Do hlubokého nedělního ticha města Pardubic dnes vyzvánějí zvony a jejich hlas se nese vysoko nad Staré město a daleko za jeho zdi na Zelené předměstí, za Labe a za Chrudimku.
Pardubice, svědek prvních zdařilých letů aeroplánů, pohřbívají dnes svého populárního rodáka a hrdinu, prvního českého aviatika inž. Jana Kašpara. Má státní, vojenský pohřeb. Je neděle odpoledne, 6.března 1927, a jarní slunko slabě hřejivé jen zcela nejistě prosvětluje jarní oblohou.
V čele smutečního průvodu jdou ministranti a střídají se v nesení smutečního křížku. Za nimi jde hudba pěšího pluku z Hradce Králové, pak opěšalé čety vojáků místní posádky železničního pluku, jehož se stal Kašpar kmenovým, záložním příslušníkem. Jdou únavným vojenským smutečním pochodem. Následuje suita kněží. Přeplněné věncové vozy sleduje pohřební vůz, příbuzní a smuteční hosté. Jde tu nevídaně mnoho rodáků a občanů v zastoupení z celé republiky. Přišli sem stejně tak, jako kdysi, když Kašpar pořádal své veřejné vzlety. Mezi nimi kráčí někdejší jeho spolupracovníci, truhláři, strojníci, startér a ředitel veřejných letů a jejich pořadatelé. Jde tu Vávra, Novotný, Švejk, Svoboda, Kolman, Freund, Zwicker, J.Prokop, Herman, A.Kraus, F.Messany, B.Dvořák.
Pádné a rytmické akordy Beethovenova smutečního pochodu zazněly a smuteční průvod pochoduje městem s přeplněnými ulicemi.
Pohled na tiše kráčející průvod je opravdu dojímavý a vynucuje si bezděky slzy nad nenadále ukončeným životem prvního našeho aviatika. Průvod jde téměř neslyšně. Hlavy občanů až dosud v tichém hovoru skloněné k zemi se pojednou zdvihají k obloze, odkud se ozývají smuteční akordy leteckých motorů aviatiků, kteří se přilétli rozloučit se svým kamarádem. Dunění leteckých motorů nad smutečním průvodem doprovází na poslední cestě toho, jenž stál celým životem u kolébky aviatiky. Průvod již minul rodný dům aviatika, první výrobnu vrtulí, Svobodovou truhlárnu v Malé ulici, první aeroplánové dílny v Dvořákových strojírnách v Ráji a ubírá se dál Skřivánkem, dlouhou ulicí, která byla kdysi pozemním orientačním vodítkem Kašparových letů.
Průvod v tichu prošel alejí smutečních bříz, stále tak ponurou a tesknou, a došel až k hřbitovu a jeho bráně. Ta kontrastně ohraničuje místo klidu mezi stromy a jejich rozložitými korunami potemnělé barvy. Tady ty stromy šumí zasnělým ševelem za všechna slova i písně živých, věnovaných těm, jež tu pod kořeny stromů očekávají zmrtvýchvstání.
Ve chvíli, kdy se vcházelo do brány hřbitova, znovu se rozehrála hudba. Průvod se při tom rozplynul mezi stromy i hroby a postupoval po neznatelných vstupních cestách ke Kašparovu hrobu. Zatím již nosiči přenesli rakev a postavili ji nad prohlubeň hrobu, projasněného světlým čerstvě vyházeným pískem. Arciděkan Voříšek zanotil „DE PROFUNDIS“ a ti nejbližší mu antifonou odpovídali. Nato kněz se krátce rozhovořil ke cti zemřelého. Po něm pak několik z hostí proneslo vzpomínku na druha z povolání. Dojemné řeči pronášeli významní mužové, kteří by byli dříve sotva kdy podali mocné své ruce živému Kašparovi, kdyby je byl požádal o pomoc. Teď líčili jeho neohroženost, bravuru, zanícenou podnikavost, spolu s jeho statečností bít se za vznešené cíle. Ale i tato slova upadla v pomlku odmlčení. Kněz odzpíval žalm „MISERERE MEI DOMINE“ a počal se modliti. Lidé odpovídali šepotavým drmolením. Pohybu se ujal vojenský povel šavlí. Třeskla smuteční salva, která se vrátila znovu z korun stromů nad hrob dunivým zarachocením. Pak znovu hudba. Přednes poslední skladby vyžadoval strnulý pohyb všech přítomných. Jen mrtvému bylo dopřáno, aby v trhavých pohybech popruhů se spustil k odpočinutí na dno hrobu. Ještě jednou zaduněl motor aviatika, který se snesl nad Kašparův hrob. Vzduchem zašustily stuhy padajícího věnce s posledním věnováním „Odpočívej v pokoji“!
Hřbitov osaměl. I hrob. Zůstal zde jen hrobník a mechanik Novotný. Jen ten to všechno nechápal. Znal dobře Kašpara, mnoho o jeho životě věděl, o všech jeho tužbách, úspěších, ale i o nesnázích, které jej v samotě doprovázely. Novotný byl věrným Kašparovým služebníkem i na cestě k jeho hrobu.
Kašpar byl technik, sportovní letec. Pro zdar rodící se aviatiky obětoval vše – čas, síly, schopnosti, finanční prostředky. Lidé s jásotem a nadšením vyslovovali jeho jméno, nosili jej na ramenou, v superlativech o něm psaly noviny. Byl dobrácké povahy. Kráčel životem většinou sám. Jeho ušlechtilá povaha, vyběravá duše, těžko nalézala spřízněnou bytost, jež by mu rozuměla.
„Byl to dobrý člověk a kdo si jen trochu získal jeho důvěru, s tím se rozdělil o to poslední“, řekl naposledy Fr. Novotný.
Hrobník vzal lopatu a navyklým způsobem se jal Kašparův hrob zavalovat pískem. Stále víc a více jej do hrobu nahrnoval, až i rov nad něj navrstvil a vyrovnal do úrovně s ostatními hroby.
