3) Historická toulka v okolí kostela sv. Jana Prostoru u dnešní Základní školy Bratranců Veverkových vévodí kostel sv. Jana Křtitele a pomník bratranců Veverkových, který se pravděpodobně stal nejvíce poškozovanou památkou v Pardubicích. Někdy chybělo kovové ruchadlo, jindy zmizelo i z částí držících ho rukou. Je obecně známo, že kolem kostela býval kolem dokola až do roku 1904 hřbitov. To je poměrně dlouho, neboť z nařízení Josefa II. musely z hlediska hygieny ustoupit hřbitovy, které byly v centru města, za městské hradby. Vandalům rovněž neušly staré epitafy, které byly umístěné po obvodu zdiva parku. Nejznámější z nich byly umístěny přímo na stěnách kostela, než byly sundány a přemístěny do Východočeského muzea. Až do dnešních dnů však několik náhrobků zůstalo na svém místě. Do roku 1926 stával uprostřed parku žulový pylon s bronzovým reliéfem starosty Václava Bubeníka, který tu byl pochován. Pylon stojí dnes v Bubeníkových sadech u Matičního jezera. V roce 1958 byl do parku přesídlen už výše zmiňovaný pomník Bratranců Veverkových od Josefa Strachovského. Přestěhován byl sem z prostoru hlavní křižovatky (původně stával na Alžbětině třídě před židovskou synagogou). Slavnostně ho odhalil 8. 9. 1883 čestný občan města, staročeský vůdce dr. František Ladislav Rieger za účasti 30 000 občanů města. Obě postavy bratranců jsou velmi dobře identifikovatelné. Stojící postava s ruchadlem v ruce představuje Františka Veverku, skutečného a jediného vynálezce ruchadla v roce 1827. Sedící postava kováře představuje Františkova bratrance Václava, který byl povoláním kovář a upravil svým řemeslem ruchadlo do podoby, kterou už známe.
Vedle kostela stojí dnes barokní socha Panny Marie Karlovské, která kdysi stávala
na dnešní Třídě míru před domem čp. 94. I ona zažila své s místními vandaly.
V letech 1905 až 1913 se prostor bývalého hřbitova přeměnil na veřejný sad (Nové
sady). U kostela stál městský špitál, založený na začátku 16. století spolu se svatojánským
kostelem Vilémem z Pernštejna. Byl zbourán v roce 1892. Na jeho místě
vznikl později „Vlachův dům“, v němž sídlilo papírnictví a knihkupectví Jana Liebecha.
Ale to už je velmi známá historie.
Vraťme se ke školství
František Karel Rosůlek napsal v roce 1925, že mezi školami v 18. století a školami
v 19. století, je nebetyčný rozdíl. „Tehdy byly školy chaloupkami, nyní jsou paláce,
tehdáš učitel-kantor jednostranně vzdělaný muž a ponížený sluha, nyní všeobecně
uznávaný, důležitý činitel vzdělávací, dříve vštěpování trivia (čtení, psaní a počítání),
pomocí metly neb rákosky, nyní osvědčenou metodou za mírných prostředků kázeňských
vyučování všem vědám a dovednostem!“
Školní budovy stávaly kdysi za „starých časů“ obyčejně u kostela nebo fary na náměstí
či na návsi. Školy v menších obcích buď chyběly docela, nebo byly obyčejnými
chalupami, se světničkou pro pana učitele. Zahrádka sloužila k vyučování zahradnických
prací.
Ještě však dlouho v 19. století měla nad školami dozor církev. Vyučování začalo
modlitbou a zpíváním. Modlitbou také končilo. Náboženství bylo jednoznačně hlavním
předmětem. Kromě toho se žáci učili psát „diktanta“, z latiny diktó = nařizuji,
dále „multiplikace“, což bylo násobení. Černé tabulky, na které se psalo křídou,
vystřídaly učebnice na jednotlivé předměty.
Rákoska (pardus) ležela na přední stěně třídy u tabule. Používala se však už jen
ojediněle. Žáci už rovněž nestáli (neklečeli) v rohu s oslí hlavou. Na kamnech se
však ještě dlouho objevoval tzv. „kakabus“, což byl velký hrnec na polévku. Proto se
žákovi, který stál s oslí hlavou u kamen, říkalo „Díváš se jako kakabus!“ Lavice měly
skloněný kalamář na plechová pérka. Pan učitel měl k ruce podučitele nebo mladšího
učitele.
V hospodě o muzice sedával pan učitel u muzikantského stolu a vypomohl,
bylo-li potřeba. Každý učitel uměl hrát na některý z hudebních nástrojů. Vypomáhal
též v kostele v hře na varhany (harmonium).
K panu učiteli patřil šosatý kabát, piksla se šňupacím tabákem a velký deštník
se „španielkou“ (hůlkou).
Plat dřívějších učitelů byl velice malý a kdyby si kantor nepřivydělával nějaký
ten groš o svatbách a pohřbech, hraním též na varhany v kostele, případně jako pomocný
písař, těžko by svoji početnou rodinu uživil. V ještě starších dobách existovaly
tzv. „butyrace“, kdy kantor s dětmi obcházel jednotlivé domy a děti zpívaly koledy
a nejrůznější písničky.
„Řehoře svatého, učitele velkého,
dnes my dítky slavnost máme,
radujíce se z toho.
Jestli žáčka máte a na papír nám nedáváte,
všechny hrnce, vám potlučem, co v polici máte,
třeba byly v peci, potlučem je přeci.“
„Mladík, jenž vychodil s dobrým prospěchem hlavní školu v městě, pobyl dva
měsíce, později rok v preparandě (přípravka) učitelské, pak sloužil, jako učitelský
mládenec u některého učitele, cviče se pilně v muzikantském umění. Tak se vzdělával
po letech na učitele a čekal, až se uprázdní nějaká škola filiální, v níž by po čase
– maje přízeň faráře – byl povýšen.“
Už bylo řečeno výše, že hlavním předmětem bylo náboženství, dále se menší děti
učily slabikování, větší čtení z počtů adici (sčítání), subtrakci (odčítání), multiplikaci
(násobení) a divisi (dělení). „Regula de trii“ bylo vrcholem počítání. Povinný byl krasopis
a dobropis (sloh).
„Vědomosti z přírodopisu, historie a zeměpisu jen jako koření v pozdějších letech
byly přidávány k předešlému.“
„A když chtěl učitel za odměnu pověděti dětem něco o cizích dílech světa, zvolal
nejprve na svého oblíbeného žáka: „Pepíku, podej mi Afriku.“ Afrika byla v tomto
případě dýmka s namalovaným africkým světadílem, ze které pan učitel kouřil. Jindy
poručil „Pepíku, podej mě Austrálii.“ To byla také porcelánová dýmka, na níž byla
namalována Austrálie.“
V dřívějších dobách pan učitel dětem předepisoval vzory a seřezával jim brky,
inkoust nosil si v lahvičce zavěšené na knoflíku kabátu a lineár, zastrčený v učivu
na linování (linkování).
Ke konci roku byly konány tzv. prífuňky (veřejné zkoušky) před vikářem. Na konci
prífuňku byly rozdávány knížky, obrázky nebo „biletky“, listy s mravoučnými verši
apod.
4) Škola u sv. Jana (dnešní ZŠ Bratranců Veverkových)
Na přelomu 19./20. stol. se Pardubice staly důležitým průmyslovým městem
a zároveň důležitým dopravním železničním uzlem. Ještě před sto lety byly Pardubice
sídlem největšího komorního panství v Čechách a sídlem vojenské posádky.
Na přelomu 19./20. stol. žilo v Pardubicích 17 031 obyvatel celkově ve 979
domech. O deset let později se Pardubice přehouply přes 20 000 obyvatel s 1904
domy. Se vzrůstajícím počtem obyvatel byly rovněž kladeny vyšší požadavky na počet
škol a jejich kvalitu.
Tak se dne 5. 6. 1909 státní zastupitelstvo usneslo uvolnit celkem 700 000 korun
na stavbu rovnou dvou škol, z nichž jedna byla škola u sv. Jana Křtitele. Dne 26. července
se začalo se stavbou. Škola byla postavena v rekordní době, podobně jako např.
měšťanská škola v nedalekém Bohdanči (1896). Dne 28. září 1911 byla škola za účasti
mnohých spolků otevřena a prvním ředitelem se stal Václav Horák. Škola splňovala
ty nejpřísnější požadavky kladené na hygienu, prostornost a světlost. Kromě tříd zde
byly kabinety, sborovna a dvě ředitelny. Samozřejmostí se jevila i moderní tělocvična.
Vyučování dne 9. října mohlo začít.
Do školy se přihlásilo 627 žáků. Třídy v přízemí byly propůjčeny c. k. státnímu
gymnáziu. Součástí školy byla i opatrovna (mateřská škola). Škola zajišťovala v průběhu
roku i stravování.
Na začátku roku 1914 školu postihla jako všechny ostatní Velká válka, která ukončila
„Krásnou epochu“. Školní prostory byly přetvořeny pro kasárna vojsk, která procházela
Pardubicemi. V letech války byla škola propůjčena c. k. reálce, c. k. státnímu
gymnáziu, pomocné škole, obecné škole novoměstské a škole na Skřivánku.
Válka znamenala pro žáky a učitele velmi špatné vzpomínky. Bylo zavedeno tzv.
střídavé vyučování. Děti pomáhaly vojákům na frontách sběrem šatstva, léčivých
bylin (na čaje) a pochopitelně i sběrem železa. Prodávaly se pohlednice (spíše dopisnice)
a dále odznaky. Každá domácnost musela něčím přispět. I když velitelé slibovali,
že se vojáci vrátí „do švestek“, realita byla jiná. Čím delší byla válka, tím horší
byly i podmínky. Vše bylo upřednostňováno pro válečnou frontu na úkor civilu.
Děti během války trpěly podvýživou, zvýšil se počet nakažených tuberkulózou
a do škol se nastěhovaly vši, které byly přenašeči smrtelných onemocnění, jako např.
skrvnitého tyfu. Na konci války, v letech 1918–1920 zaútočila na beztak už těžce
zkoušené obyvatelstvo smrtelná španělská chřipka, která si v každém městě vyžádala
mnoho zemřelých.
Prvního listopadu 1918 se v tělocvičně konaly oslavy spojené s koncem světové
války. Život se začal vracet do normálních kolejí. V roce 1920 měla škola v patnácti
třídách těžko uvěřitelných 951 žáků. Chyběly další prostory, proto byly některé hospodářské
části budovy přeměněny v provizorní třídy. A v následujících letech měl
počet žáků stoupnout na 1019! Z toho 432 bylo z Pardubic. Ostatní dojížděli z okolí.
25. března 1922 byla škola rozdělena na chlapeckou a dívčí. Ředitelkou školy
se stala Anna Kostomlatská. Ředitelem chlapecké zůstal Arnošt Kabeláč.
Ve školním roce 1922–1923 navštívil Pardubice T. G. Masaryk. Žáci školy ho doprovázeli
při jeho cestě na radnici.
V roce 1927 byla měšťanka rozdělena na dvě samostatné školy. Část žáků začala
navštěvovat školu na Skřivánku. Téhož roku se státní gymnázium přestěhovalo do
školy na náměstí Legií. Do školy naopak přibyla dívčí obecná škola, která sídlila
u Veselky.
V letech 1928–29 byli řediteli školy Antonín Vendl a František Cinner. V budově
sídlila obecná škola dívčí i chlapecká, měšťanská škola dívčí a chlapecká. V tomto
školním roce byla k 10. výročí samostatnosti odhalena socha T. G. M.
V letech 1930–31 byli řediteli školy Antonín Vendl a Anna Pokorná. V Pardubicích
proběhla Celostátní výstava tělovýchovy a sportu. Cvičení se zúčastnili i žáci školy.
V roce 1931 byla školní budova ozvučena školním rozhlasem. Je pravděpodobné, že
montáž provedla nejznámější firma na ozvučení v Pardubicích Rádio Koten, která
měla své sídlo na dnešní Třídě Míru poblíž lékárny U hrocha.
Před válkou se škola stala Újezdní měšťanskou školou v Pardubicích. Do školy
dojížděli a docházeli žáci ze Srnojed, Popkovic, Svítkova, Krchleb a Lánů na Důlku.
V budově tak sídlily čtyři školy.
Dne 23. 9. 1939 byla vyhlášena mobilizace a škola byla vyklizena a předána
vojsku. Vyučování bylo zastaveno, učitele pracovali v jiných školách, na Okresním
úřadě a ve službách Červeného kříže. I když bylo 13. 10. vyučování opět obnoveno,
díky nedostatku uhlí a záškrtu bývalo často přerušováno. V listopadu do školy přišlo
několik žáků ze Sudet.
Učitelé museli provést revizi školní knihovny a odstranit „závadné“ knihy, které
nebyly psány v duchu přátelství českého národa k Němcům. Knihovnu museli opustit
i sovětští a američtí autoři. Nepochodili ani takoví klasici jako byl Karel Čapek.
Také musely být odstraněny ze školy československé výsostní znaky.
Od 16. března do 15 dubna 1939 byla ve škole ubytována přechodně německá
armáda. Ta vyrabovala učitelské kabinety a zničila nebo ukradla, co se dalo. Mnozí
vojáci byli nakaženi infekčními nemocemi, proto po jejich odchodu nebyly učebny
v odpovídajícím hygienickém stavu.
V době vypuknutí druhé světové války proběhla v Pardubicích epidemie obrny.
Vyučování bylo opět přerušováno nedostatkem uhlí. Do školy přešli žáci z Drtinovy
školy na Skřivánku. Bylo zakázáno používat učebnice dějepisu. Tento předmět z hlediska
svého obsahu trpěl ze všech předmětů snad nejvíce. „Staré“ učebnice neplatily
a „nové“ odpovídající duchu doby neexistovaly. Učitelé se jezdili přeškolovat až
do Berlína. Povinné byly zkoušky z německého jazyka. Kdo je neudělal, byl krácen
na platu nebo musel školství opustit.
Bylo dále zakázáno používat ve třídách foto E. Beneše. Nesměly se používat ty
učební pomůcky, které byly „ideově“ špatné. Školní kroniky byly úředně zapečetěny
a uzamčeny ve školním archivu.
Bylo zakázáno přijímat židovské žáky a v průčelí budovy bylo umístěno nepřehlédnutelné
písmeno V – Viktoria (Vítězství).
Němčina se stala povinným jazykem od 3. třídy. Byla na tom hodinově dotačně
lépe než mateřština. Pravidelně bylo kontrolováno, zda žáci znají říšskou hymnu
a uctívají říšské symboly. Tělesná výchova se učila v třídách. Do tělocvičny byly přestěhovány
všechny pomůcky z kabinetů.
Od 2. října 1940 se nesmělo ve škole topit. Ve výuce byly používány břidlicové
tabulky, chyběl papír. Žáci měli povinnost sbírat starý papír, kovy a byliny (jako
za první světové války). Škola se starala o sociálně slabé žáky, probíhaly ošacovací
a stravovací akce. Dvakrát ročně se sledoval zdravotní stav žactva.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 7-8/2024
