Město Sezemice leží v Polabské nížině nedaleko krajinné dominanty Kunětické hory. Rozprostírá se ve východní části Východočeské tabule, v Sezemické kotlině. Územím Sezemic s připojenými vesnicemi Dražkovem, Kladinou, Lukovnou, Počaply, Velkými Kolodějemi a Veskou protéká řeka Loučná, říčka Zadní Lodrantka, náhon na bývalý mlýn, několik potoků a po hranici území mohutnější tok Labe. Sezemice jsou se čtyřmi tisíci obyvateli po Pardubicích, Přelouči a Holicích čtvrtým největším městem okresu Pardubice.
Počátky osídlování území dnešních Sezemic byly předurčeny především jejich polohou v blízkosti toků řek Labe a Loučné, po jejichž březích vedly prastaré kupecké stezky. Daleko před tím, než byly Sezemice zaznamenány v první nám známé písemné zprávě, se na území dnešních Sezemic a nejbližšího okolí vystřídali nositelé téměř všech pravěkých kultur. Do života pravěkých lidí v naší lokalitě máme možnost nahlédnout za pomoci archeologických nálezů, které jsou zde zastoupeny. Nejstarší archeologické nálezy v Sezemicích a okolí jsou nezvratným důkazem osídlení již v mladší době kamenné. Velmi intenzivně se v naší lokalitě rozvíjelo osídlení v mladší (lužické období – 1300–1000 př. n. l.) a pozdní (slezské období – 1000–750 př. n. l.) době bronzové a starším halštatu (platěnické období – 750–550 př. n. l.). V té době se osídlení Sezemické kotliny stává součástí rozsáhlého východočeského kulturního komplexu popelnicových polí, který získal název podle převládajícího žárového pohřbívání.
Na starobylý původ Sezemic lze usuzovat z jejich názvu odvozeného z ryzího staroslovanského osobního jména „Sezema“. Název Sezemice je pak možno chápat jako osadu lidí Sezemových. Jiné vysvětlení se nabízí odvozením od složeného obecného jména sezemici. Slovem „sezemici“ označovali Slované starousedlíky na územích, která osídlovali.
Přestože Sezemice patří k nejstarším obcím našeho okresu, mnoho písemných památek z jejich historie se nedochovalo. Hlavní příčinou byly ataky válečníků, zejména v období husitství a třicetileté války, a časté požáry, které Sezemice v minulosti tolik sužovaly.
Nejstarší zaznamenaná a dochovaná písemná zpráva dokladující existenci Sezemic pochází z roku 1227. V té době probíhalo v evropské historii období vrcholného středověku, období největšího rozkvětu středověké společnosti. Nad českými zeměmi vládl král Přemysl Otakar I. (1192–1193 a 1197–1198 český kníže a 1198–1230 český král), první panovník z rodu Přemyslovců, který získal dědičný královský titul. V této době stále probíhala vrcholná vnitřní i zahraniční kolonizace dosud neosídlených území. Ve východních Čechách v bližším i vzdálenějším okolí Sezemic se jednalo zejména o osídlování úrodné oblasti kolem Labského oblouku, povodí řek Loučné, Chrudimky a Tiché Orlice. Listinných dokladů událostí z té doby z okolí blízkého Sezemicím je poskrovnu.
Prvním majitelem Sezemic, o kterém se dochovala písemná zpráva, byl velmož Kojata z rodu Hrabišiců. Ve své závěti, sepsané v roce 1227, odkázal ves Sezemice sedleckému cisterciáckému klášteru, prvnímu cisterciáckému opatství založenému (v roce 1142) v Čechách. Kojata patřil k mostecké větvi rodu Hrabišiců odvozené od jeho otce Hrabiše, nejvyššího komorníka na dvoře českých knížat. Ten byl majitelem trhové osady Gněvin Most, ležící na důležité zemské stezce z Prahy do sousedního Freibergu v Sasku. V době sepisování závěti měl velmož Kojata majetky rozprostřené na územích vedoucích ze západních Čech přes střední a východní Čechy až na Moravu. Vedle Sezemic vlastnil i řadu dalších vesnic a pozemků ve východních Čechách i v blízkosti Sezemic.
Kojatův testament vybízí k dosud nezodpovězeným otázkám. Byl Kojata Hrabišic původem z Hněvova Mostu zakladatelem Sezemic? Pokud ano, kdy je založil? Nebo to byl již dříve jeho starší bratr Všebor? Nebo jejich otec Hrabiše? Nebo někdo úplně neznámý? Odpověď na tyto otázky je s velkou pravděpodobností již na věky ukryta pod bezpočtem dějinných událostí, které se udály v průběhu téměř osmi století. Jisté však je, že to byl právě velmož Kojata z rodu Hrabišiců, díky kterému se dozvídáme, že Sezemice jako ves existovaly již v roce 1227. To je důvod, dozvědět se něco více nejen o Kojatovi, ale i o jeho slavném hrabišickém rodu.
Hrabišici, nebo také Hrabišové, byli příslušníky mocného rodu erbu hrábí a zejména ve 12. a 13. století patřili k nejmocnějším magnátským rodům v knížecích i královských Čechách. Jejich strmý majetkový vzestup souvisel se službou na dvoře Přemyslovců, jejichž přízeň si dokázali udržet po několik generací. Podle jména jednoho z prvních prokázaných předků, podle rodového erbu s vyobrazením hrábí a podle často se v rodové linii opakujícího jména Hrabiše (Hrabiša) byl historikem Františkem Palackým v 19. století pojmenován i celý rod.
Od druhé poloviny 12. století a po celé 13. století zastávali Hrabišici nejvyšší úřady na knížecím a královském dvoře. Za své služby dostávali od panovníků nemalé výsluhy. Moc a sláva rodu erbu hrábí byla značná. Již od konce 12. století začali kolonizovat území kolem Komořanského jezera. Kolonizační úsilí příslušníků rodu Hrabišiců postupovalo proti dosavadním zvyklostem nejen do vnitrozemí, ale i obráceným směrem přes Krušné hory dále do Saska, kde v přilehlé oblasti saského Krušnohoří založili řadu osad. Majetkové zázemí rodu Hrabišiců se postupně rozšiřovalo i na českém území. Jejich panství se rozrůstalo ze severozápadních Čech přes Most, Osek, Bílinu, Podbořany, Vroutek, Žlutice, v západních Čechách až do Bezdružic, Slavkova, Bečova nad Teplou a dále do středních Čech, zejména na Českobrodsko, do východních Čech do povodí řek Loučné, Tiché Orlice (Choceňsko) a přes Moravskotřebovsko až na Moravu na Třebíčsko a Vyškovsko.
Příslušníci rodu se stali zakladateli oseckého cisterciáckého kláštera, zderazského kláštera řádu křižovníků strážců Božího hrobu, kláštera kanovnic Božího hrobu ve Světci u Oseka a augustiniánského kláštera Koruna Panny Marie. Podíleli se na vybudování řady klášterních kostelů, např. opatského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Oseku, kostela sv. Václava na Zderaze, sv. Jakuba Staršího ve Světci, klášterního kostela augustiniánského kláštera Koruna Panny Marie, a řady panských kostelů, např. kostela sv. Mikuláše v Potvorově, sv. Jakuba Většího ve Vroutku, sv. Petra a Pavla v Dolním Jamném, sv. Jiljí v Bečově u Mostu, sv. Václava v Mostu, sv. Jakuba Většího v Ostrově nad Ohří, sv. Vavřince v Kostomlatech pod Milešovkou a sv. Jiří v Duchcově.
Na počátku 13. století se rod rozdělil na dvě větve, oseckou a mosteckou. Poté, co si příslušníci osecké větve vystavěli v horách nad Osekem „obří hrad“ Riesenburg, psali se jako páni z Oseka a Riesenburka (Rýzmburka). Mezi vysokou šlechtou se Hrabišici ještě objevují za vlády Karla IV. (vládl v letech 1346–1378) a Václava IV. (vládl v letech 1378–1419). Až husitská revoluce znamenala konec jejich někdejší moci. Poslední zmínky o příslušnících již zchudlého hrabišického rodu pocházejí z období 15. a 16. století.
Kojata, z jehož závěti se dozvídáme o existenci Sezemic, byl čtvrtý nositel jména Kojata v rodové linii Hrabišiců, byl nejmladším ze tří synů Hrabiše, třetího nositele jména Hrabiše v rodové linii Hrabišiců a zakladatele mostecké větve rodu. I náš Kojata z Gněvina Mostu patřil k úzké společenské vrstvě velmožů. Ti ve své době disponovali postavením, které je opravňovalo nárokovat si přední místa v družině panovníka či zastávat některý z dvorských úřadů.
Prvně je Kojata zmiňovaný na listině, kterou v roce 1207 rozšířil Kojata dar Hrabišiců oseckému klášteru o vinný desátek z vinic na svazích trhové osady Mostu1). Tato donace se objevuje i na listině2) papeže Inocence III. ze stejného roku. Po roce 1220 vystupuje jako svědek na řadě důležitých listin, často se svým bratrancem Bohuslavem, synem zakladatele oseckého kláštera Slavka. V letech 1222–1224 zastával Kojata dvorský úřad podstolího českého krále Přemysla Otakara I. Po smrti svého bratra Všebora v roce 1224 se stal Kojata dědicem majetků mostecké větve rodu Hrabišiců.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 5-6/2022
