V Pardubickém deníku byl dne 1.dubna publikován článek o bronzové soše národního umělce Břetislava Bendy, která má být uložena na dno zatopeného lomu. Nedalo nám to, abychom nezašli do pražské čtvrti Střešovice za synem tvůrce sochy a zeptali jsme se ho, co říká tomu, jaký osud určili pardubičtí zastupitelé pro dar jeho tatínka. Sochař Milan Benda zdědil talent po svém otci, žákovi J.V.Myslbeka a J.Štursy, Břetislavu Bendovi. Vyprávěl nám, že už odmalička modeloval figurky, tanky, vojáčky. Ovšem později jako mladík vzdoroval přání svého otce, aby se vydal v jeho stopách. Prosadil si svou a přihlásil se na strojní fakultu. Po třech letech práce nad rysy a výkresy strojů zjistil, že mu kumšt přece jenom chybí a přestoupil na akademii. Prý byl první strojař, kterého na AMU přijali. Absolvoval v roce 1968 a nejprve se uchytil jako restaurátor. Být synem slavného otce je hrozně obtížné a trvalo několik let, než vydělané peníze a příjmy za sochařské zakázky přestali zákazníci posílat jeho tátovi, ale zaregistrovali, že jsou tu dva umělci ? Břetislav Benda a Milan Benda. Po celý život nejraději modeloval portréty a ženské akty. S úsměvem přitom dodává, že dneska už k tomu nepotřebuje modelku. ?Už to umím zpaměti,? říká.
Nad hlavou Alberta Einsteina se rozpovídal o tom, jak důležitá byla za totality Komise pro umění, která tehdy schvalovala každý umělecký výtvor. Třikrát mu Einsteina zamítli, až teprve čtvrtou verzi milostivě schválili, a to přesto, že na té předchozí neprovedl téměř žádný zásah. Všemocní soudruzi prostě toužili rozhodovat o tom, které dílo je dobré a které ne. Při návštěvě ateliéru nám – jakožto Pardubákům – hned padla do oka skupina portrétů válečných hrdinů – slavných parašutistů. Dostali jsme svolení vyfotit si zprava: Valčíka, Opálku, Švarce, Bublíka, Hrubého a řadu ještě uzavírá generál Medek. V současné době pracuje Milan Benda na portrétu naší známé osobnosti. Ještě jsme se zeptali, zda talent pro tvar a sochařinu podědila i další generace Bendů. Milan Benda nám vyprávěl, že má dceru Helenu (38), která učí na FAMU a syna Milana II., který sice talent má, ale sochařem se nestal. Ovšem je tu ještě další generace – vnuk Milan III, takže se ještě prý uvidí.
Samozřejmě jsme se mistra Bendy zeptali i na jeho názor na to, jaký osud čeká na sochu Vítězství – dar jeho otce městu Pardubice. „Nejsem nadšený z toho, že socha se má utopit,“ říká Milan Benda. „Já bych se sochami Myslbekova žáka takto nezacházel.“
Ověřovali jsme si též otázku hodnoty bronzové sochy v nadživotní velikosti. Mistr Benda nám vysvětlil, že jenom odlití sochy by stálo kolem půl milionu korun. Pokud by taková zakázka byla dnes zadána, tak cena hotového díla by se pohybovala v rozmezí dva a půl až tři miliony korun. Informace o tom, že účetní hodnota sochy činí šedesát tisíc je jednoduše úplně vytržený údaj z nějaké účetní evidence, bůh ví z jaké doby, který ale nemá nic společného se skutečnou hodnotou uměleckého díla. Národní galerie vlastní několik desítek soch Břetislava Bendy a velmi si jich váží. Pardubáci mají jednu a tím, že ji odklidí z veřejného prostoru, tím dávají najevo jak si moc váží umění.
Ptali jsme se Milana Bendy na to, že údajně dal Magistrátu souhlas s dalším nakládáním se sochou. K tomu mistr Benda říká: „Ano, nemohu nic namítat proti tomu, aby socha byla darována potápěčům nebo někomu jinému – třeba galerii nebo divadlu, ovšem očekával bych, že obdarovaná instituce umělecké dílo důstojně umístí. Pokud někdo chce umístit dílo mého otce na dno zatopeného lomu, pak tomu asi rozumět nebudu.“
Dílo významné osobnosti českého sochařství zůstalo naštěstí ozdobou našeho města v MO Dubina.
