Stanislav Srazil se narodil v Dašicích u Pardubic 7. května 1919. Vyučil se číšníkem
v Zábřehu, pracoval v Rokycanech a Pardubicích. Přišel osudný rok 1939 a Stanislav
Srazil odchází do emigrace přes Polsko do Francie, kde vstupuje do Cizinecké
legie. Po pádu Francie odplouvá do Anglie. Zde se hlásí do jednotky pro úkoly v okupované
vlasti. Po výcviku je zařazen do skupiny „Antimony“ (Závorka velitel, Jasínek
radista, Srazil šifrant). Úkoly pro skupinu: 1. udržet rádiový styk s Londýnem, 2. najít
a spojit se se skupinou „Silver A“, 3. najít doc. Krajinu (krycí jméno Šíp). Každý parašutista
dostal falešné doklady, Srazil na jméno Stanislav Skála, číšník z Pardubic,
Smilova 317. Antimony vezla dvě poselství – prezidenta Beneše a generála Ingra. Obě
později léčkou padla do rukou komunistů i s vysílačkami. Ale to předbíhám v ději.
Skupina Antimony byla vysazena u Rožďalovic místo u Lázní Bělohrad. Srazil si
obnovil zranění a kulhal. Nic neříkal. Uchytil se v Nové Pace. Zde dostal od velitele
Závorky úkol: pojedeš do Lázní Bělohrad ke knihaři Vojtíškovi a do Pardubic a najdeš
Bartoše. Řekneš mu, že máme pro jeho skupinu krystaly do vysílačky. Ale nejprve do
Lázní Bělohrad. Po příjezdu do Lázní Bělohrad přišlo překvapení a „studená sprcha“
zároveň v podobě červených plakátů s oznámením, že rodina Vojtíškova byla popravena
pro pomoc nepřátelům Říše. Takže cesta do Pardubic. Zde se Srazil dozvěděl, že
Bartoš je mrtev a podpůrná organizace je rozbita. Vše po návratu hlásil Závorkovi.
A samozřejmě vysílačkou do Londýna, s tím, že navázal styk s komunisty, kterým
dali v Čelákovicích jak část hotovosti, tak dvě náhradní vysílačky a obě poselství.
Dále úspěch v podobě kontaktu se „Šípem“ – doc. Krajinou. Ale to už gestapo bylo
výsadku na stopě. Po zatčení komunistů a výslechu (samozřejmě ne v rukavičkách)
se dozvěděli o kontaktu se skupinou. A do rukou padla i obě poselství. Komisař
Leimer posílá za skupinou zrádce Čurdu. Našel kontakt, který po brutálním mučení
prozradil úkryt a adresy lidí spolupracujících s parašutisty. Celý výsadek byl zneškodněn
ve dnech 16.–17. ledna 1943. Závorka a Jasínek se otrávili. Srazil padl lstí do
rukou gestapa živý. U všeho byl zrádce Čurda. Srazila vyslýchali na gestapu Leimer
a Schultze. Gestapák Hornischer po válce tvrdil, že to bylo bez mučení. Existuje
svědectví, že Srazilovi strhali nehty na rukou, když odmítl spolupráci a vypovídat.
Až po rozmluvě s doc. Krajinou, kterého bral teď jako svého nadřízeného a který mu
doporučil, aby vše řekl po pravdě, začal po půlhodině vypovídat. Bylo rozhodnuto, že
Srazil se zúčastní protihry „Hermelín“. Bude šifrovat a jelikož byl slabý radista, vysílat
bude Němec. Už do první depeše, ve které popsal osud skupiny a oznámil smrt
kamarádů, se mu podařilo vsunout varování v podobě nuly. Dále místo „jel“ zašifroval
„šel“. Ale v Londýně (nevím z jakého důvodu) na varování nereagovali. V další depeši
informoval o navázání styku s ilegální skupinou KOS, která byla pod kontrolou
gestapa a prolezlá konfidenty. Ta žádala Londýn o uveřejnění věty, která potvrzovala
pravost, že Srazil a další jsou v pořádku. Ta byla k údivu S. Srazila vyhlášena. V další
depeši už Srazil vložil varování v otevřené řeči, které znělo: „Pozor! Opatrně! Pracuji
pod nátlakem gestapa. Při nejbližší příležitosti se ohlásím znovu!“ Londýn odpověděl,
že depeši nemůže dešifrovat! Tím podepsal Srazilovi rozsudek smrti. Na scénu přichází
Václav Kindl (Procházka), v té době už konfident gestapa. Má nahradit Srazila.
Bez varování Kindl dává do Londýna falešné zprávy. V jedné depeši Srazil informuje
Londýn, že ze zdravotních důvodů nemůže v práci pokračovat. Potom je transportován
do Terezína. Ale nejdříve se s ním gestapáci náležitě „rozloučili“. Byl zbit do
bezvědomí! To, že Londýn věděl, že Srazil pracuje pod nátlakem, potvrdil další parašutista
– konfident Horák. Řekl, že měl zakázán kontakt se Srazilem a byl varován, že
pracuje pod kontrolou. Tím mu podepsal rozsudek smrti jak on, tak Londýn. Stanislav
Srazil byl popraven 20. dubna 1944. Byl hrdinou, jak řekl parašutista Pechal při výslechu
na gestapu: „Věděl jsem, do čeho jdu!“ K tomu ještě dodal větu: „Čech Čecha
nezradí, to radši umře!“ Obě věty jsou výstižné. Čest jeho památce! Na tyto lidi by se
nemělo zapomínat!
Literatura:
A. Tichý – Nás živé nedostanou (1969).
J. Šolc – Ďáblova past (Praha 1993) str. 74–81.
Přísně tajná říšská záležitost Hermelín – Hlas Revoluce 1970, č. 11.
