Ve druhé polovině osmdesátých let 14. století vzbudil oprávněný zájem obyvatel
Pardubic soudní proces, ve kterém nešlo o nic menšího než o to, kdo bude město
a okolní vsi vlastnit a mít tak možnost ovlivňovat jejich životy. Jiskrou, která zažehla
vleklý spor, byla násilná smrt Vznaty ze Skuhrova v době mezi červnem a zářím roku 1384. Po jeho smrti se totiž objevily dvě závažné skutečnosti: zmíněný Vznata zemřel bez potomků a v zemských deskách byl záznam, podle kterého měl určitý nárok na panství Staré Hrady a Pardubice. Neví se úplně přesně, jak k takovému nároku přišel,nejpravděpodobnější možností je, že si od něj pan Vilém Flaška z Pardubic vypůjčil
větší částku peněz a dluh mu pojistil úpisem na majetek odpovídající hodnoty.
Vznata ze Skuhrova patřil do starého moravského rodu pánů z Lomnice, používajícího
jako erb černé orlí křídlo ve stříbrném poli. Předek rodu Tas je znám již
z konce 11. století. Ve 13. století se rod dělil na
dvě hlavní větve: na lomnickou (z té pocházela Bohunka,
matka Viléma z Pernštejna) a na meziříčskou,
do které patřil výše zmíněný Vznata.
Meziříčská větev zanikla v polovině 15. století
a příslušníci lomnické, kteří po ní dědili, se pak
nazývali Meziříčtí z Lomnice. Celý rod vymřel po
meči v roce 1566.
V polovině 13. století žili z meziříčské větve
tři bratři, kteří si majetek zděděný po otci Janovi
(Ješkovi) rozdělili tak, že Vznata si vzal Křižanov,
Jan Meziříčí a Tas Skuhrov. Tas zemřel krátce po
roce 1351 a na Skuhrově pak žili jeho dva synové
Jan a Vznata, po bratrově smrti převzal celé panství
Vznata. Ten, jak bylo již uvedeno, byl ale roku
1384 zavražděn, a protože po sobě nezanechal
dědice, spadl jeho majetek jako odúmrť na krále
Václava IV.
září roku 1384 bylo ve Vysokém Mýtě, Chrudimi a Nymburce veřejně oznámeno,
že majetek po Vznatovi ze Skuhrova připadl králi jako odúmrť. Tím majetkem bylo
především město Pardubice s hradem a s okolními vesnicemi (Bukovinou, Lhotou Rybářskou,
Lhotou Přívoz, Dražkovicemi, Mikulovicemi, Blatem, Jesenčany, Přerovem,
Uherčicemi a Janovicemi) a Staré Hrady s městem Libání a některými vesnicemi.
Vilém Flaška z Pardubic se proti takovému postupu pochopitelně odvolal s tím, že
má na zmíněné statky větší právo než král nebo kdokoli jiný. Nevíme, jak zápis
v zemských deskách přesně zněl, protože byl spolu s dalšími zničen při požáru Pražského
Hradu v roce 1541, ale podle toho, jak následný soudní proces probíhal, se
dá usuzovat, že zápis nebyl jednoznačný a umožňoval různé výklady (nehledě na
možnost, že byl neoprávněně upraven, jak nezakrytě naznačoval Vilémův syn Smil).
Vilém sám se odvolacího řízení nezúčastnil, ale nechal se zastupovat kouřimským
arcijáhnem Vlachníkem z Veitmile, synem Smilem a vladyky Peškem zvaným Karel
ze Sedlče a Adou z Varobylu. K věci proběhla dvě zasedání (19. prosince 1384
a 25. února 1385), na kterých se Vilémovým zástupcům nepodařilo soud přesvědčit
o jeho nárocích a dvorský sudí Beneš Škopek z Dubé řízení odložil na 25. duben 1385,
kdy měl o celé věci rozhodnout zemský soud. Výrok pánů a rytířů zemského soudu
zněl tak, že Vilém z Pardubic má ze svého panství vyčlenit šestinu, která připadne jako
odúmrť po Vznatovi ze Skuhrova nápadníkům králova nároku, tedy Janovi Střelovi a Přibíkovi ze Skvořetína, zatímco větší část majetku mu zůstane. Ke konkrétnímu
určení oné šestiny byla panu Vilémovi dána lhůta do 13. července 1385.
Výrok zemského soudu byl sice podstatně mírnější
než původní nároky královské komory, ale
Vilém z Pardubic se mu i tak odmítl podřídit a ve
stanoveném termínu se do Prahy nedostavil. Byl to
riskantní krok, protože tím se vlastně dostal mimo
zákon a stal se tak zvaným zemským škůdcem,
proti kterému mohla být v krajním případě použita
i zemská hotovost. Král se proti němu však zakročit
neodhodlal, a tak se celá věc na dva roky zmrazila.
Až 26. listopadu 1387 jmenoval královský
podkomoří Jimram z Říčan komisi rytířů a pánů,
aby sama určila, které zboží pardubického panství
představuje onu Vznatovu šestinu. Podle jejího
rozhodnutí měl Vilém odevzdat město Pardubice
s hradem a vesnicemi Bukovinou a Dražkovicemi,
zatímco zbývající vesnice patřící k Pardubicím
a Staré Hrady s městem Libání zůstaly v držení
pánů z Pardubic. Vilémovi byla stanovena lhůta
dvou týdnů na to, aby určenou část odevzdal. Nato Vilém odjel do Prahy, kde se
prosince 1387 pokusil své nároky uhájit na zasedání dvorského soudu. Dosáhl ale
pouze odročení na další zasedání 22. února 1388, ke kterému se už ale nedostavil.
Dva roky se opět nic v celé věci nedělo, až už došla králi trpělivost a rozhodl se
vleklý spor dovést do konce. Vystavil pro Viléma a Smila z Pardubic ochranný list
(glejt) pro cestu do Prahy a zpět na slyšení, které se mělo konat 25. února 1390.
Podobné ochranné listy jim poslali i další páni, například purkrabí Pražského hradu
Otta z Bergova. I přes takto zajištěnou bezpečnost se páni z Pardubic do Prahy raději
nevypravili a zplnomocnili místo sebe vladyku Karla z Bošíně. Tím si určitě u soudu
nepolepšili a výsledek slyšení tomu odpovídal. Přítomní páni rozhodli ve prospěch
královské komory a všechny Vilémovy námitky odmítli jako nedostatečné a navíc
připomněli, že osobní neúčastí a tím, že se nedostavil k soudu již před dvěma roky,
se o své nároky sám připravil.
Tentokrát již pánům Flaškům z Pardubic nezbylo nic jiného, než ustoupit a části
svého majetku se vzdát. Vlastníkem města Pardubic a hradu se tedy podle práva stal
Přibík ze Skvořetína, ale není jisté, zda svůj získaný majetek opravdu převzal, protože
již na začátku roku 1391 patřily Pardubice jinému královi oblíbenci Hanušovi
(Janovi) z Milheimu.
Smil Flaška přesídlil na Rychmburk (jeho otec zemřel brzy po ukončení sporu),
podle kterého se pak psal. Kromě rychmburského panství (Hlinsko, Skuteč, Svratka
a hrad Rychmburk) mu zůstaly ještě Staré Hrady s Libání a na Pardubicku Dražkovice, Jesenčany, Pardubičky, Černá za Bory, Nemošičky a poplužní dvůr v Mikulovicích.
Pocit křivdy ze ztráty Pardubic ho neopustil a byl nejspíš jedním z důvodů, proč se
o několik let později (10. ledna 1395) rozšířil řady panské jednoty, otevřeně vystupující
proti králi Václavovi IV.
Použitá literatura:
Archiv český XXXI, str. 5-7, První kniha provolací desk dvorských z let 1380–1394.
Augustin Sedláček: Hrady, zámky a tvrze Království českého X., str. 303, 1895.
Sakař Josef: Dějiny Pardubic nad Labem I., str. 20–21, 1920.
Šebek František a kol.: Dějiny Pardubic I., str. 55–57, 1990.
