Stromů si musíme vážit. Odjakživa nás provázely naším pozemským bytím. Sotva malý človíček spatřil světlo světa, byl uložen do kolébky z lipového dřeva a dodnes, když svět opouští je na poslední cestu uložen do dřevěné schrány. Pojďme se společně podívat, ale z hlediska lidského, ne odborného. Začneme stromem pro nás nejbližším a asi i nejznámějším. Je to lípa, strom pro nás národní. Jím se lípa stala v roce 1848 na Všeslovanském sjezdu v Praze. Byla to doba romantického smýšlení a mnohé národy si začínaly uvědomovat svoji svébytnost. Stromy byly do té doby uctívány také, ale každý měl svůj specifický význam. Lípa malolistá, nebo také srdčitá, pro tvar jejích listů, používala u Slovanů už od dob pohanských mimořádnou úctu. Byla zasvěcena bohyni lásky a jiným ochranitelským božstvům. Stejný význam jí zůstal v křesťanství. Zde je zasvěcena Panně Marii. Protože byla považována za ochranitelku rodiny a domu, vysazovali ji lidé u stavení, kde žili. Bděla nad zdravím lidí, vysazena u studny, chránila prameny. Lípy jsou odjakživa považovány za stromy přátelství a dobré pohody a problémy je dobré řešit pod lípami, kde se snadněji dohodnou. Pro mládež je stromem lásky a políbení pod rozkvetlou lípou ji utužuje.
Sídlí prý v ní dobří duchové. Je dobré pod ní si zdřímnout, protože to uklidňuje a dělá dobře naší duši. Její květy jsou na mnohé nemoci léčivé, ale o tom zase někdy jindy. Včelaři ji považují za královnu medonosnosti. Včely dokáží za nimi letět i 3 km. V jednom květu je i 7 mg nektaru. Krom včel je navštěvuje až 70 druhů hmyzu. Lidem poskytuje velmi oblíbené řezbářské dřevo na mnohé účely. Říkalo se mu svaté dřevo – lignum sanctum. Sloužilo nejen pro vyřezávání soch a oltářů, ale i pro mnohé užitkové předměty v kuchyni. Dřeváky z něj byly také nejlepší. Samozřejmě lipové lýko je nejkvalitnější. Bylo krom jiného nenahraditelné při zušlechťování ovocných stromů. Lípa se dokáže dožít až 1 000 let. Je nejkrásnější rostoucí soliterrně ve volném prostoru. Tam její koruna působí majestátně a přitom vlídně, ochranitelsky. Takové památné stromy, staré staletí, lidé nazývali stromy osudu. Hodně toho slyšely a pamatovaly. Vždy jim patřila mimořádná péče, protože jejich úhyn nevěštil nic dobrého.
Dalo by se psát ještě mnohé, ale už jen připomenu, že ji najdeme ve státním znaku a všem co připomíná naši státnost. A bude-li vám někdy úzko, poseďte pod ní, pohlaďte její kmen, nebo ji obejměte, vše jí povězte a určitě se vám uleví. A je-li právě rozkvetlá, v koruně bzučí včely a vdechujeme vůní květů, bude to úplný balzám.
