Pamatujete-li kdo ještě, jak to vypadalo v minulém století, tak asi v letech padesátých, za Veselkou? Za pardubickým hotelem, známým pod jménem Na Veselce? Nalevo cesta vedla ku státnímu nádraží, po straně pravé k dílnám nádraží libereckého. Po levé straně, neklame-li mne paměť, býval hostinec, restaurace velmi oblíbená u starších pánů. Na Plechové tam říkali. Po straně pravé hostinec, restaurace U Marka. Tam starší páni chodívali za letní doby, aby pookřáli na čerstvém vzduchu. Kolkolem nic. Nebývalo tam pomníku bratranců Veverků, izraelitského chrámu, kasáren – nic! Pole! V době podzimní jen strniště.
Vhodný rajón pro sportovní mládež. Čarovné, ideální místo pro – „aviatiku“. Komise nemohly činit obtíží. Nebylo hangárů, tribun, míst ohraničených, nebylo třeba ani jízdné, ani pěší stráže, ani vojska pro bezpečnost obecenstva, jež se o naše „vzlety“ ani v nejmenším nezajímalo. A pouštěli jsme přece naše tehdejší „blérioty“ v bezprostřední blízkosti města, přímo za Veselkou.
V Pardubicích sport je domovem. Hra na jeleny, závody bez i s překážkami. Tak mnohý jinoch měl po „dostihách“ mnohých nepříjemností, byť i u cíle býval o několik „koňských délek“ dříve než jeho soupeři. Skákání přes příkopy bylo vždy a jest lidským údům nebezpečné; hra, která přinejmenším uškoditi může úboru pana „jokeye“. Ba , mnohý synáček i souchotiny si uhnal touhou, aby mohl při závodech vyhrát – párek uzenek. Dostihy v lese! V Dubině! Závodiště par exellence! Od stromu k stromu navázaná šňůra a na té pověšeno osm, dest i více „párků“, dle toho, kolik „koňů“ přihlášeno. V úzkém pytli, u krku závodícího provázkem staženém, předvedeno bylo k startu několik favoritů toužebně k cíli pohlížejících. Když ředitel závodů dal znamení praporečkem, rozběhla, vlastně rozkákala se řada závodících v šíleném, nekonečně směšném letu k cíli spějících. Ani jednomu z „jokeyů“ kůň nevybočil z dráhy, zato však mnohým při skoku, byť i bez překážky, padl na „přední nohy“ a více nepovstal.
Dva, tři nejvýše, dobře trénovaní, dostali se k cíli – pod šňůru. Kdo pak nejvýše vyskočil a ústy se zmocnil výhry, párku uzenek, byl vítězem! „Hip hip“ znělo ze sta hrdel rozechvěných, závody milujících diváků. Kdo byl ve výhodě, že byl o půl „koňské hlavy“ k cíli bližší, ten snadněji zvítězil. Ne jednu, i dvě, tři ceny mohl spolykat, měl-li ne dosti mrštné soupeře. Odvážná hra! Oněm, jimž štěstí nesloužilo, nejenže se obecenstvo vysmálo, ale i výprask rodičů byl – odměnou za nezdařené dostihy, i za – roztrhané, zpřetrhané spodky.
Nejen dostihy, honba na jeleny, i „aviatika“ byla u mládeže pardubické u veliké oblibě. Patřil jsem k oněm, již se zálibou pěstovali sport – aviatický. Blériotů nebylo, pouštěli jsme – draka!
Čím zámožnější byli rodiče sportsmana, tím větší drak, tím delší ohon, tím objemnější klubko špagátů. A jeden z největších tehdejších „zlatých ptáků“ byl majetkem mého spolužáka a kamaráda, pana Františka Kašpara, nynějšího statkáře, majitele hotelu Veselka, otce našeho prvního českého proslulého aviatika inženýra pana Jana Kašpara. Nejen můj spolužák, i já měl draka, i já měl klubko objemné, ale konkurence s drakem jeho byla vyloučena. Stůj co stůj, rád bych byl závodil se spolužákem, aby kamarádi říci mohli: Hle, ten to také dovede, když ten, proč ne onen, proč tomu mají se kluci více obdivovat než onomu?
Záviděl jsem kamarádovi, s jakým klidem pohlíží na svého draka, jenž byl „hors concours“, závistivě nejen já, i ostatní spolužáci. Klidně sedával František Kašpar na strništi, povoloval špagát a výš i výše stoupal drak, aniž by se jeho majitel byl strachoval, že tam v blízkosti oblaků hrozit může nebezpečí. A s rozkoší přímo dětinskou posílal – po špagátu – psaníčka, čtverhranné lístky papíru, jež letěly výš a výše až k draku samému jako pozdrav, jako vyzvání,aby jen směle stoupal, bez obavy, že by mu hrozit mohlo nebezpečí. V případu deště či větru burácejícího, snadno, bez úrazu se snést mohl – pomocí špagátu – letem šikmým, klouzavým, a na zádech odnesen do „hangáru“, do kouta.
A po padesáti letech!
Stotisíc diváků v obdivu hledí do výše za létajícím strojem, jejž řídí, jemuž svěřil svůj život mladý muž. Ten bezstarostně, s rozkoší letí k výšinám jak ptáče jásavé, co zatím dav dole stojící s utajeným dechem stopuje odvážné počínání aviatikovo a odměňuje jásotem každé hnutí, každý bravurní obrat „zlatého ptáka“.
S družstvem aviatickým dostavil se k pražskému vzletu i „starý pán“, otec „létajícího muže“…
A zase, jako před padesáti lety, záviděl jsem kamarádovi! Nebylo lze k němu se přiblížit, pozdravit ho, gratulovat mu. Obklopen přáteli, ctiteli svého syna, stál tam šťastný otec s tváří radostí zářící. Jen chvílemi, pomocí dobrých skel, mohl jsem zachytit určitěji výraz jeho obličeje. Zdálo se mi, že v oku jeho se leskne slza. Nemohu to tvrdit, neviděl jsem dobře, měl jsem sám – zvlhlý zrak. Nejen já, i kol mne sta jiných. Byl bych tak rád otci pošeptal:“Hleď, Františku, tvůj synek přece jen lítá lépe, než ty naše „blérioty“, pamatuješ před padesáti léty!?…“
Nevěděl jsem, kam dříve hledět, zda na otce či syna. V obecenstvu šum! Zlatý pták zvedá se do výše. Nevím, bylo-li všem tak, jako mně. Vzpomněl jsem si na strniště za Veselkou a rád bych byl poslal do výšin – psaníčko s prosbou, aby nevydával mladý ten muž všanc drahý svůj život. – Nato výkřiky! Pomocí skla poznávám, že hrozí nebezpečí, leč zbytečná byla má i obava tisíců v němém úžasu strnulých – letem šikmým, klouzavým, snesl se umělec aviatik šťastně, bez úrazu v náručí svého otce, „starého pána“, mého spolužáka!
