Autor pocházející z Týnce nad Labem, maturující roku 1919 na pardubické reálce,
učil pak na obchodní akademii v Berouně, po druhé světové válce byl profesorem
na Vysoké škole ekonomické v Praze. Jeho otec byl inženýrem ve strojnické továrně
bratří Pernerů v Týnci n. L. Jeho matka byla dcerou Antonie Pernerové. Těmto rodinným
vztahům věnoval roku 1945 svou ságu Pernerové. František Hampl pocházel
ze 4 dětí, z nichž zůstali naživu jen tři bratři, on, Rudolf a Jan, sestra zemřela mladá
na zánět mozkových blan.
František byl za druhé světové války členem PVVZ (Petiční výbor Věrni zůstaneme)
a působil jako zpravodajec pro exilovou vládu v Londýně. Při odbojové činnosti
se poznal s básníkem J. Seifertem, jenž jezdíval rád do Berouna na letní pobyt.
Odbojová práce byla bohužel odhalena, Hampl byl dokonce za ni odsouzen k trestu
smrti. Převezli ho nejprve do Terezína, pak do Bayreuthu, kde mu trest po náletu
Spojenců (1944) změnili na doživotí.
Po skončení války se kromě vědecké a pedagogické činnosti rád věnoval i svým
literárním zálibám. Hned roku 1945 vydalo nakladatelství Práce jeho rodinnou ságu
„Pernerové“ (s ilustracemi A. Paderlíka), v níž 2. kapitola je věnována známému staviteli
železničních tratí Ing. Janu Pernerovi (1815–1845). Jako jediný se v ní věnoval
i ženskému prvku v životě svého předka – Leny Kučerové, dceři justiciára (roz. vrch.
soud. úředníka), jež byla údajně Pernerovou snoubenkou. Toto jméno v odborných
Pernerových životopisech nikde nefiguruje, mohla to tedy být v uvedeném „dokurománu“
jen Hamplova autorská licence. Jinak je ale tato rodinná kronika Pernerů
(hlavně týneckých) velmi přesná. Připomeňme dnes málo známé skutečnosti, že
příbuznými Pernerových byli i přírodovědec a zoolog Antonín Frič (má muzeum v Lázních Bělohradě), opavský profesor Antonín Vašek, kritik Rukopisů a otec
básníka P. Bezruče (vl. jm. Vladimíra Vaška), mezi příbuznými je také Fr. Veverka
z Rybitví, spolutvůrce ruchadla.
V roce 1948 (výročním roce revoluce 1848, již tak plasticky popsal E. Bass (vydal
F. Hampl o ní knihu „Čas trhnul oponou“, dnes takřka nedostupnou (stala se snad
terčem komunistické cenzury?). Roku 1955 pak nakladatelství Mladá fronta vydalo
jeho knihu „Z bouřného času“ s podtitulem „Osudy českých literátů“ s ilustracemi
V. Kubašty. V ní se Hampl m.j. věnoval životním osudům manželů Pichlových (asi též
proto, že to byl MUDr. Josef B. Pichl (1813–1888), kdo se roku 1845 věnoval J. Pernerovi
po jeho tragickém úrazu až do jeho smrti). Dál Hampla zaujali i bohdanečský
J. J. Langer (1806–1846), V. K. Klicpera z Chlumce n. C. a další…
Antonín Hampl zemřel 9. dubna 1977 v Berouně.
PhDr. Jiří Kotyk
František HAMPL, Pernerové, (vyd. 1945)
II.
O JANU PERNEROVI
Rod Pernerů pevně zapustil kořeny v Polabí a vyháněl spěšně a hojně větve zeleně.
Přibývalo jich utěšeně a záhy nasazovaly květy zřetelné do dálky.
O tom, kterak si navzájem pomáhají, povídalo se daleko víc, než byla pravda;
a z toho, že Václav Perner odvezl hned druhého dne po požáru do Lhotky plnou forku
s potravinami i s režným plátnem a s nějakou duchnou, udělali bezmála slavný čin;
a že ještě v tomtéž měsíci přivezl z Týnice tři sekerníky s dvěma pomocníky, aby
začali na spáleništi ve Lhotce stavět nové mlýnské složení, a hlavně pěkné vodní
kolo, vyrůstal v dobrodince. Jako by nebyl konal jen samozřejmou povinnost a jako
by ostatní lidé v kraji byli také nepomáhali! Vždyť právě skrze jejich dobré srdce se
stalo, že rodina Bížova nejen nepocítila nouze, ale že se zakrátko mohl pantáta na
krejcar vyrovnat s vdovou Kavalkou, která sice nenaléhala na zaplacení, ale chodila
se často okázale modliti do Litošic, aby se z ní nestala žebračka… Byla z lidí, kteří se
hrozili bídy víc než hříchu.
Pověst Pernerova rodu zlatě jiskřila, zrcadlena zejména v téměř legendární postavě
nedávno zemřelého syna pardubického mlynáře, jenž vrůstal po smrti v stále
mocnější zjev rytířský. V týneckém mlýně si také často vyprávěli o tomto Janu Pernerovi,
bratranci všech dětí, které tak v hojném počtu přicházely na svět, a jako malý
jmenovec, Jeník, chlapec sotva čtyřletý, doléhal na panímámu často před spaním
otázkami, proč měl bratranec, jenž vypadal na obraze nejméně jako strýček, takovou
krásnou zlatou šavli.
Z větrných růžic nepatrných slov a náznaků časem vyrůstal malému Jeníkovi
krásný Janův zjev.
Ve mlýně na potoce v Bratčicích, v malé vesničce pod Tisí skálou, narodil se roku
1815, nedlouho potom, kdy bratr nynějšího týneckého mlynáře, Jan Perner, se tu usadil
v domě s mansardovou starodávnou střechou, jeho první syn Jan. Tuhnoucí píseň
vysokých topolů i molový neustálý hukot prastarého splavu žehnaly srdce jeho mladé
matky. Byla rozená z Kazdů, tedy z rodu šlechtického, ale vystupovala vždy daleko
skromněji něž obyčejná měšťanská dcera. A pozorujíc ještě nevidomá očka svého
prvorozence, modlila se šeptem k Pánu Bohu, zajata v pavučině neblahé úzkosti. Bylo
jí, že dítě očekává těžká sudba, již možno odvrátiti jen zaslíbením službě Boží. „Bude
se mu dobře dařit na zemi, jen když se stane knězem…“ Ale mladý mlynář vrtěl hlavou
v klidném úsměvu: „Můj syn bude otcem na velikém mlýně, neboť kolo jeho osudu
se zcela podobá mlýnskému žernovu, který už po staletí připravuje lidem potravu.“
Matčiny úzkosti z tajemství nesmírné dálky lidského života, vydaného temným
vírům, rozptyloval v jistém úsměvu: „Chci, aby náš rod pracoval rukama poctivě,
aby hroudy obracel a obilí mlel, protože po všech válkách, hlavně teď, když konečně
Napoleonovi sundali jeho nebezpečný širák a my všichni jeho panování zaplatili
bídou, je třeba práce pro blahobyt lidstva…“
Bratčický mlynář měl jasnou hlavu a dobře viděl před sebe. Ačkoliv se ho přímo
nedotkl vídeňský krach před čtyřmi lety, poněvadž tehdy neměl hotových peněz
a otec Ondřej, hospodský v Litošicích, seděl na čistém gruntě, přece cítil s hojnými
postiženými. A teď tušil dobu, ve které národ půjde vzhůru a bude bohatnout, tak
jako po každém požáru půda lépe rodí, a radil každému, aby pilněji oral, vláčel a sil.
Avšak Jeník, sotva že vychodil obě klasy v Potěhách, a to první ve dvou a druhou
ve čtyřech letech, projevil nechuť nejen ke kněžství, nýbrž i k mlynaření. Ač zpočátku
prospíval nevalně, maje z náboženství, z počtů i ze slohu známku „minder“ a jen
ze čtení a z českých dějin jednotku, později se zlepšil tak rozhodně, že v posledním
vysvědčení měl, až na náboženství, samé eminenc. Tehdy se postavil dvanáctiletý
chlapec rozhodně proti přání a vůli otcově, a poněvadž otec byl neústupný a velebil
mlynářství jako zlatý důl, utekl z domova… Maminka plakala, že se naplňuje neblahá
sudba, vytušená v mrákavě, když dítě ještě leželo na kolébce, a navždy zaplašila svůj
sen, že chlapec bude knězem. Bratčický mlynář by se byl nad ním málem zatvrdil, leč
manželčiny slzy rozpustily umělý led v srdci; poslal mládka s pacholkem, aby Jeníka
hledali… Nazítří se také vypravil sám… Dostihli chlapce až v Litošicích a děda Ondřej
pod stoletou hrušní vedle šenkovny se ho zastával s prorocky zdviženou pravicí: „Ten
chlapec má v hlavě víc, než je potřeba k pouhému mlynaření. Jemu nestačí, aby trpělivě
obilí kropené i nekropené vždy několikrát nasypával na mlýn a hleděl, jak pytlíkem
do moučnice propadá jen málo vejražku, a hodně černé mouky. Jeník potřebuje
školy!“ Spíš umíněnost chlapcova než rozumování dědy Ondřeje, litošického šenkýře,
pohnula otce Pernera, že poslal Jeníka na studie.
Za několik let si ho mladý profesor Gerstner na pražské polytechnice nemohl
vynachválit, a sotvaže skončil druhý ročník, již mu sám obstaral místo na trautmansdorfském
panství v Kumburku. Mladý technik snivých očí a pronikavého rozumu, vytáhlý, štíhlý mladík s hbitýma rukama, jež směly vládnout rýsovacím perem,
nelitoval času na své vzdělání. Získával přátele a všichni v něm viděli vyrůstající
naději, ba jistotu dobrého života. Také jeho otec již nelitoval, že Jan minul mlynaření,
neboť sám poznával, co z lásky roste, že roste rychleji a směleji a dává lepší ovoce.
A tehdy profesor Gerstner byl pozván do Ruska, aby postavil první železnou dráhu
z Petrohradu do Carského Sela. Potřeboval pomocníky, mladé techniky a vybral je ze
svých nejmilejších žáků. Měli jeti do daleké země Čermák z Kounic, Burda z Vodňan,
Boháč z Jilemnice, Doubrava z Libenic, ale Gerstnerovi nejvíc záleželo právě na Janu
Pernerovi, v němž věřil, že bude ze všech nejlepší, když „ukáže tolik snahy, kolik při
studiích na pražském polytechnickém ústavě projevil“.
Bratčický mlynář přednesl Gerstnerovo pozvání s pohnutím v duši. Už viděl, že
jeho syn dosáhne vysokých cílů, a už nelitoval, že mu vyklouzl z mlynářského pytle.
A než nastala hodina loučení, propustil jej z moci otcovské scénou na bratčické návsi
podle pradávného zvyku. Sezval nejváženější sousedy z obce a veřejně se před nimi
„ošacoval“ vypočítávaje, kolik má majetku nemovitého i movitého a že synovi svému
milému odevzdá před nimi jako před svědky spravedlivý otecký podíl.
Pod nohama mlynářovýma se zelenal čerstvý trávník, topoly na obvodu vsi trčely
drsně holé v sivé modrosti jarní oblohy a mladý Jan Perner dobře neslyšel, co vyznívá
z vážného hlasu otcova. Teprve konec jeho řeči si učlenil v nabádavá slova, jaká slýchal
v mládí z kazatelny. Zněla mu blízce… „Aby tě Pán Bůh chránil před vším protivenstvím
i před pokušením, jež nám ukládá, aby ti zdraví dal a tys mohl jemu i lidem
sloužiti ke cti, chvále a v poctivosti.“ Maminka stranou plakala, úkradkem hledíc na
Janovu ruku, do které pan otec vypočítával stříbrňáky velmi pomalu, aby všichni
sousedé viděli, že ho neošidil, naopak, že ho řádně vybyl, jak se na mlynáře sluší.
Za ostatní sousedy, kteří tu stáli v soukenných kabátcích, s nízkými, černými
širáky, promluvil sám rychtář ve žlutých koženkách, ozbrojen právem, jež držel téměř
třicet let, důkladné slovo: „Synu Pernerův, ty první odcházíš z naší obce do daleké
země ruské, kde je větší zima a větší horko než u nás, a kde místo císaře vládne car.
Hleď, aby tvoje dobrá práce proslavila tam nejen rod tvých otců, ale celý kraj a celou
zem, jejímž jsi synem. Spravedlivý peníz z ruky otcovy ušetři a jiným ho rozmnož…“
Rychtář polkl nasucho a krátce odkašlal. Chtěl dokončiti řeč, ale sousedé začali také
odkašlávat v domnění, že skončil.
Mladý Jan Perner, dojat vlídností otcovou, jemuž přece zhatil plány, dojat lítostí
matčinou, stál tiše mezi sousedy. Viděl ty vážné strejce, kteří se mu ještě před několika
lety zdáli moudří. Cítil se mezi nimi jako orel mezi ovcemi, orel, který za chvíli
vzlétne a spatří široký svět pod sebou.
Nastoupil dlouhou cestu na Bílou Rus a dojel v kolesce. Ze všech kamarádů se
osvědčil nejlépe; počítal jako stroj a kreslil trpělivě, pod jeho rukama jezdily vlaky
dříve, než byly hotovy tratě, pod jeho vysokým čelem bzučel roj včel sladkou píseň,
jaká zněla ze starého dubového pařezu daleko v Čechách… Bylo útlé jaro, když odjížděl, a okolo Bratčic se nesměle zelenaly lány a starý splav u mlýna s průsvitnou
a chladnou vodou mu vyhrával na cestu… A již na podzim toho roku 1836 v měsíci
listopadu na krátké trati z Kuzmina do Pavlovska vyjel první vlak, důstojně žehnaný
carským pravoslavným popem. Rusové z vyšších i z nižších tříd seděli za malými
okénky vozů, jež uháněly rychlostí dvaceti verst za hodinu, a pokyvovali obrostlými
bradami jako poslušné figurky v panoptiku a měli radost, že za čtyřicet kopějek
pojedou takový kus.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 11-12/2025
