Dámy a pánové, vážení hosté, v sobotu 18. února uplyne již celých 100 let od úmrtí ministra financí Aloise Rašína, omladináře, tvůrce prvního zákona Československé republiky a tzv. deflační politiky z 20. let minulého století. Narodil se roku 1867 ve východočeských Nechanicích. Po studiu na právnické fakultě UK v Praze se zapojil do pokrokového hnutí a roku 1894 byl odsouzen v inscenovaném procesu s tzv. Omladinou na 2 roky vězení, jež si odpykal ve známé věznici Na Borech. V této době se seznámil s Václavem Hrbkem, pozdějším známým pardubickým advokátem, jehož celoživotním přítelem pak zůstal. V 90. letech 19. století patřil Rašín do státoprávně radikálního politického tábora a od roku 1907 byl členem mladočeské strany. Roku 1911 byl zvolen poslancem za tuto stranu do říšské rady ve Vídni. Za tzv. Velké války, jíž dnes říkáme první světová, byl v červenci 1915 zatčen a spolu se svým stranickým kolegou K. Kramářem odsouzen za aktivní práci proti habsburskému státu k trestu smrti. Oba čekali na výkon rozsudku ve věznici v Möllersdorfu. Nástup Karla I. na trůn a jeho amnestie umožnily oběma českým politikům návrat do aktivního života. Rašín se stal jedním z tzv. mužů 28. října 1918, protože v revolučním Národním výboru formuloval jako právník první zákon o vzniku samostatného čs. státu.
V nové vládě se stal ministrem financí a formoval deflační politiku této vlády.
Podle F. Peroutky „byl zastáncem rozpočtu malých čísel, jenž vede k šetrnosti. Chtěl
naučit účetnickým ctnostem jednotlivce i celý národ“. Chtěl také převést korunu na
kurs 25 švýcarských centimů. V březnu 1922 dokazoval, že v rozpočtu je třeba ušetřit
5 miliard korun. Učitelé a úředníci proto považovali Rašína za původce redukce jejich
platů a začali jej nenávidět. Podle slov jiného českého ekonoma K. Engliše „Rašín byl
přímočarý, neohrožený, nebál se žádné krize, díval se totiž až za ni“. Jak aktuální,
řekneme si…
PROJEV J. KOTYKA ZE 16. 2. 2023
KE 100. VÝROČÍ ALOISE RAŠÍNA
U JEHO PLAKETY V PARDUBICÍCH
10. prosince 1922 na schůzi ve zdejším hotelu Zlatá štika Rašín pronesl – nic
netuše – svou poslední politickou řeč k mladým národním demokratům. Promluvil
zde nejen jako místopředseda této strany, ale i jako zkušený ekonom. „V naší republice
se zdánlivě vše řídí heslem Ni zisk, ni slávu. Jakmile se však jen trochu rozhlédnete,
uvidíte, že i lidé, kteří nesporně pokryli svoje hlavy slávou, přišli do mladého
svobodného státu a nastavili ruku, řkouce: bojovali jsme za tebe, zaplať hotově, výhodami
či privilegiemi… Zpronevěřili se tu velké zásadě, na níž stál náš národ a jež
mu také přinesla svobodu, že za to, co se dělá pro národ, se neplatí.“ Tato slova jsou
uvedena i na pamětní plaketě, u niž nyní stojíme, připomínajíce si Rašínovu světlou
památku. Jeho upřímně míněná slova však rozpoutala bouři. Protestoval nejvíce legionářský
tisk. 4. ledna 1923 se sice Rašín vlastnoručním dopisem vedení Čs. obce legionářské
snažil vysvětlit své stanovisko. Přesto na něj byla podána žaloba za kritiku
trafik, nejen těch skutečných pro legionáře, ale i těch politických a korumpujících.
V pátek 5. ledna 1923, o němž básník V. Dyk napsal: „Den ošklivý byl, vhodný
ke zločinu…,“ byl Alois Rašín před svým domem v Žitné ulici 6 v 8,45 hodin postřelen
mladým anarchokomunistou Josefem Šoupalem. Po dlouhém a velmi bolestném umírání
Rašín 18. února 1923 zemřel a byl pak zpopelněn v novém pražském krematoriu
ve Strašnicích. Jeho zdravotní stav byl po atentátu skutečně beznadějný, kulka mu
rozdrtila míchu, takže dolní část těla ochrnula. V pátek 16. 2. ve své závěti vzkázal
národu: „Jak budeme držet při sobě, udržíme republiku. Politika je těžká a hrozná
věc. Politik musí často říkat i bezohlednou pravdu. Někdy se musí pravda zamlčet.
Když ji národ nesnese, vyčkat pravého okamžiku, ale pak ji říci hned a bezohledně.
Nebudeme-li mluvit pravdu sami sobě, ztratíme samostatnost.“
Vláda vyhlásila po Rašínově smrti 8denní smutek. T. G. Masaryk prohlásil: „Násilí
na dr. Rašínovi bylo nelidské a nečeské.“ Atentátníka zachránil před popravou jen
jeho nízký věk, nebyl ještě plnoletý, a proto byl odsouzen na 18 let žaláře. Vyšel z něj
až za protektorátu roku 1943. Po válce změnil své jméno na Ilja Pravda, když se mu
nepodařilo prosadit původní návrh na Ilja Dněprostroj. Zemřel v Ústí nad Labem roku
1959 ve věku 56 let.
Spisovatel Karel Scheinpflug v Národních listech upozornil, že k atentátu napomohla
i štvanice proti Rašínovi v tisku. F. Peroutka k tomu ve svém „Budování státu“
napsal: „Vrah přijal obraz své oběti z nespolehlivého zrcadla. Moc novin bývá totiž
však větší než jejich pocit odpovědnosti. Mnoho lidí není vůbec schopno posoudit, do
jaké míry odpovídá pravdě to, co čtou, takže zlý a bezohledný tisk mnohdy zasluhuje,
aby byl vystaven mezi vražednými nástroji v kriminalistickém muzeu.“ Po poslední
prezidentské kampani o tom také víme své… Zmiňme v této souvislosti, že vrah sdělil
po atentátu novinářům, že je zklamán, chtěl totiž v Rašínovi zabít Komerční banku
a kapitalismus, ale nakonec vidí, že systém zůstal…
Stojíme-li dnes – 100 let po Rašínově tragické smrti – před jeho obnovenou pamětní
plaketou, vidíme, že jeho odkaz nám klade nejen otazníky, ale i morální vykřičníky!
Toho jsou schopny jen velké osobnosti, jež právem řadíme mezi tvůrce dějin.
