeem. Roku 1912 odešel dr. Messany na Balkán pomáhat ve válce zraněným Srbům. Řídil vojenskou nemocnici ve Valjevu tak dokonale, že za svou činnost obdržel nejvyšší srbské vyznamenání – řád sv. Sávy. „Ten chladnokrevný chirurg, vládnoucí nožem a lancetou, udivoval někdy až svou přímo dětskou dobrotou a silným sociálním cítěním k chudým“, vzpomíná na něj jeho přítel právník JUDr. Václav Hrbek ve svém nekrologu v novinách „Východ“ z 25.prosince 1936. Messany založil skvělou odbornou pověst pardubické nemocnice. Známá je jeho pomoc básníku Josefu Svatopluku Macharovi (1884-1942), když roku 1913 dr. Messany zachránil Macharovi doslova život při reoperaci slepého střeva. Svou vděčnost básník vyjádřil ve své sbírce „Krůpěje“ na jaře 1915. Zde jej přirovnal k patronu rytířů – sv.Jiří, jenž zabil draka Smrti. Ve své knize „Kriminál“ z roku 1918, před 100 lety, Machar pak popsal své výslechy u vojenského soudu, kde musel vysvětlovat svá slova vděčnosti dr. Messanymu vtělená do veršů:
„Kdybych králem byl, tvou šíji ověnčil bych mnohou chloubou,
Zlatým rounem, Leopoldem
vlastnoruční list pak holdem
přivěsil by baronií k tvému jménu“.
Habsburský režim se nutně musel cítit dotčen tím, že básník chtěl ocenit dr. Messanyho povýšením do baronského stavu a nejvyššími habsburskými vyznamenáními Zlatým rounem a Řádem Leopolda I. Nezbylo však než po dvou měsících vazby propustit básníka bez trestu.
Ale zpět k dr.Messanymu. Jako důchodce si založil soukromou ordinaci, ale těžká cukrovka mu roku 1935 – v jeho 65 letech – začala působit deprese, z nichž se léčil v pražském Veleslavíně, kde zemřel 18.prosince 1936. Jeho ostatky byly zpopelněny v Pardubicích roku 1937. Dnes je však jeho urna nezvěstná, podobně jako urna jeho paní Matyldy zemřelé roku 1939. Paní Matylda byla pověstná svou lidovostí a humorem, byla to prostá žena, již dr.Messany kulturně pozdvihl podobně jako dr.Higgins hubatou Lízu v „Pygmalionu“ G.B.Shawa známém spíše jako muzikál „My fair Lady“ s nezapomenutelnou A.Hepburnovou. Myslím, že bezdětní manželé Messanyovi by byli velmi rádi, kdyby nyní mohli vidět, že jejich vila žije radostí a smíchem šťastných dětí z MŠ Koníček, jež se systematicky věnuje i vlastivědné výchově a pověstem z Pardubicka.
Dovolte mi, abych ukončil svou řeč citací opět ze vzpomínky dr.Hrbka:
„Messany nebyl tuctový člověk. Byla to Osobnost. Lidé vynikající nad průměr mívají osud vysokých stromů, do nichž občas sjíždějí blesky prostřednosti, závisti a neporozumění. Všechno to snášel F.Messany s klidem jako bojovník, jenž musí také snášet rány. Pane doktore, vidím Vás s Vaší viržinkou v koutku úst, slyším Vaši paní a trefné úsudky. Měl jste mnoho nepřátel, zakusil jste mnoho neporozumění, ale jako slavný chirurg a veřejný činitel vryl jste se do společenské, politické i kulturní historie Pardubic, než abyste byl zapomenut.“
Věčná čest památce dr. F.Messanyho, město tak splatilo svůj další dluh! Vážený pane doktore Messany, Pardubice si Vás stále váží!
